Do pouští ho přivedl zájem o hvězdy. Nadšený kluk ze Švábska chtěl dohlédnout dál a hlouběji do noční oblohy a hledal místa na Zemi vhodná k astrologickým pozorováním. Zákonitě jej začaly přitahovat pouště s oblohou bez světelného znečištění a jeho strastiplná studentská výprava na mopedu do severní Afriky se nakonec stala startem celoživotní vášně. Michael Martin je cestovatel, geograf a fotograf, pro něhož Jižní kříž už dobrých pětatřicet let nepředstavuje nedosažitelný sen. Zprávy o svých výpravách publikoval ve více než třiceti obrazových knihách. Přednáší, natáčí dokumenty a jeho práce je vysoce ceněna (obdržel například čestnou medaili Královské geografické společnosti, cenu Gregor International Calendar Award a cenu ITB Book Award za celoživotní dílo).

Pro putování po pouštích, byť jen nad stránkami cestopisu, zkrátka nemůžeme získat informovanějšího průvodce. Martin zve k nahlédnutí do naprosto odlišné reality, která je protiváhou „civilizovanému“ životu přehlcenému vjemy, podněty a stresovými situacemi. V pustinách jsme naléhavě konfrontováni s vlastním vnitřním světem a zároveň se tu zostřují všechny naše smysly a intuice. Ticho a klid učí intenzivně vnímat sebemenší impulz i odchylku z neměnnosti a uvědomit si svoji pravou esenci a bohatství.

U stolu s dobrodruhem
Mnozí budou při čtení možná překvapeni, jak nesmírně omezené jsou naše představy o suchých krajích. Autor se rozhodl své zkušenosti odvyprávět v krátkých kapitolách. Na první pohled se příběhy mohou zdát náhodné, ale při bližším pohledu je v jejich řazení zřetelná posloupnost. Martin nejde cestou celistvých popisů jednotlivých oblastí, naopak řadí kapitoly předmětově, což umožňuje paralelní porovnávání pouštních typů. Věnuje se klimatu i výkyvům počasí, rostlinstvu a fauně, geologickým a geomorfologickým odlišnostem i paleontologickým zajímavostem. V neposlední řadě se zabývá i obyvateli a jejich zvyky, schopností orientace v terénu a také problémy číhajícími na cestovatele. Publikace je dostatečně odborná, prim v ní ale hrají osobní zážitky. Jde o čtivý a šťavnatý životopis, jehož věcné a úmorným popisem nezahlcené kapitolky evokují příjemné posezení se světoběžníkem, který se zanícením vzpomíná na bezpočet neuvěřitelných historek. Nevýhodou je, že v bohatém toku vzájemně propletených příběhů je těžké zpětně dohledat nějakou konkrétní informaci. S potěšením ovšem kvituji, že je knížka doplněna o slovníček pojmů a poznámky s odkazy pro ty, kdo se chtějí dozvědět více.

Text reportáže doplňují autorovy černobílé fotografie, ale o jeho talentu svědčí především barevná fotografická příloha čítající celkem čtyřiadvacet stran snímků z mnoha zemí světa. Zachycují přenádhernou hru stínů a světel na tvarově proměnlivých dunách, fascinující jsou záběry solitérních skal nebo majestátních stromů, po staletí sebevědomě odolávajících drsnému klimatu a poskytujících stinné útočiště živočichům i člověku. Velká škoda, že kniha nemohla vyjít ve větším formátu, fotografie by si ho opravdu zasloužily.

Krajiny klidné i nebezpečné
Michael Martin miluje jedinečnou prostou estetiku pouští natolik, že neprostupný prales ho doslova děsí. Pouště jsou krásné, živé a jsou důležitým ekosystémem pro fungování celé planety. Ovšem barvitost tu musíme hledat v detailu. Není to jen romantický prostor pro relaxaci a kontemplaci, ale i místo, kde se výjimečně setkáme s pohostinnými původními obyvateli, ultramaratonci, automobilovými závodníky či těžaři. Na cestovatele tu paradoxně nečíhá tolik nebezpečí v podobě přírodních nástrah, byť je nelze podceňovat. Pokud šlo někdy Martinovi o život, čelil naopak lidskému faktoru – vojenským skupinám, islamistům a bojovným Tuaregům v saharských oblastech. V roce 2003 tam byla situace natolik vážná a únosy turistů tak časté, že bylo nutné obrátit zájem k jiným cílům a objevovat raději Grónsko, Namib, Kalahari či asijské stepi.

Jak se probíráme stránkami, padá jedna stereotypní představa za druhou. Ve většině pustin autor spíše mrzl, než se potil, a musel řešit, jak při nízkých teplotách ochrání záznamovou techniku. Upozorňuje, že hodně lidí se v suchých pouštích dokonce utopilo, protože nevěřili varování, že přívalová voda po deštích v relativně vzdálených vlhčích oblastech na své cestě smete vše během několika vteřin.

Rozšiřují se i mizí
Kniha se zabývá i ekologickým a demografickým přesahem tématu. Věnuje se důvodům, proč se suché části světa vlivem lidských zásahů rozšiřují, jak je ovlivnilo intenzivní pastevectví, těžba surovin, testy atomových zbraní i násilná vysídlení původních obyvatel v dobách minulých. Zmar nepřipomínají jen dříve honosná a nyní v písku ztracená města a chrámy, bída občanských válek zapříčinila také úbytek živočišných druhů. Chudoba původních obyvatel a jejich záměrná diskriminace s sebou přináší patologické společenské jevy a život bez perspektivy. Vpády moderního života likvidují původní kultury a jsou důvodem odlivu mladých do měst. Na druhé straně existují rozmařilé projekty s cílem udělat ze suchopárů zelená pole, kvetoucí parky a technologicky vyspělá sídla – i kdyby to mělo být za cenu neúměrné spotřeby vody, energie a lidské práce. Cestopis tak mezi řádky vlastně poukazuje i na vyprahlost, která obývá lidskou mysl a srdce a jíž bychom jako jedinou měli měnit v oázu plnou života.

Michael Martin procestoval všechny kontinenty. Poznal do detailů různorodost pouští a dokázal v obohacující a velmi inspirativní knize zachytit veškeré aspekty tamní krajiny a života. Až budete ometat z parapetu saharský písek, který k nám jednou za čas zavítá, třeba se vám tenhle poctivý cestopis připomene.