Díky za ten dar
Děžinský, Milan: Díky za ten dar

Díky za ten dar

Můj přístup k cestování je introvertní. Cestovat někam mě na rozdíl od většiny jiných radostným očekáváním nenaplňuje, samozřejmě vyjma cestování myší po Google Maps.

Než po dlouhém sebepřemlouvání někam vyrazím, zkontroluju si cestu z letiště nebo nádraží až k hotelu, kde se hodlám upíchnout a vytvořit si novou, byť přechodnou komfortní zónu. Minimalizuju stres. Utěšuju se aspoň tím, že na cestách se nabízí mnoho příležitostí k nerušené četbě.

Letos na podzim jsem měl možnost vyjet do Varšavy a na knižním veletrhu představit polské vydání Obcházení ostrova a do Skotska a Severní Anglie na turné s anglickým překladem Tajného života. Moji pozornost na cestách do měst kromě praktického zájmu o dopravní uzly vždy vzbuzují ještě dvě entity. Jsou jimi řeka a kopec, které mne nakonec ponouknou vyrazit z hotelu, který jinak dobrovolně opouštím nerad. Řeka a kopec jsou příležitostí pro esej. Nebo knihu esejů.

V tom, že jsou literáti podivně plaší ptáci, mne ráno utvrzuje setkání s Michalem Ajvazem u výtahu ve varšavském hotelu. Mistr zřejmě z obav ohledně povinné a dozajista trapné konverzace ve zdviži rychle hledá očima únikový plánek na stěně, vyráží k požárnímu schodišti a mizí jako postava z románu. Oba dva si oddechneme, uhájili jsme své trosečnické ostrovy. „Divný národ, ti básníci,“ píše Gombrowicz ve svém slavném deníku.

Po snídani, na níž jsem ani tentokrát nepotkal Biancu Bellovou, jsem se vyplížil z hotelu, před kterým bušila už od svítání pneumatická kladiva, a zamířil k Visle širokou alejí kolem věžáků s vlajícím spodním prádlem. Před jedním z nich se tyčí obrovská palma jako živá, která v mžiku asociuje jinou palmu, tu „za poslední myšlenkou“ ze slavné básně Wallace Stevense. Při vzpomínání mi cestovatelské zážitky splývají s dojmy, kříží se s jinými vzpomínkami, všechny jsou vzájemně zaměnitelné jako sny a všechny se někdy hodí. Píšu si proto zápisky z nedobrovolných cest, kterýžto deník po čase vydává nezúčastněné svědectví, skutečné dojmy ovšem vyvolat nedokáže. Jediné, co mi pak z těch cest zůstává, je sbírka různorodých a neuspořádatelných detailů: dvě vrány šedivky s černými hlavami se perou o zbytky bigosu v plastu, nápis Jebać turystów v posprejovaném podchodu, šedohnědá Visla, která není širší než Labe v Roudnici, dvě dámy v kolečkových křeslech, které na nábřeží chytají do vlasů slabé podzimní slunce.

Posilněn douškem vzduchu vracím se do hotelu a u výtahu potkávám Petra Hrušku. Nic neříkám, pokládám ruku na jeho rameno a pak ho nechávám ujet vzhůru s cizími lidmi. Víme o sobě. Potkat básníka je dobrá zpráva.

V Edinburghu, o dva měsíce později, se zase vykradu hned po snídání s lidmi, které jsem neznal, a přesto s nimi strávil noc pod společnou střechou a dýchal vzduch ze stejné vzduchotechniky. Můj cíl je Calton Hill – návrší, dříve turnajová aréna, popraviště, veřejný park, na jehož založení měl podíl filozof David Hume. Vystupuju na tenhle upravený kopec na východním okraji edinburského starého města, které působí úctyhodněji než punková Varšava, a celou cestu vzhůru sleduji mladou skotskou válečnici. Má na nohou těžké kožené boty a nad nimi na černé punčoše díru, která mne pozoruje jak žhnoucí oko. Omámeně ho následuju a už vůbec nevnímám vážné kamenné stavby. Probere mne až jasné nebe na vyhlídce nad městem. Je úplně jinak modré než to naše.

Je to jeden z detailů, které si budu pamatovat z cest do Edinburghu, Glasgow a Newcastlu. Drobky dojmů, které se stanou zástupnou vzpomínkou: veřejné čtení se skotskými a severoanglickými básníky v knihkupectví Blackwell’s, tisíckrát vyslovené sorry a excuse me a pokaždé jinak, mé přihlouplé úsměvy, když někdo promluví northumbrijským nářečím, déšť a vichr v Glasgow, který obrátil naruby deštník i s jeho držitelem, čtení v klubu 13th Official Note, jemuž můj průvodce z Českého literárního centra Jan Zikmund roztržitě obětoval šálu, mí pozorní hostitelé, básníci Rob Mackenzie a Louise Peterkin.

Kdysi mi říkali, že mám mizernou epizodickou paměť, a já to tehdy vnímal jako handicap. Každou vzpomínku si vyvolávám nově, pokaždé jinak. To je všechno, co umím. Rekonstruuju. Co víc říct? Díky za ten dar.

Sloupek

Spisovatel:

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse