Úspěšný losangeleský detektivkář Michael Connelly v roce 2005 zahájil vedle své erbovní řady s detektivem Harrym Boschem z oddělení vražd také jednu další, která se dokonce dočkala většího dílčího úspěchu. Román The Lincoln Lawyer se totiž v roce 2011 dočkal povedené hollywoodské adaptace s Matthewem McConaugheym v hlavní roli. Byla to teprve druhá adaptace Connellyho knihy pro thrilleru Krvavá stopa (2002), natočeného podle knihy s penzionovaným vyšetřovatelem FBI Terrym McCalebem. Po úspěchu seriálu Bosch se (už letos v květnu) navíc chystá na Netflixu také premiéra seriálu právě s Mickeym Hallerem. Česky vyšel první Hallerův případ rok po originálu pod názvem Advokát, letos vyšlo třetí vydání pojmenované (týmž překladatelem Jiřím Kobělkou) Obhájce. Oba české názvy vypustily limuzínu Lincoln s řidičem, v níž se Mickey rád vozí a kterou vlastně používá místo kanceláře – a názorně to dokazuje jeho povahu či přinejmenším její část.

Haller je totiž na rozdíl od charakterního hrdiny žánrové klasiky Perryho Masona mnohem realističtějším typem obhájce: jeho hlavní snahou je vyhrát případ, ať je jeho klient vinen, či nikoliv, a k tomu ještě slušně vydělat. Užíval si života na úrovni, popíjel martini, zaplétal se do románků s kolegyněmi z právnické či soudní branže i s klientkami. Byl to rozvernější, bezstarostnější a místy až cynický protipól svého staršího nevlastního bratra Bosche, který občas působí až příliš vzorně. Pozoruhodná byla i volba vypravěčské perspektivy: zatímco většinu svých knih napsal Connelly ve třetí osobě, Hallerovy případy vypráví hlavní hrdina sám – a Connelly chytře pracuje s přirozenou čtenářskou tendencí idealizovat si vypravěče.

V aktuálním románu už to však tak úplně neplatí. Connellyho hrdinové stárnou a platí to i pro Hallera, který několik let abstinuje, a v závěru knihy se dokonce dá dohromady se svou partnerkou z prvního dílu a matkou jejich dcery, která mezitím dorostla (a samozřejmě studuje práva). Autor mu navíc moc rozkoší nedopřeje, protože ho hned dvakrát pošle do vězení.

To proto, že jednou v noci, když se obhájce (střízlivý) vrací z večírku na oslavu posledního úspěšného případu, objeví policejní hlídka při (zdánlivě?) rutinní kontrole v kufru jeho auta mrtvolu. Ukáže se, že jde o jednoho z jeho bývalých klientů, který navíc Hallerovi dlužil peníze. A pro státní aparát je to jasné: Haller je vrah a patří za mříže. Od té chvíle se začíná odvíjet případ plný právnických kliček a půtek. Zároveň s tím, jak Haller a jeho tým odvracejí útoky obžaloby, se snaží na vlastní pěst vypátrat pozadí obvinění i to, kdo Hallerovi mrtvolu do auta podstrčil. Neboli Connelly tu slibuje cosi jako moderní obdobu už skoro devadesát let starých právnických detektivek Erleho Stanleyho Gardnera, které končívaly efektním odhalením pachatele přímo v soudní síni a triumfálním osvobozením klienta. Kdo ale takový závěr očekává, bude zklamán: Haller se samozřejmě dočká toho, že je všech obvinění zproštěn, ale i když se dozvíme jméno pravděpodobného vraha (či možná spíše objednavatele vraždy), detaily zločinu zůstanou postavám i čtenáři utajeny, včetně role policie, kterou Haller podezřívá z účasti na spiknutí proti němu. Je pravda, že mnoho reálných případů takto dopadá, že zůstanou vyjasněny jen zčásti, přesto však po dočtení románu panuje jisté mírné zklamání z nedořečení mnoha motivů a linek.

Jinak ovšem Zákonu neviny není moc co vytknout: má solidní tempo, Haller je ustavičně pod tlakem státního aparátu v čele se zarputilou žalobkyní, která je o jeho vině přesvědčena, a dokonce se ocitá při pobytu za mřížemi v ohrožení života. Při opakovaném obědvání těstovin s boloňskou omáčkou vzpomíná na lepší stravu ve vybraných losangeleských restauracích, kterou si také hned po svém propuštění dopřeje. Do případu opět zapojí jako vyšetřovatele i penzionovaného Harryho Bosche, který tu náhle působí jako odtažitý suchar. Příznivce Michaela Connellyho ten čtivý román nezklame – ti ostatně vědí, že konstruování důmyslných zápletek a jejich působivé rozuzlení nikdy nebylo autorovou nejsilnější stránkou.