Limity bezpečí
Schweblin, Samanta: Mimo dosah

Limity bezpečí

David nutí Amandu, aby vyprávěla svůj příběh tak podrobně, až sama objeví moment, kdy se vše začalo hroutit. Jen tak si prý může vybavit banální chybu, která způsobila nevratnou změnu. V románu argentinské autorky Samanty Schweblin se čtenář stává součástí příběhu, ovládá ho nervozita a hrůza z toho, co odhalí.

Čeští čtenáři mohou Samantu Schweblin znát jako autorku velmi nevšedních povídek, které v roce 2014 vydalo nakladatelství Fra v souboru nazvaném Ptáci v ústech. Ten vychází z tradice fantastické povídky. Nyní v nakladatelství Argo vyšla její románová prvotina Mimo dosah z roku 2014, opět v překladu Dity Aguilery Grubnerové.

Samanta Schweblin se narodila v roce 1978 v Argentině, žila i v Mexiku, Itálii a Číně a román Mimo dosah napsala během svého prvního pobytu v Berlíně. Jako jeden z autorčiných literárních vzorů, které důkladně rozebírá Daniel Nemrava v doslovu ke knize Mimo dosah, je uváděn například Argentinec Adolfo Bioy Casares. V roce 2015 za tento román získala španělské literární ocenění Premio Tigre Juan, titul se však dočkal uznání i v zahraničí, v roce 2017 se ocitl v užší nominaci na ocenění Man Booker International Prize. Jde o útlou knihu, která balancuje na pomezí románu a povídky, přičemž na jasné kategorizaci nezáleží ani samotné autorce, jak upřesnila v rozhovoru pro časopis A2.

Samanta Schweblin touto knihou navazuje na svou povídkovou tvorbu, v níž úsporným jazykem a úsečným stylem vytváří mrazivou atmosféru. V jejích povídkách narušují každodenní svět nadpřirozené jevy a stejně tak se to děje i v románu Mimo dosah. Hlavní postava Amanda leží na pohotovosti a vzpomíná na zvláštní události z dovolené, kterou strávila s dcerou Ninou na argentinském venkově. Tyto události zapříčinily, že dceru ztratila a sama se ocitla v nemocničním pokoji. Zatímco v povídkách dává Samanta Schweblin roli vypravěče jediné postavě a děj nechává plynout lineárně, v románu Mimo dosah s formou vyprávění experimentuje. Uchyluje se k vícehlasí a slovo dostanou hned tři vypravěči: Amanda, Carla a její syn David. Zároveň se prolínají tři časové linie – minulost, kdy se Amanda seznámí s Carlou, ještě vzdálenější minulost, o které Carla Amandě vypráví, a zároveň přítomnost, v níž Amanda leží na nemocničním pokoji a snaží se spolu s Davidem celý příběh rozplést. Není přitom jasné, jestli David, jenž stojí u jejího lůžka, je jen výplodem Amandiny fantazie, nebo jde-li skutečně o Carlina syna.

Čtenář v nebezpečí
David celý příběh zná a Amandu nutí, aby sama objevila moment, kdy se vše začalo hroutit. Chce po ní, aby vyprávěla a nevynechala ani jediný detail, protože jenom tak si může vybavit banální chybu, která způsobila nevratnou změnu. Schweblin tedy nabízí zajímavou koncepci románu jako série flashbacků, v nichž bod zlomu hledá nejen čtenář, ale i samotní hrdinové. A důležité není jen to, co se odehrálo, podstatná je i rovina vypravování samotného. David Amandu neustále opravuje a naléhá na ni, aby při vyprávění neodbočovala, aby si pospíšila, a úzkost, kterou ji nutí prožívat, se přenáší i na čtenáře. Toho po celou dobu ovládá nervozita a hrůza z toho, co odhalí.

Český titul knihy, Mimo dosah, zároveň předestírá, s čím čtenář má, respektive nemá co do činění. Vše totiž zůstane mimo jeho dosah, nedopátrá se jasného rozuzlení příběhu a musí přijmout fakt, že některé jevy nelze rozumově uchopit. Původní název románu, Distancia de rescate, jehož doslovný překlad by zněl „záchranná vzdálenost“, odkrývá hlavní motiv. Amanda říká: „Vždycky si představuju to nejhorší. Právě teď počítám, jak dlouho by mi trvalo, než bych z auta doběhla k Nině, kdyby se zčistajasna rozběhla k bazénu a skočila. Říkám tomu ,záchranná vzdálenost‘, té proměnlivé vzdálenosti, kdy mám dceru ještě na dosah a kterou v jednom kuse přepočítávám, i když vždycky riskuju víc, než bych měla.“ (s. 21)

Schweblin otvírá téma mateřství a potřebu matky mít své dítě neustále pod dohledem. Nikdy se nesmí přetrhnout záchranná nit, která ji k dceři poutá, tak jako kdysi ona byla svázána se svou matkou, po níž tuto potřebu udržet si záchrannou vzdálenost podědila. Amanda žije v neustálém strachu a ten doléhá i na čtenáře. Nehledě na to, jak opatrná se Amanda snaží být, se nit zkracuje a úzkost stupňuje. Přesto pak v zásadním momentu Amandu i minimální záchranná vzdálenost zradí.

Román Mimo dosah lze vnímat z několika perspektiv. Je možné se zaměřit na samotnou dějovou linii a nechat se unášet mrazivým příběhem. Dá se číst jako zamyšlení nad nefunkčními rodinami, jejichž členové se mezi sebou čím dál více odcizují. A v neposlední řadě jej lze chápat jako ekologický apel, varující před zhoubou toxických látek. Příběh se totiž odehrává v zemědělské oblasti, v níž vesničané kvůli jedům zaplavujícím zemi trpí nevyléčitelnými chorobami, a jelikož k nim ani včas nedojede lékař, spoléhají se na místní šarlatánku a její prapodivné rituály. Téma měnícího se venkova, ničeného průmyslovými jedy, je klíčové i pro samotnou autorku. V rozhovoru, který poskytla internetovému deníku Infobae, říká: „Líbila se mi představa nadále brát venkov jako bezpečné a příjemné místo odpočinku, s větrem a žlutými osetými poli, jako všechno to tiché a zdravé. Jako to místo, kterému může člověk věřit. Ale co se stane, když opustíte město jako místo zla a jedete na venkov a ukáže se, že venkov už není, co býval? Venkov už je také zasažen zlem města, také je otrávený.“ V románu Mimo dosah nabízí Schweblin nový, apokalyptický pohled na téma střetu města s venkovem, potažmo civilizace s barbarstvím, který má v latinskoamerické literatuře bohaté kořeny. Další způsob čtení je možné hledat v dětských postavách, které jako by si odpykávaly chyby dospělých. David se pod vlivem otravy a prodělaného rituálu stane znepokojující bytostí, kolem níž se šíří smrt. Nakonec ho jeho vlastní matka označí za zrůdu. Nině hrozí podobný osud. Děti se stanou oběťmi i hrozbou pro své okolí. Podobně děsivé dětské postavy se objevují i v některých autorčiných povídkách ze sbírky Ptáci v ústech.

Ať už se čtenář soustředí na kterékoliv ze zmíněných témat, román Mimo dosah přečte jedním dechem, bude ho ale při tom svírat tíseň, jíž se jen tak nezbaví ani po dočtení poslední stránky.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Kniha:

Přel. Dita Aguilera Grubnerová, Argo, Praha, 2019, 136 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

80%

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse