Korupce, krácení daní, mobbing, diskriminace Romů, znásilnění, nevěra, domácí násilí. Co z toho se Češi zdráhají veřejně přiznat? Na institucionální úrovni je jednou z takových věcí – kupodivu – jakákoli souvislost či kontakt s tradičními náboženstvími.

Před pár lety jsem komunikoval s jedním z organizátorů jistě chvályhodného festivalu orientální kultury, v jehož názvu figuruje obecně přijímaný symbol islámu, všechny pořady se týkají umění muslimských zemí a součástí je i návštěva místní mešity. Přesto onen člověk prohlašoval, že cílem organizátorů opravdu „není propagace islámu. Festival není muslimský. Náboženství se dotýká pouze okrajově. Nevím o nikom, kdo by na základě našich kulturních aktivit k islámu konvertoval. Naopak vím o lidech, kterým se díky festivalu rozšířily a obohatily obzory umělecké, kulturní, společenské, lidské. Domnívám se, že konverze se ubírá zcela jinými cestami.“ Oproti tomu soudím, že na začátku konverze může být i čistě estetická záliba, že na konverzi nemusí být nic špatného a že i konverze může člověku velmi „rozšířit obzory“.

Zámek Lednice, v  zahradě se nachází jediný „minaret“ na českém území (další ovšem stál třeba v romantickém parku ve Vlašimi, a v jiné části parku dokonce i „mešita“). Oficiálně se sice jmenuje jinak, nestojí vedle mešity a jako minaret nikdy nesloužil, ale návštěvníka k němu dovedou směrovky s nápisem „minaret“ a díky jeho architektuře a výzdobě (arabské nápisy z koránu) o jeho předobrazu není pochyb. Mluvčí zámku mi ovšem – k mému nemalému překvapení – sdělila: „Minaret je pouze vyhlídková věž a nemá s islámem nic společného.“ V případě islámu asi dovedeme takovou zdráhavost shovívavě pochopit, ale týká se i náboženství jiných.

Jistý nakladatel před časem v rozhovoru uváděl, že jejich knihám dominuje touha po nalezení řádu v chaosu moderního světa. „Navzdory možnému duchovnímu vyznění takového ‚hledání‘ jsou přitom přesahy do oblasti víry a duchovna minimální,“ říká dotyčný, „držíme se v tomto směru při zemi a nabízíme spíše osvědčené, praktické myšlenky a ‚evidence-based‘ postupy a rady známých myslitelů či zkušených podnikatelů z různých oborů.“ K těmto „přesahům“ nicméně patří to, že někteří z autorů nakladatelství se různými způsoby inspirují zvláště buddhismem (nebo se k němu hlásí): Jon Kabat-Zinn, autor knihy Život samá pohroma. Jak čelit stresu, nemoci a bolesti pomocí moudrosti těla a mysli, se netají tím, že je žákem buddhistických mistrů a psycholog Daniel Goleman je pak přímo označován za buddhistu židovského původu.

Pokud četné vědecké výzkumy naznačují, že meditace vyvinutá právě buddhisty má prokazatelně pozitivní psychosomatické účinky, pak můžeme mírně polemicky dodat, že i některá tradiční náboženství možná nabízejí „staletími osvědčené postupy“ nebo k nim inspirují.

Jak ukazují tyto příklady z oblasti vydávání knih, živé kultury a architektury (a našli bychom i četné další), mnozí Češi jako kdyby měli z tradičních náboženství trauma a to, že by s nimi měli co do činění, tabuizují. Otázka je, jestli to může mít na psychiku podobně neblahý vliv jako jakékoli jiné potlačování a vytěsňování, nebo jde jen o projev specifické české plachosti a nedůvěry…