Násilničtí a duševně omezení. Tak dlouho vypadala obecná představa o neandrtálcích. Poslední dobou se ale tento názor postupně mění. Nejnovější poznatky o těchto hominidech přináší kniha Neandertálci – Naši příbuzní. Její autorkou je britská paleolitická archeoložka Rebecca Wragg Sykesová. 

Vysvětluje v ní, že neandertálci měli z hlediska své pověsti poněkud smůlu. Začali být více zkoumáni v době vypjatého rasismu, což jejich vnímání negativně poznamenalo: svojí anatomickou stavbou byli přirovnáváni ke „zvířecím negrům“. Byli pokládáni za podřadné tvory určené k vyhubení; v příbězích, které jsme si o nich vyprávěli, jsme se v zaujetí sebou samými ujišťovali, že právě my jsme evolučními vítězi a na rozdíl od nich jsme „výjimeční a předurčení k přežití“.

Neandrtálská DNA

Podle analýz DNA ovšem neandrtálci nevymřeli, nýbrž přežívají – v nás. Ze současných zjištění vyplývá, že všichni lidé kromě těch, jejichž předkové pocházejí ze subsaharské Afriky, mají 1,8 až 2,6 % neandertálské DNA, jakkoliv není rovnoměrně rozdělená: „Západní Evropané jí mají nejméně (nanejvýš dvě procenta), zatímco původní Američané, Austrálci a Papuánci jí mají až o pětinu více.“ (Za výzkumy DNA neandrtálců byla ostatně letos udělena Nobelova cena). Autorka proto vyvozuje, že neandertálci nikdy nebyli žádnou slepou uličkou na cestě ke „skutečným lidem“. Byli těmi nejmodernějšími lidmi, jen jiného typu.

Někteří lidé se k nim dnes dokonce hrdě hlásí: když se roku 2006 na počest 150. výročí objevu z Neandertalu konala konference pod záštitou UNESCO, tamní muzeum region hrdě představovalo jako „domov nejslavnějšího Němce“. Dalším významným nalezištěm je Šánidar v severním Iráku, v autonomní oblasti Kurdistán. Šánidar je pro tamní Kurdy významnou součástí jejich kulturní historie i boje za nezávislost. Zahraniční vědci jsou do oblasti zváni, ale současně žádáni, aby veřejně potvrdili, že šánidarští neandertálci jsou vlastně „prvními Kurdy“.

Podobné interpretace ale autorka uvádí spíše jako kuriozitu a do podobných politických aktualizací se nepouští. Spíše se snaží rekonstruovat, jak neandrtálci žili a mysleli, a to i na základě srovnávání se současnými šimpanzi či dnešními členy kmenů žijících v divočině. Připomíná přitom, že lidé s dovednostmi, jež většina městských vědců postrádá, mohou poskytnout docela jiné vysvětlení toho, co na nalezištích vidíme. Jistý nedávný výzkumný projekt přizval ke spolupráci zkušené stopaře namibijského kmene Ju/’Hoansi San, aby prozkoumali fyzické stopy v evropských jeskyních osídlených neandrtálci: „Stopaři díky svým zkušenostem rozpoznali nové stezky a přidali čerstvý výklad toho, co se na těchto místech dělo.“

Zručnost a vyprávění příběhů

Na základě toho všeho autorka soudí, že neandertálci byli zruční a vynalézaví: experimentovali s novými způsoby, jak dělit, shromažďovat, a dokonce i proměňovat materiál a hmotu (byli prý schopni vyrábět cosi na způsob „březového dehtu“, do něhož vsazovali úštěpy pazourku). Označovali věci a místa, zkoumali, co to znamená být mrtev. Jejich emoční život byl bohatý a založený na spolupráci. „Rodili se do milující náruče a vyrůstali ve složité společenské bytosti.“ Stejně jako my podléhali nesobeckým i ničivým touhám a vášním. Spolupráce v rámci tlupy se možná vyvíjela ruku v ruce se soužitím několika generací a s vyprávěním příběhů. (Autorka si dokonce troufá je rekonstruovat, protože příběhy, které si vyprávějí příslušníci různých lovecko-sběračských skupin, podle ní vykazují zarážející podobnosti.)

Výklad Sykesové někdy přechází v poetická líčení: „V myšlenkách a vzpomínkách neandertálců se určitě objevovala jednotlivá a dobře známá místa: útes za kopcem, borový hájek u brodu, temný otvor zející na úbočí útesu... Krajina tedy pro neandertálce nebyla jen abstraktním prostorem, ale neustálým proudem prožitých setkání, nových i těch, jež měli uložená v paměti.“

Mezi chlupatými a lysými těly

Především pak autorka zdůrazňuje, že neandrtálci zřejmě neuznávali dichotomii příroda versus kultura, respektive zvíře versus člověk či hominid. Žili prý ve vztahovém univerzu obývaném různými živočišnými komunitami. Přestože i oni prolévali krev, jejich soužití s ostatními tvory bylo založeno „na pochopení a přijetí společného bytí, jehož jsou lidé členy, ale nikoli pány“. Přežití pro ně nebylo v konfliktu s ostatními tvory, ale bylo s nimi úzce propojené.

Mělo se to projevovat i tak, že neandrtálci s mnoha jinými živočichy sdíleli obydlí. Po smrti se jejich těla někdy ocitala v zemi spolu s ostatky zvířat. Neandertálci totiž chápali, že žijí mezi ostatními důvěrně známými entitami, jejichž jednání dává stejný smysl jako jejich vlastní. Praxe společného ukládání do země pak možná vyjadřovala a zdůrazňovala umělost „hranice mezi chlupatými, opeřenými a lysými těly“, která se tímto způsobem mohla znovu zapojit „do životního rytmu těl, krve a tuku“.

Ironicky můžeme dodat, že Sykesová téměř dělá z neandrtálců horlivé čtenáře Bruna Latoura. Těžko přesně odlišit, co je na jejím obrazu neandrtálců současnou projekcí a co skutečností. Ale i pokud by neměla úplnou pravdu, její vize vzájemně propojeného „vztahového univerza“ je pěkně vymyšlena a působivě popsána.