V daném případě „rusk[ého] tankist[u], vášnivě oddan[ého] Putinovi a žijící[ho] pro jediný cíl: vrátit Ukrajinu za každou cenu do oné trojjediné rusko-bělorusko-ukrajinské náruče“. A naopak, je možné vykreslit oběť válečného chaosu jako nechutného opilce? Otázka je položená v rámci širší úvahy o cenzuře a autocenzuře (v českém kontextu jsem dosud na problematiku autocenzury nenarazil, jakkoli jde o zásadní problém současné literární scény, to jest od chvíle, kdy se nám jurodivá mládež z amerických kampusů jala vysvětlovat, v čem spočívá literární mravnost) a podaná se vzácnou poctivostí a inteligencí.

Ach! Jak nevděčné jest na českých blatech poctivým býti a inteligentním!

Vzdor jednoznačně vyjádřenému postoji Petry Hůlové k ruskému tažení na Ukrajinu – „kter[é] samozřejmě považuj[e] za zvěrstvo“ – tři čtvrtiny čtenářů ji označilo bezmála za Putinovu agentku.

„Soudružka spisovatelka“, „invence hodná Pavla Kohouta z jeho raných let“, „slaboduchý text“, „otřesný text“, „strašné zklamání“, „tečka za Petrou Hůlovou“, „chuděrka“, „kam to čeští literáti došli?“, „Hůlková (sic) u mě jako pisatelka (sic) skončila“.

Jaká zášť a jak bahenní hloupost! Neboť čeho si v důsledku žádají zklamaní čtenáři Petry Hůlové? Angažované literatury, v níž kat zákonitě postrádá byť jediný přijatelný lidský rys, zatímco oběť je povolána k výlučné roli – vyvolat ve čtenáři empatii.

Angažovaná, to jest užitečná literatura… Umění není ocenitelné mírou společenské užitečnosti, říká Flaubert. Pište neužitečně – jediný způsob, jak si uchovat tvůrčí svobodu. A rovněž jediný způsob, jak poukázat na jiné pravdy nežli pravdy užitečné. Neboli: užitečnost neužitečnosti spočívá ve zpochybnění společenských a morálních konvencí, neboť užitečnost a konvence jsou synonyma.

Spor mezi dvojí koncepcí literatury – „estetickou“, která svou raison d’être nachází v sobě samé a svou „neužitečnost“ chápe jako zbraň proti konvencím a myšlenkové zkostnatělosti, a „výchovnou“, která žádá po literatuře pedagogickou funkci, jež může nicméně nepedagogicky vyústit v ideologickou indoktrinaci (umění, nástroj propagandy) – vznikl ve Francii v první třetině 19. století. Od té doby je pravidelně oživován: za obou světových válek, ale i během války v Jugoslávii (případ Handke), v západní Evropě šedesátých let (Nový román versus Sartre jako nadnárodní fenomén), v komunistickém světě v opozici socialistického realismu a „buržoazní literatury“, kterou bylo čas od času povoleno uvést na trh, aby naplno vyvstala její maloměšťácká zrůdnost a tragická pomíjivost – toliko socialismus je věčný.

Dilema Petry Hůlové je dilematem každého spisovatele, který vnímá své psaní jako nástroj nikoli pouze k popisu reality, nýbrž ke zpytování reality, v daném případě jako možnost poukázat na skutečnost, že existují jiné pravdy než ta naše, včetně pravd vrcholně nesympatických. Jakou formu zvolit k předání své vlastní tázavosti? Až kam je možné posunout předpokládanou mez čtenářské vnímavosti?

Polohysterické reakce na úvahu Petry Hůlové by každopádně svědčily o tom, že pole spisovatelské působnosti je v Česku až překvapivě omezené.

P. S. Obeznámen s podezíravostí českého literárního lidu slavnostně prohlašuji, že jsem s Petrou Hůlovou nikdy nic neměl, že jsem se s ní dokonce nikdy nesetkal, že jsme spolu nikdy ani nekorespondovali a že jí nedlužím peníze.