Annabel Abbsová ve svém románu Anglická kuchyně slečny Elizy vychází z osudů skutečné ženy, jak už je koneckonců jejím zvykem. Ve svém debutovém románu sledovala osudy dcery Jamese Joyce Lucie a v druhém vykreslila vztah D. H. Lawrence a jeho ženy. Elisabeth Actonová, básnířka a autorka slavné britské kuchařky, žila v Anglii na začátku devatenáctého století a změnila přístup k vaření a psaní o něm nejen na Britských ostrovech. Jako první začala v receptech uvádět seznam ingrediencí včetně jejich množství a přibližnou dobu úpravy. Pro literární účely přidala Abbsové k Elize ještě její pravý opak – chudou a nevzdělanou mladou venkovanku. Actonová měla pomocné kuchařky, se kterými tvořila svá jídla, a Ann je takový jejich kompilát. 

Eliza Actonová je ne již zcela mladá žena z vyšší společenské vrstvy. Není provdaná a píše poezii, tudíž je pro svoji matku obrovským zklamáním. Otec ji v tvorbě podporuje, ale ukáže se, že je zadlužený, musí uprchnout ze země a Eliza zůstává sama s matčiným pohrdáním. Obě ženy se rozhodnou vést penzion, aby se uživily, a Eliza kývne na nabídku svého nakladatele napsat kuchařku. Toto rozhodnutí je pro ni ponižující, avšak během krátké chvíle zjistí, že ji baví nejen sestavovat recepty, protože práce se slovy je její vášní, ale i samotná příprava jídla. A to zase představuje ponížení pro její matku, protože vařit mají najaté síly a ne dcera paní domu. Třenice mezi oběma ženami, jejich rozdílný pohled na svět a obtíže s projevováním mateřské a dceřiné lásky prostupují celý román. 

Další dvojici, která má čtenářům zprostředkovat odlišné pohledy na život, tvoří Eliza se svojí pomocnicí Ann. Bohatá, vzdělaná žena a velmi chudé děvče, které umí stěží číst, jsou nerovnými partnerkami, ale společné vaření je sbližuje. Jednotlivé kapitoly jsou psány střídavě vždy z pohledu jedné z dvojice kuchařek a obvykle nesou název nějakého receptu. Popis kuchařských úkonů a ingrediencí je podrobný a velmi sugestivní. Z celého románu plasticky vystupují vůně a chutě a Anniny reakce na lukulské hody podtrhují intenzivní vjemy z přípravy jídla. Obě ženy mají před sebou svá tajemství a před čtenářem to své nejdéle udrží Eliza. Autorka převážnou většinu děje rozehrává tajemnou hru na to, co Eliza tají a za co se její matka stydí. Vodítka jsou rozporuplná, konečné odhalení je smysluplné a pomáhá dotvořit Elizin portrét. To Ann se se čtenáři o svou „hanbu“ podělí ihned. Její matka ztratila rozum a Ann ji musela umístit do blázince. Ann je velmi mladá a naivní a na rozdíl od čtenáře nechápe náznaky, které dávají tušit, že místo, kde se její matka nachází, není ráj s peřinami z prachového peří, plný světla a vydatného jídla. 

„Podobný pokrm jsem před lety ochutnala ve Francii. Louis mi tu dobu připomněl, vyvolal dávno uzamčené vzpomínky. Hluboko pohřebené city. O ničem z toho jsem se před Edwinem přirozeně nezmínila. Ani teď na to nechci myslet. Chci myslet jen na to, jak připravit – a pozvednout – salát s labutím vejcem. Jaké bylinky by se k němu nejlépe hodily? Estragon? Snad i pár kapek okurkového octu… Co dál? Něco chutného, prostého – a anglického! Křehké kotlety plovoucí v husté masové omáčce s bohatou chutí do života a smrti… a všeho, co spadá mezi ně…“ (s. 199–200)

Popisy bídy chudých vesničanů jsou naturalistické, Abbsová dokáže navodit atmosféru, která zasáhne všechny smysly. Nejvíce se ovšem zaměřuje na vaření a rozvíjející se přátelství mezi Elizou a Ann. A také na to, zda vůbec může existovat přátelství mezi dvěma lidmi, když je jeden existenčně závislý na druhém. Nicméně v případě této dvojice jde spíš o mentorství než o přátelství. Ann Elizu obdivuje. Její vystupování, schopnost důstojně si prosadit svou i talent pro psaní veršů. Eliza v Ann vidí trpící dívku, ale i možnosti, které v Ann dřímají. Annin osobnostní růst vygraduje na konci knihy, kdy sama vymyslí název vlastnoručně upečeného dezertu. 

Jídlo je v knize všudypřítomné. Eliza o jídle přemýšlí víc než o manželství a Ann i na cestě z blázince dumá o tom, co by se dalo připravit z ovoce rostoucího podél cesty. Tichá radost z vaření a kreativita v jídle je cítit z každé stránky románu. Elizina cesta od vznešené poezie ke kuchyňské zástěře nakonec není potupná, ale inspirativní a naplňující. Nejen pro ni, ale i pro čtenáře. I Ann prožije svoji proměnu, z nevědomé ustrašené dívky se stává žena vědomá si vlastní hodnoty a touhy učit se.