Chiméra 38
Westö, Kjell: Chiméra 38

Chiméra 38

Ukázka z románu Chiméra 38 finskošvédského spisovatele Kjella Westöa, v němž má čtenář možnost plně se ponořit do atmosféry meziválečných Helsinek, přivádí čtenáře mezi cestující plavící se z Finska do Stockholmu.

Thune musel z kajuty vyjít nahoru na palubu. Rozhodl se, že půjde na příď, pečlivě si zapnul svrchník a klobouk si stáhl co možná nejhlouběji. Než vykročil na čerstvý vzduch, zapálil si další cigaretu. Měl rád zvuk, když sirka přejela po škrtátku. Vyvolával v něm pocit bezpečí, stejně jako silná vůně, která se uvolnila při prvním potáhnutí.

Loď si razila cestu otevřeným mořem. Vodní hladina byla takřka nehybná, nikde ani vlnka, jen vítr slabounce vál od severu. Hvězdnatou, již překvapivě jasnou noc prosvětloval měsíc skoro v úplňku. Ale zima přetrvávala: teplota určitě klesá k nule, tipoval Thune.

Venku nebyl sám. V palubních křesílcích na přídi posedávala skupinka mužů, několik se jich nonšalantně opíralo o zábradlí, jeden stál stranou u komína a pokoušel se zapálit si dýmku. Thune se zastavil na vzdálenost, kterou šlo ještě považovat za slušnou, a kradmo po nich pokukoval. Hlasitě mezi sebou rozprávěli, občas se některý zasmál, syrově a sebejistě, většina z nich kouřila cigarety, jejichž špičky zářily nocí jako světlušky.

Obličeje mužů nešlo v šeru přesně rozeznat, ale něco v tom, jak gestikulovali a jak se smáli, nasvědčovalo, že jsou mladí. Neměli na sobě kabáty, jen saka, kravaty a košile, někteří stáli chladu navzdory pouze v košili, jeden měl čepici, ostatní klobouky s úzkou krempou. Thunemu připomínali třídu gymnazistů na exkurzi: mladíky, kteří ještě nevědí, jak tíží být ztracený ve světě, a radují se, že pláchli vedoucímu. Odboráři na cestě na celoseverský kongres, napadlo ho, mládežnická sekce. Nebo medici či studenti techniky na plavbě za záliv na velkou slavnost vysokoškoláků.

„Dobrej, pane, jste Fin, nebo Švéd?“ zeptal se ho někdo finsky.

V hlase, který k němu dolehl od jednoho z křesílek, bylo vskutku cosi veselého a bujarého, co upomínalo na studenty. Thune k muži přistoupil.

„Fin, ale takový ten švédský,“ odpověděl finsky. „Jsem Claes Thune, advokát,“ dodal zdvořile a napřáhl ruku.

„Konni Ahlbäck, klarinet a trumpeta,“ představil se muž švédsky.

Podali si ruce a muž na křesílku pokračoval: „Ale zrovna jsem jenom tulák pod jarní hvězdnou oblohou. Už jste si nás byl poslechnout?“

„Pardon?“ zeptal se Thune nechápavě. Zkoumavě si Konniho Ahlbäcka prohlížel. Nebyl tak mladý, jak se mu napoprvé zdálo. Kolem třicítky, hádal. Ostatním mohlo být přibližně stejně, i když nejstarší se asi už blížili čtyřicítce.

„Máte tu čest s orchestrem Arizona,“ pronesl jiný muž, hubeňour se začínající pleší a ostře řezaným obličejem. „Hrajem dole v salonu hostům, co cestujou první třídou.“

Ležérní oblečení, pomyslel si Thune. Nedbalé, trochu provokativní způsoby. Muzikanti… že mě to hned nenapadlo.

„Naneštěstí jsem ještě neměl příležitost,“ pospíšil si s odpovědí. „Hned po večeři jsem si odešel… číst nějaké papíry.“

„A co to bylo tak důležitýho, že jste si to musel číst na lodi uprostřed noci?“ podivil se Ahlbäck.

Prasečinky, co sepsala moje nezvedená ženuška, chtělo se Thunemu odpovědět. Ale ovládl se a místo toho řekl: „Nic vzrušujícího, bohužel. Jenom nějaké memorandum na schůzku ve Stockholmu.“

„Memo… co?“ ozval se z lavičky muž s ostrými rysy. „No jo, vy právníci… jste všichni takoví suchaři.“

„Tohle je Henrik Seidenschnur, náš xylofonista,“ prohodil Ahlbäck. „Hraje taky na akordeon, je to učiněnej virtuos.“

„Lidi mi většinou říkaj Snurre,“ doplnil ho hudebník a netečně natáhl pravačku. Thune pochopil, že tohle jablko dopadlo daleko od prastarého stromu rodu Seidenschnurů, avšak naklonil se, ruku přijal a potřásl jí.

„A tady Konni si to nedává jenom na klarinet a trumpetu,“ pokračoval Seidenschnur odměřeně, „když musí, sedne za klavír nebo zahraje na housle a na kytaru. Není jenom náš Führer, ale taky muzikant od Pánaboha.“

I když ostatní jen pokorně mlčeli, Thunemu už došlo, že hudebníci jsou opilí. Možná setrvávali na palubě v naději, že jim mrazivý noční vzduch pročistí hlavu, a až znovu sáhnou po nástrojích, vybaví se jim prstoklady a melodické linky.

„Jestli mi ještě jednou řekneš Führer, tak máš padáka,“ obořil se kapelník Ahlbäck na xylofonistu Snurreho a hlas měl trochu zastřený.

Otočil se na Thuneho a změněným tónem prohodil:

„Vlastně jedem do Stockholmu nahrávat desky. Tady hrajem, protože nabídka přímo od kapitána se neodmítá. A máme kajutu a jídlo zadarmo.“

Thune pomyslel na svou prostornou kabinu první třídy a trochu se zastyděl. Neřekl ale nic.

„Už musíme dovnitř, Konni,“ řekl finsky jeden z mužů u zábradlí. „Zahrajem ještě deset kousků a šmytec. Máme před sebou náročný dny.“

Ahlbäck přikývl. Něco ve výrazu kapelníkova obličeje Thuneho zarazilo. Měl najednou pocit, že oni dva se už někdy setkali, že se přímo znají.

„Nehráli jste někdy v Brunnu v Helsinkách? Nebo v kasinu na ostrově Brändö?“

„Co si pamatuju, tak ne,“ odpověděl Ahlbäck. „Proč se ptáte?“

„A co v Kasinu Golf v Munksnäsu?“

„Spíš ne. Ale hráli jsme v Heimole, než z ní udělali Rio. A v Mikadu a Lepakku. Heleďte, pojďte si nás dovnitř poslechnout. Vypadáte krapet zmrzle, jeden hot-fox a malej taneček vám jenom prospěje.“

 

Thune proseděl hodinu v salonu a za doprovodu orchestru Arizona upíjel grog s whisky. Tady v mezinárodních vodách už zřejmě neplatila přísná pravidla pro zavírací dobu a další omezení uzákoněná v jeho domovině, alkohol tekl proudem a tancovalo se, ačkoliv noc již notně pokročila. Arizona hrála oblíbené písně ze svého standardního repertoáru, od Yö Altailla po Ain’t Misbehavin’, ale provedení bylo kvalitní. Jen hlavní vokalista měl poněkud nevýrazný a slabý hlas, možná proto, že zpíval na mikrofon a bál se, aby ostatní nepřehlušil.

Xylofonista Snurre mluvil pravdu. Ahlbäck svůj orchestr vedl pevnou rukou a mezi čísly střídal nástroje jeden za druhým – a na všechny hrál se stejnou lehkostí. Byl to svérázný člověk. Své mužstvo neřídil s vážností nebo klidnou autoritou, nýbrž pomocí vzrušené a nepřetržité, skoro nepřátelské energie. Gestikuloval a šklebil se, občas na někoho ukázal prstem nebo dokonce ostře zakřičel, když se některý z jeho spoluhráčů zasnil a zapomenul nastoupit na sólo: jeho povely pak zněly jako štěkání velkého psa, krátce a chraptivě. Ahlbäckovo chování si získávalo zájem publika, přitahovalo k orchestru oči posluchačů. Byl to zkušený estrádní umělec, o tom nikdo nemohl pochybovat, avšak v jeho osobnosti se skrývalo i něco výhružného, cosi odpudivého a zároveň přitažlivého.

Thune si objednal další whisky. Nechal se hudbou pohltit, byla tak jiná, mnohem lehkomyslnější než symfonie a koncerty, které poslouchal v kanceláři a u sebe doma. Po mocných nástupech a detailně promyšlených tónových sekvencích, jež od posluchače vyžadovaly naprosté soustředění, tu nebylo ani stopy. Tato hudba zněla, jako by si někdo začal pobrukovat či pohvizdovat, a všichni, jak orchestr, tak publikum, se k němu připojili a našli společný rytmus a melodii a splynuli s nimi.

Lidé se dali do tance.

Začali žít.

Bylo vidět, že jim to prospívá. Že v tom nacházejí útěchu.

Thune si opatrně podupával do rytmu a cítil, jak se mu myšlenky zpomalují a rozostřují, už jej tolik nemučily, konečně ho nechávaly na pokoji, nebo každopádně opět nabyly svých pravých rozměrů, takže Gabiina skandální eskapáda s Robim Lindemarkem a fakt, že kromě toho ještě vydala erotické povídky, mu náhle připadaly jako drobné neplechy, činy ne důležitější než mikroskopická zrnka prachu poletující v neohraničené ohromnosti všehomíra. Thune si dal ještě jednu whisky, třetí, a z příjemného tepla salonku za zvuků hudby hleděl před sebe na palubu a sledoval, jak se temnící jarní nocí snáší z nebeské klenby třpyt hvězd. Poprvé po mnoha letech si připadal vnitřně svobodný. Přesto ale žádnou z osamělých dam v salonku nakonec k tanci nevyzval: na tanečky na zahřátí ho nikdy příliš neužilo.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Jan-Marek Šík, Pavel Mervart, Červený Kostelec, 2021, 320 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse