Když Charles Darwin v roce 1859 vydal knihu O vzniku druhů přírodním výběrem (Academia, 2007), pohled na živou přírodu a její minulost se jednou pro vždy změnil. Darwin představil elegantní evoluční princip, jímž vysvětlil ohromnou druhovou rozmanitost pozemského života, a ukázal, že druhy nejsou věčnými, statickými entitami, ale že se v průběhu času mění a jejich původ lze vysledovat až k dávnému společnému předkovi. Ve dvacátém století Darwinovu teorii doplnily další biologické koncepty (například genetika) a vznikla takzvaná moderní evoluční syntéza, která představuje „hlavní proud současné evoluční biologie“. I když se nezúčastněnému pozorovateli může zdát, že je dnes už evoluční biologie vcelku „nudný“ obor, kde je všechno víceméně jasné a pilují se pouze detaily, máloco je dál od pravdy. To, že je biologická evoluce jako taková již v podstatě nezpochybnitelná, neznamená, že je stejně jasné i to, jak probíhala, respektive jaké principy řídily a řídí její směr.

Alespoň to tvrdí mladý český evoluční biolog Jan Toman (nar. 1988) v knize Evoluce³, která čtenáři představuje řadu zajímavých novinek na poli evoluční biologie a výrazně přispívá k teorii zamrzlé evoluce, s níž se čtenáři mohli seznámit už prostřednictvím populárních titulů jejího autora a Tomanova školitele Jaroslava Flegra. Evoluce³ se dělí do tří částí. Ta první se věnuje především otázce evolučních trendů, přičemž „evolučními trendy“ má autor na mysli „identifikovatelné evoluční pravidelnosti, při kterých dochází u určité skupiny [organismů] po delší čas k celkové evoluci znaku v určitém směru“. Příklady takových trendů jsou globální růst organismální komplexity nebo snižování disparity („tvarové a funkční bohatosti“) a evolučního potenciálu. Obě otázky Toman rozebírá s maximální pečlivostí, byť ve snaze o definici (biologické) komplexity a disparity se musí vypořádat s neuvěřitelnou kluzkostí obou termínů.

Na stejný problém ostatně naráží i ve druhé části věnované „evoluci evolvability“, tedy zjednodušeně řečeno evoluci schopnosti „podléhat adaptivní evoluci“. (V podstatě možnosti odpovídat na selekční tlaky.) Autor představuje různé definice termínu i jeho chápání různými autory a postupně přechází k otázce modularity a nahlížení organismů jako entit více či méně modulárních (tedy skládajících se z částí – modulů –, jež jsou do jisté míry nezávislé, ať už strukturálně, nebo funkčně). Modularita totiž s evolvabilitou významně souvisí a bez modularity by pravděpodobně schopnost druhů odpovídat na evoluční tlaky byla výrazně nižší.

Ve třetí části už na paškál konečně přichází teorie zamrzlé evoluce, třebaže úvodní pasáže plně patří představení konceptu „třídění z hlediska stability“, jehož podstatou je „až samozřejmé pravidlo, že to, co se mění, přichází a odchází, zatímco to, co je stabilní nebo neustále vzniká, se hromadí a v systému převažuje“. Tento všeobecný princip (mnohými považovaný za tautologický), a především třídění z hlediska statické stability Toman považuje za zásadní pro biologickou evoluci a za důležitý protějšek přirozeného výběru: „Taková už je podstata biologické evoluce, kde se neustále střetávají ‚konzervativní‘ tendence třídění z hlediska statické stability a ‚progresivní‘ tendence přirozeného výběru.“ Nutno však dodat, že ve srovnání s jinak logicky velice konzistentním celkem nejsou kapitoly věnované třídění z hlediska statické stability tak přesvědčivé. V samotném závěru potom autor dává všechny představené myšlenky, koncepty, nesčetné důkazy (paleontologické, fylogenetické, genetické, atd.) dohromady a ukazuje, jak zapadají do teorie zamrzlé evoluce, podle níž evoluční linie po svém vzniku postupně „zamrzají“ (snižuje se jejich evolvabilita), byť existuje několik možností, jak se tomuto zamrzání vyhnout.

Toman hned v úvodu upozorňuje, že Evoluce³ není popularizační kniha, ale spíše odborná monografie, o čemž se se ostatně čtenář přesvědčí záhy po přečtení prvních pár desítek stran. Jazykem i strukturou (zejména pečlivým citováním každého netriviálního faktu) publikace připomíná klasickou vědeckou práci a jako taková měla i dva odborné recenzenty: Jaroslava Čepla a Antonína Markoše. Zvolená forma nicméně autorovi umožnila myšlenky prodiskutovat šířeji, hlouběji a „nevázaněji“ než klasická odborná publikace. Tato tvůrčí volnost se projevuje i v podobě mnoha „boxů“, v nichž autor rozebírá historický vývoj různých myšlenek, zevrubněji představuje některé komplikovanější pojmy, popřípadě zmiňuje nebiologické implikace diskutovaných principů (kupříkladu dopad třídění z hlediska stability na kulturní evoluci).

Každopádně platí, že i když se autor snaží méně známé pojmy vysvětlovat a stěžejní myšlenky průběžně pro oživení několikrát připomíná, případní čtenáři se pravděpodobně neobejdou bez dobrých středoškolských, lépe snad i vysokoškolských biologických znalostí (či hlubšího zájmu o problematiku) a ideálně také alespoň základního povědomí o evoluční biologii: v tomto ohledu skvěle poslouží Flegrův Úvod do evoluční biologie (Academia, 2007) nebo přinejmenším jeho Zamrzlá evoluce (Academia 2006 a 2016). Jak ostatně padlo výše, Evoluce³ koncept zamrzlé evoluce dále rozvíjí a především jej staví na pevnější základy, ačkoli teorie zůstává poměrně spekulativní a hledání dat na její podporu i ověřování jejích testovatelných důsledků oběma autorům ještě nějaký ten pátek zabere. V Tomanovi, který je mimochodem i plodným popularizátorem, má Flegr každopádně velice schopného obhájce dnes už nutno říct jejich společné teorie. Evoluce³ dokazuje, že česká teoretickobiologická scéna, jejímiž nejvýraznějšími postavami jsou dlouhodobě Jaroslav Flegr a Jan Zrzavý, má slibnou novou krev, o níž v budoucnu nepochybně ještě uslyšíme.