Obejmout Evropu
Dutli, Ralph

Obejmout Evropu

Švýcarský spisovatel Ralph Dutli, znalec středověké francouzské literatury i ruské poezie, romanopisec a autor osobitých „malých kulturních dějin“, navštíví letošní Svět knihy, aby představil český překlad svých Zlatých snů, knihy o roli zlata v mýtech a náboženství, v literatuře a umění.

iLiteratura: Pro české čtenáře už nejste neznámým autorem, je však velmi obtížné postihnout celou šíři vašeho literárního záběru v krátkém rozhovoru. Vaše autorská činnost je neobyčejně rozsáhlá. Publikoval jste literárněvědné práce, esejistické studie, romány, rozhlasové hry, vlastní poezii, překládáte z francouzštiny a ruštiny. Který literární žánr je vám nejbližší?
Ralph Dutli: Všechno souvisí se vším, romány s eseji, básně s překlady poezie. Jedno obohatilo druhé, jedno se stalo pro druhé nezbytným. Nechci se uzavřít do jediného konkrétního literárního žánru. Zda existuje nějaká vzájemná spojitost, která by to všechno přesahovala? Jistěže ano. Fascinace uměním a jazykem, to samo o sobě je takové hodně pestrobarevné zvíře, je to nadšení z neuvěřitelných a neočekávaných možností. Napsal jsem nějakých čtyřicet, pětačtyřicet knih, ale nic z toho není „vedlejší dílo“, všechno jsou to produkty psané srdcem a krví. Knihy mají duši. Každá svou vlastní. Takže nemohu dát přednost jedné před druhou, s každou musím zacházet s respektem.

iLiteratura: Vystudoval jste na pařížské Sorbonně poněkud neobvyklou kombinaci jazyků –romanistiku a rusistiku. Oběma těmto kulturním oblastem se, pokud vím, stále intenzivně věnujete a jste velký znalec obou literatur. Co vás přivedlo právě k těmto dvěma jazykovým oblastem?
Ralph Dutli: Studoval jsem francouzskou a ruskou literaturu na univerzitě v Curychu – narodil jsem se v Schaffhausenu ve Švýcarsku – a později také v Paříži, kde jsem žil dvanáct let. Tyto dvě literatury mě nejvíc fascinovaly. Snad jsem touto kombinací chtěl tak nějak „obejmout Evropu“, spojit západ s východem. Ve francouzské literatuře jsem žasl nad bohatstvím středověké literatury, z níž jsem pak mnoho básní přeložil; ale byli to i moderní básníci jako Baudelaire, Rimbaud, Verlaine, Apollinaire. A v ruské literatuře to byla hlavně poezie 20. století, tam mám tři velké lásky.

iLiteratura: Nejde se nezeptat. Přeložil jste báječné ruské básníky – Mandelštama, Jesenina, Brodského, Cvetajevovou –, připravil jste několikadílné rozhlasové vyprávění o dějinách ruské literatury. Jak se prolíná velká ruská literatura s ruským imperiálním smýšlením a konáním?
Ralph Dutli: Nejdůležitějším z ruských básníků je pro mne Osip Mandelštam, jehož celé dílo jsem přeložil do němčiny a napsal jsem o něm čtyři knihy, k nimž patří i obsáhlý životopis Meine Zeit, mein Tier (Můj čas, mé zvíře). Velmi blízká je mi také Marina Cvetajevová a ruský nositel Nobelovy ceny za literaturu Josif Brodskij, z jejich díla jsem také přeložil hodně básní. Jsou to samí vyobcovaní a dlouhá léta zavrhovaní básníci, právě oni mě nesmírně přitahovali. Mandelštam psal básně proti Stalinovi a skončil v roce 1938 v gulagu. Cvetajevová v roce 1922 emigrovala přes Berlín a Prahu (kterou velmi milovala!) do Paříže. V roce 1939 učinila chybné rozhodnutí a vrátila se do stalinistického Ruska, kde v srpnu 1941 spáchala sebevraždu. Josif Brodskij byl v roce 1964 odsouzen za „parazitismus“ k nuceným pracím a 1972 vyhoštěn ze Sovětského svazu. Všichni tři zakusili velké konflikty s totalitární mocí, všichni tři byli pronásledováni. A byli to básníci evropských kulturních hodnot. Právě nedávno jsem pro Frankfurter Allgemeine Zeitung napsal článek o protiválečných verších Mariny Cvetajevové a Osipa Mandelštama.

iLiteratura: Podobným vyděděncem byl i malíř Chaim Soutine, který pocházel z Běloruska a odešel malovat do Paříže. Jeho osud jste uhrančivým způsobem vylíčil v románu Poslední cesta Chaima Soutina. Ten vyšel i česky (2016) a setkal se s velkým zájmem čtenářů. I Soutinův osud propojuje obě kultury, ruskou a francouzskou. Nicméně mám dojem, že nejsilněji tíhnete k francouzské kulturní historii, především k francouzské středověké literatuře. Publikoval jste mj. trojici svazků Fatrasien (Fatrasie), Liebesbestiarium (Bestiář lásky) a Winterpech & Sommerpech (Zimní smůla a letní smůla), překlady neznámých autorů z 13. století, u nichž nacházíte překvapivé propojení s moderními literárními směry. V čem se tito básníci propojují s novodobou literaturou?
Ralph Dutli: Tato „trilogie z 13. století“ shrnuje, jako první po 750 letech, texty přeložené ze starofrancouzštiny. Šlo mi o to ukázat bizarní, cizí a zároveň neuvěřitelně moderně působící literární středověk. Podněcuje intelekt, je plný fantazie, poetický, ale také posměvačný a nezpůsobný. Například ve svazku Fatrasien, který obsahuje texty vzniklé v okolí severofrancouzského města Arrasu v období kolem roku 1290, jsem se pokusil odhalit kořeny absurdní poezie a vystopovat prapůvod dadaismu a surrealismu už ve středověku. Kde ve světové literatuře najdete létající osly, těhotné muže, mrtvě narozené starce, krásky bez hlavy, písničky z česnečky a klobásy ze skla? Ve fatrasiích! Potom jsem do svazku Liebesbestiarium přeložil naprosto unikátní středověkou knihu o zvířatech od Richarda de Fournival. To dílo vzniklo kolem roku 1250 a znamenalo literární revoluci. Na pozadí tisícileté tradice náboženských „bestiářů“ vytvořil severofrancouzský klerik Richard de Fournival (1201–1260), Ovidiův potomek žijící ve 13. století a bývalý psycholog lásky, světsky erotický bestiář, určený milované ženě. A posléze fascinující pařížský básník Rutebeuf (1230–1285), městský poeta nového typu, radikálně subjektivní a nezpůsobný. Z jeho básní čiší zoufalství, rozhořčení, jsou plné poezie a vtipu. Básník v nich vypráví o vlastním životě a dává nahlédnout do prostředí zchudlých intelektuálů své doby, ocitnuvších se na okraji zájmu společnosti. Je to Job pařížských ulic, kritický provazochodec nad existenciální propastí. Varuje před falší a pochlebnictvím, před lačností po penězích a chamtivostí.

iLiteratura: Etické otázky jedinců a společnosti jsou vaším stálým tématem – to považuji za velmi důležité. A prolínají se i všemi vašimi tituly, které v češtině vyšly. Byl jste v Praze na Světě knihy už v roce 2016, když zde vyšel již zmíněný román Poslední cesta Chaima Soutina. Kniha byla součástí čtení na Noci literatury a vy jste tento román představil v rámci programu Das Buch. Jaké dojmy jste si odnesl, co vás tu – nejen v oblasti literatury – potěšilo, zaskočilo, zklamalo?
Ralph Dutli: Na pobyt v Praze mám ty nejlepší vzpomínky. Na velmi pozorné, vnímavé publikum, řekl bych až hladové po literatuře. Pro mne jako ctitele Franze Kafky, jehož vliv lze vysledovat i v knize o Chaimu Soutinovi, je každá cesta do Prahy současně i poutní cestou do jeho města. Tady v Heidelbergu, kde žiji, mám přítele profesora Urse Heftricha, velkého znalce české literatury, a ten mě neustále zásobuje svými vynikajícími překlady autorů, jako byli Jan Skácel, Vladimír Holan, Jan Zahradníček.

iLiteratura: Později jste napsal ještě další román, Die Liebenden von Mantua (Milenci z Mantovy). Liší se nějak zásadně koncepce tohoto druhého románu od Poslední cesty Chaima Soutina? Mají oba romány něco společného?
Ralph Dutli: V románech vycházím z konkrétní historické události a pokouším se pomocí fantazie zformovat jinou, paralelní skutečnost. Román Poslední cesta Chaima Soutina byl přeložen do několika evropských jazyků včetně češtiny. Běloruský židovský malíř Chaim Soutine žil od roku 1913 v Paříži a 6. srpna 1943, v okupované Francii, musel být z venkova převezen do Paříže kvůli nutné operaci prasklého žaludečního vředu. Vezli ho ukrytého v pohřebním voze a oklikami po malých silnicích, aby se vůz vyhnul kontrolním stanovištím okupantů. Soutine dostává na zmírnění bolesti morfium – celý ten román je vlastně morfinové delirium. Během převozu znovu na přeskáčku prožívá situace z dětství a uměleckého života, avšak jsou deformované, fantasmagorické. V deliriu se dostane do „bílého ráje“, do mysteriózní, nablýskané sněhobílé kliniky „doktora Boga“, jenž jej sice zbaví bolesti a prohlásí za uzdraveného, avšak zakáže mu malovat. Jenomže malíř nemůže žít v ráji bez barev. Po nocích bloumá chodbami nemocnice a ve sklepě objeví vyhozené malířské potřeby; navzdory zákazu začne znovu malovat. Odhalí ho, z „ráje“ ho vyženou – a bolest se vrátí. Víc neprozradím.

iLiteratura: Český čtenář si to koneckonců může přečíst. U Milenců z Mantovy bohužel tuto možnost nemá.
Ralph Dutli: Román Milenci z Mantovy také vychází z historické události. V roce 2007 byly na severu Itálie u Mantovy vykopány dvě kostry z mladší doby kamenné. Ležely v milostném objetí, s obličeji otočenými k sobě. Fotografie tohoto neobyčejného nálezu tenkrát obletěla celý svět. Román se odehrává v roce 2013, rok po velkém zemětřesení v severní Itálii. Je tam spisovatel, který se vydá hledat zmizelou dvojici neolitických milenců, jakýsi podivínský hrabě ho unese a drží v zajetí ve svém domě na venkově. Šlechtic má v úmyslu založit nové náboženství, náboženství lásky – ne s křesťanským symbolem kříže, zobrazujícím popravu, mučení a bolest; symbolem nového náboženství se má stát něha objímající se milenecké dvojice. Jenomže únosce je také vrah a kriminální dějová zápletka splétá dohromady tři milenecké páry v moderní době. Jde o „lásku starou šest tisíc let“ a o renesanci (tedy znovuzrození) v Mantově, týká se malířů Andrey Mantegni a Giulia Romana a také Mantovy, rodného města Vergiliova – ten v mém románu poletuje nad městem v podobě dronu a podivuje se bizarnímu dění, jaké se tam odehrává. Víc opět neprozradím.

iLiteratura: Tuto knihu bohužel zatím česky nemáme. Nicméně po úspěchu Poslední cesty Chaima Soutina vyšly postupně další vaše knížky. Volná trilogie svazků Milá olivo, Píseň o medu a Zlaté sny předkládá čtenáři pohled na kulturní dějiny světa od pradávna do dnešních dnů. Vaše vyprávění zaznamenává fakta i legendy, poukazuje na výtvarné umění a literaturu, připomíná komické i směšné, pozoruhodné i tragické události spjaté s olivou (zastupující říši rostlin), včelou (z říše živočišné) a zlatem (z říše nerostů). Přestože jde o poměrně útlé svazky, šíře záběru je neobyčejně rozsáhlá. Jak jste vlastně dospěl k rozhodnutí napsat tyto „malé kulturní dějiny“, jak zní podtitul všech tří knížek?
Ralph Dutli: Zpočátku to byl vlastně jen takový osobní, rodinný nápad. Chtěl jsem svým dvěma synům napsat každému nějakou malou knížku, jíž bych jim na podkladě drobných, nijak očividných věcí přiblížil bohatství naší evropské a světové kultury. Vybral jsem si olivu a včelu. Mladší syn se totiž jmenuje Olivier, jeho matka je Francouzka a ve francouzštině slovo „olivier“ představuje také název olivového stromu, olivovníku. Takže podnětem mi bylo jeho křestní jméno. Měly to být knížky plné zajímavých příběhů a překvapivých epizod. K rostlinnému prvku (olivovníku) a představitelce živočišné říše (včele) pak nedávno přibyl ještě nerostný prvek – zlato, jak se jeví v náboženstvích a mýtech, v pohádkách, umění a literatuře. Tedy takové zlaté sny. „Trojice o lidské kultuře“ pro mneq znamenala splněné přání ucelenosti. Dosud jediným jazykem, do něhož je přeložena tato trilogie jako celek, je čeština. Mám z toho nebývalou radost. Těším se, že budu mít příležitost osobně v rámci pražského Světa knihy představit právě tento nejnovější titul, tedy Zlaté sny.

Rozhovor

Spisovatel:

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse