Válka na Ukrajině a (ne)užitečné psaní
Ouředník, Patrik: Válka na Ukrajině

Válka na Ukrajině a (ne)užitečné psaní

Brouzdaje před několika dny po stránkách iLiteratury, narazil jsem na sloupek Petry Hůlové, v němž klade otázku, starou jako (moderní) literatura: je možné vykreslit nekriticky, či dokonce shovívavě zápornou postavu?

V daném případě „rusk[ého] tankist[u], vášnivě oddan[ého] Putinovi a žijící[ho] pro jediný cíl: vrátit Ukrajinu za každou cenu do oné trojjediné rusko-bělorusko-ukrajinské náruče“. A naopak, je možné vykreslit oběť válečného chaosu jako nechutného opilce? Otázka je položená v rámci širší úvahy o cenzuře a autocenzuře (v českém kontextu jsem dosud na problematiku autocenzury nenarazil, jakkoli jde o zásadní problém současné literární scény, to jest od chvíle, kdy se nám jurodivá mládež z amerických kampusů jala vysvětlovat, v čem spočívá literární mravnost) a podaná se vzácnou poctivostí a inteligencí.

Ach! Jak nevděčné jest na českých blatech poctivým býti a inteligentním!

Vzdor jednoznačně vyjádřenému postoji Petry Hůlové k ruskému tažení na Ukrajinu – „kter[é] samozřejmě považuj[e] za zvěrstvo“ – tři čtvrtiny čtenářů ji označilo bezmála za Putinovu agentku.

„Soudružka spisovatelka“, „invence hodná Pavla Kohouta z jeho raných let“, „slaboduchý text“, „otřesný text“, „strašné zklamání“, „tečka za Petrou Hůlovou“, „chuděrka“, „kam to čeští literáti došli?“, „Hůlková (sic) u mě jako pisatelka (sic) skončila“.

Jaká zášť a jak bahenní hloupost! Neboť čeho si v důsledku žádají zklamaní čtenáři Petry Hůlové? Angažované literatury, v níž kat zákonitě postrádá byť jediný přijatelný lidský rys, zatímco oběť je povolána k výlučné roli – vyvolat ve čtenáři empatii.

Angažovaná, to jest užitečná literatura… Umění není ocenitelné mírou společenské užitečnosti, říká Flaubert. Pište neužitečně – jediný způsob, jak si uchovat tvůrčí svobodu. A rovněž jediný způsob, jak poukázat na jiné pravdy nežli pravdy užitečné. Neboli: užitečnost neužitečnosti spočívá ve zpochybnění společenských a morálních konvencí, neboť užitečnost a konvence jsou synonyma.

Spor mezi dvojí koncepcí literatury – „estetickou“, která svou raison d’être nachází v sobě samé a svou „neužitečnost“ chápe jako zbraň proti konvencím a myšlenkové zkostnatělosti, a „výchovnou“, která žádá po literatuře pedagogickou funkci, jež může nicméně nepedagogicky vyústit v ideologickou indoktrinaci (umění, nástroj propagandy) – vznikl ve Francii v první třetině 19. století. Od té doby je pravidelně oživován: za obou světových válek, ale i během války v Jugoslávii (případ Handke), v západní Evropě šedesátých let (Nový román versus Sartre jako nadnárodní fenomén), v komunistickém světě v opozici socialistického realismu a „buržoazní literatury“, kterou bylo čas od času povoleno uvést na trh, aby naplno vyvstala její maloměšťácká zrůdnost a tragická pomíjivost – toliko socialismus je věčný.

Dilema Petry Hůlové je dilematem každého spisovatele, který vnímá své psaní jako nástroj nikoli pouze k popisu reality, nýbrž ke zpytování reality, v daném případě jako možnost poukázat na skutečnost, že existují jiné pravdy než ta naše, včetně pravd vrcholně nesympatických. Jakou formu zvolit k předání své vlastní tázavosti? Až kam je možné posunout předpokládanou mez čtenářské vnímavosti?

Polohysterické reakce na úvahu Petry Hůlové by každopádně svědčily o tom, že pole spisovatelské působnosti je v Česku až překvapivě omezené.

P. S. Obeznámen s podezíravostí českého literárního lidu slavnostně prohlašuji, že jsem s Petrou Hůlovou nikdy nic neměl, že jsem se s ní dokonce nikdy nesetkal, že jsme spolu nikdy ani nekorespondovali a že jí nedlužím peníze.

Sloupek

Spisovatel:

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse

O. G.,

"...možnost poukázat na skutečnost, že existují jiné pravdy než ta naše, včetně pravd vrcholně nesympatických..." - to jsme ve které funkci literatury? Není to zase ta výchovná?
Co když se za "neužitečnost literatury" jen schováváme, abychom nemuseli argumentovat, proč jsme chtěli sdělit právě to, co jsme sdělili?
Hůlová se odvážila sdělit, že ukrajinská strana nemá jen pozitivní vlastnosti. Nebál bych se brát její tvrzení vážně.

Voloďa,

Pan Ouředník se vůči pisatelce Hůlkové jeví jako Velký Zastánce a obhajuje následující styl psaní. Pro mě není těžké dodat, že jediná knížka, kterou od něj doma v knihovně mám poputuje po návratu z víkendu do tříděného odpadu. Snad z navráceného papíru ve Štětí vyrobí něco užitečnějšího. Příliš jsem se do jeho knížky nezačetl. Přestože jsem ji koupil ve výprodeji ve slevě. A takové knížky mám obvykle rád.

"Povídka totiž v rádiu vyvolala dlouhou interní výměnu názorů mezi redakcí a právním oddělením kvůli vulgarismům. Těžko říci, zda kamenem úrazu byla postava zdravotní sestry v charkovské porodnici „s rozmrdaným ksichtem“, jak o ní ve svém opileckém monologu hovoří postava Volodi, či sousloví „čuráci, machři přes selfíčka“, jímž Voloďa označuje bezzubě proukrajinské Evropany. Případně výraz „malomocní negři“, kterým ukrajinský uprchlík vyjadřuje, jak podle něj vidíme zde v Čechách jeho spoluobčany."

S.d.Ch.,

Díky. Názor příčetného člověka jsem v literárním provozu nezaznamenal už dlouho. A díky i za "americké kampusy". (Petře peníze dlužím.)

Kamila Boháčková,

Konečně relevantní reakce na úvahu Petry Hůlové! Díky!!!