Ať žijí herci!
V této zemi skoro všichni milují herce, a to nejen na jevišti nebo ve filmu. Zajímají se o jejich názory, co si vaří, co se jim líbí a který politik je podle jejich mínění ten správný. Budiž jim přáno, vždyť jsou to nejméně od devětaosmdesátého naši hrdinové.
Ale obdiv má své meze. Pro mě už je například za hranou způsob, jakým se u nás prezentuje čtená literatura: audioknihy jako tvůrčí čin interpretů – jména herců na bookletu velkými písmeny… Do jakého kouta byli zameteni překladatelé a překladatelky?
Mezi lidmi z knižní branže se často mluví o honorářích pro překladatele, pokud svolí k vydání audioknihy. Nechci se nyní pozastavovat nad výší či níží honoráře, či dokonce jeho absencí. Pohoršuju se nad tím, jak vydavatelé audioknih a nakladatelé knižního vydání vnímají a prezentují tvůrčí práci překladatelů a herců.
Příklady uvádím ze své zkušenosti. V letech 2019–2022 vyšly tři audioknihy z mých překladů a jasně ukazují vzrůstající komerční trend, že i v literatuře je nejdůležitější hlas herce, který zboží prodává.
Bernhard Schlink: Olga (Euromedia-Odeon a Needles 2019). Na přední straně jsou jméno autora, název a jména herců. Booklet obsahuje anotaci knihy.
Bernhard Schlink: Barvy loučení (Euromedia-Odeon a Témbr 2021). Na přední straně jméno autora, název a jméno herce. Dále booklet obsahuje anotaci knihy, životopis autora a teď už i životopis herce.
Johann Wolfgang Goethe: Utrpení mladého Werthera. Na přední straně jméno autora, název a jména herců, všechna jména písmem stejné velikosti. Uvnitř bookletu se nachází co? Na jedné straně životopis autora (tak málo o literatuře!), na druhé životopisy herců. Na zadní straně o knize.
Chci vzkázat týmům produkujícím audioknihy: kdyby překladatelé nepřekládali, nemáte co točit a herci nemají co číst.
Kolegové překladatelé, jaké máte zkušenosti s audioknihami a s osudem svých překladů vy?
Diskuse
Vložit nový příspěvek do diskuse
ijcro,
V komunikaci spíš vládne neochota komunikovat než zoufalost, myslím. Pokud někdo komunikovat nechce (a když někdo nechce, tak to nezdůvodňuje), tak odpověď nepřijde, ani když byla někdy v minulosti přislíbená. Speciálně Euromadia používá tento způsob radiového klidu. Pokud vám ale někdo neodpoví celý rok, ba ani po urgencích, tak je něco v nepořádku (pravda, uhlíková jednotka proti korporátu nemá nikdy šanci; to je jako s církví, ta taky možná odpoví třeba dvě stě let po smrti žadatele). Jestli je to záměr nebo jen drobné opomenutí, protože nemám protekci, to je otázka na OpenAI...
Ševčík,
Popsaná rozhlasová zkušenost je spíš výrazem zoufalé úrovně komunikace naší doby. Máme mnoho pokročilých komunikačních nástrojů, ale často se je ani nenamáháme použít, i když se zrovna řeší něco podstatného, ne další jepičí žvást nebo tisící díl sebeprezentace na sociálních sítích. Český rozhlas jako médium veřejné služby jinak své závazky vypořádává opravdu přes sdružení DILIA, ale v praxi se ukazuje, že tak obvykle činí přibližně s šestiměsíčním odstupem. Pokud se tedy tak ještě nestalo, paní Jeannon se svého nároku bezesporu dočká, aspoň na to je myslím u rozhlasu spoleh. Z vlastní glosy paní Zoubkové ale čtu spíš celkovou frustraci, protože za všechny 3 audioknihy vydané u Euromedia Group (pod značkou Témbr) nejenže neuvidí ani poctu v podobě lépe uvedeného jména původce na obalu a/nebo v úvodu nahrávky, ale zřejmě ani šesták. Tento korporátní kolos totiž práva na audiální užití českého překladu předem zahrnuje do překladové smlouvy, a kdo by se protivil, bude u této firmy napříště brán jako kverulant. Je to smutné zacházení. A je to také motiv pro akční skupinu Obce překladatelů, aby kolegům opakovala svá doporučení v tomto směru. Kultura ve vztahu k autorskoprávním nárokům je v této zemi stále jaksi... ehm... dejme tomu na počátku.
mp,
Ta příhoda s ČRo je kuriózní a jistě napravitelná. Rozhlas obvykle tyto honoráře vypořádává přes Dilii.
Jitka J.,
Nepotřebuju být na přední straně přebalu (ale na zadní by myslím překladatelé uvedeni být měli, už jen proto, aby člověk věděl, co kupuje; zároveň by se na ně vzhledem k autorskému zákonu nemělo zapomínat ani na webu, zvlášť když je tam i ukázka), připadalo by mi ale adekvátní, aby na začátku každé nahrávky zaznělo: autor, název díla, překladatel, vydavatelství, interpret.
Jeannon,
Já jsem se dověděla o tom, že na Vltavě četli na pokračování knihu, kterou jsem přeložila, až když už bylo po všem. Neobtěžovali se nic říct ani nakladateli. A když jsem jim slušně psala, abych nad tím vyjádřila svou lítost, nikdo mi ani neodpověděl. Překladatelé by měli publikaci svého jména na obálce knihy i audioknihy vyžadovat - v leckterých zemích je to naprosto běžné, tak proč ne u nás?
Jan Hovorka,
Audioknihy mám moc rád, poslouchám je v autě. Ignorování překladatelů knih na obálce CD mě mrzí, herci a jiní "populárové" už mají popularity dost a měli by část pozornosti přenechat i překladatelům.
Veronika Volhejnová,
Když my nehrajeme v těch seriálech, takže neprodáváme... Stalo se mi, že nakladatelství pořádalo křest audioverze jedné velmi populární knihy, kterou jsem překládala. Já jsem se o tom, že se křest vůbec konal, dozvěděla až pár dní po něm, když se mě interpret udiveně ptal, proč jsem na křest nepřišla.