Zvěrolékař bloguje
Schott, Philipp: Zvěrolékař zasahuje

Zvěrolékař bloguje

Vydání blogových textů kanadského autora v knižní podobě přináší civilní i vtipný pohled na současnost veterinářské profese. Ale internetové zápisky mohly při převodu doznat úprav, které by více respektovaly knižní formát.

Zvířata jsou vděčné téma. Stejně tak je pro čtenáře lákavé nahlédnout do zákulisí nejrůznějších profesí očima těch, kteří se v nich dlouhé roky pohybují a jsou schopni sdílet zvláštnosti, tajnosti a veselé historky. Philipp Schott (nar. 1965) navazuje na tradici píšících veterinářů v čele s Britem Jamesem Herriotem (1916–1995) a přispívá do ní články původně publikovanými na internetu. Spíše než hluboce osobní příběhy přináší soubor všeobecných postřehů a rad, psaných nenáročným stylem, který v literární konkurenci nijak nevyčnívá.

Převodu na tištěné médium využil Schott k tomu, aby své příspěvky uspořádal do čtyř tematických bloků, popisujících jeho začátky, strasti praktikování veterinárního lékařství, praktické rady a v neposlední řadě i několik veselých historek z ordinace. Český název knihy Zvěrolékař zasahuje (2022) je nešťastně zavádějící, neboť zásahům zvěrolékaře je věnovaná jen velmi malá část. Daleko lépe vystihuje charakter knihy původní název The Accidental Veterinarian, tedy „Veterinářem dílem náhody“ (využijeme-li překlad názvu druhé kapitoly); čtenář by tedy měl upravit svá očekávání a nedoufat v další soubor historek à la Herriot. Sám Schott si je vědom toho, že psaní o jeho profesi bude čtenáře svádět ke srovnávání s britským klasikem, a snaží se vůči němu nenápadně vymezit – třeba přiznáním, že při volbě budoucího povolání Herriotovy knihy neznal, a později ho jejich přečtení od studií dokonce málem odradilo.

Z internetu do tisku

Původní internetový formát je v knize stále velmi patrný, především se projevuje ve stručnosti jednotlivých příběhů. Schott při líčení nezachází příliš do podrobností, neboť ví, že internetoví čtenáři nechtějí čtením trávit příliš mnoho času. Neuškodilo by, kdyby pro tištěnou verzi své příběhy trochu rozpracoval, přidal jim hloubku a kontext, aby to nebyla osamocená vyprávění, která by si mohl přivlastnit kterýkoli veterinář (či koneckonců kterýkoli v zaměstnání zaneprázdněný člověk). Zkratkovitost příběhů nedává příliš vyniknout autorovu literárnímu umu a v mnoha případech chybí gradace či zřetelná pointa. Nové médium by si jistě zasloužilo nový přístup – příběhy trochu více rozepsat, využít prostor, který kniha poskytuje.

Revize povídek by snad také odstranila některé opakující se motivy, jako například předpoklad, že všichni čtenáři si práci zvěrolékaře představují jako „celodenní hlazení hebkých koťátek“. I když by nejspíš nějaký laik, který nikdy žádné zvíře nechoval nebo se mu poštěstilo mít pouze věčně zdravé a za všech okolností dobrosrdečné mazlíčky, mohl žít v představě, že každodenní činnost zvěrolékaře vypadá přesně takto, takový názor jistě není převládající, ať ho autor čtenářům předkládá sebeurputněji.

Druhým přetrvávajícím pojítkem s původním formátem je četnost Schottových pobídek k tomu, aby si čtenář našel to či ono na YouTube nebo Google. V internetovém prostředí patrně není tak problematické odvolávat se na nějaké video, navíc když je možné přidat na ně přímý odkaz, ale při čtení knihy působí tyto zmínky rušivě a málokterý čtenář zaklapne knihu, aby si šel na internetu najít něco, na co autor odkazuje. Nutno ale dodat, že se povětšinou nejedná o nic zásadního, takže i bez znalosti konkrétního videa či článku může čtenář bez větších obtíží pokračovat v četbě.

Práce s lidmi

Schott ve svém líčení často zobecňuje, nepíše toliko o svých zkušenostech, ale hlavně o kolektivní zkušenosti veterinářů, kterou pak využívá k výzvám čtenářům, aby měli pro své zvěrolékaře pochopení a byli na ně hodní. Seřazení povídek do tematických bloků zdůrazňuje poselství jednotlivých částí, ale zároveň z nich dělá zhuštěný guláš, monotónně opakující základní myšlenku. Čtenář tak nemá pocit, že skutečně nahlíží do zákulisí profese, nýbrž čte obhajobu zvěrolékaře, jenž má neustále hodně práce (což nikoho nepřekvapí). Autor sám uvádí, že „veterinární lékařství není práce se zvířaty, ke které se nachomýtnou i lidi, ale práce s lidmi, kteří k nám ta zvířata přivádějí“ (s. 27), a tento princip prostupuje celou knihou; důraz je skutečně kladen na komunikaci s lidmi spíše než na práci se zvířaty.

Cílový čtenář pro Schottovu knihu není zřetelně vymezen – autor na jednu stranu předpokládá určité základní znalosti (poznámky typu „určitě všichni víte…“), na stranu druhou poskytuje prostor poměrně základním radám v péči o zvířata. Ne všechny rady je možné beze zbytku transponovat do českého prostředí a připomínají směšně podrobné návody na použití, jimiž se americké firmy brání nesmyslným soudním procesům se spotřebiteli, kteří se pohoršeně domáhají milionového odškodného, protože netušili, že se nemají snažit usušit kočku v mikrovlnce. Třetí část knihy – Veterinářská věda – by se tak dala shrnout slovy „pokud vše vypadá, jak má, je to v pořádku, pokud to vypadá jinak, běžte k veterináři“. Na vině opět může být zařazení do jedné tematické části: kdyby byly tyto povídky v rámci knihy rozptýlené, čtenář by si jejich vzájemnou podobnost nejspíš neuvědomoval tak výrazně.

Vlažný humor

Ti, pro které je Schottova kniha prvním setkáním s literárním zpodobněním veterinářské profese, jistě zklamaní nebudou. Z větší části odlehčené příběhy sice neposkytnou žádný nečekaný vhled do této profese, ale vyvolají alespoň úsměv na tváři. Schott nemá potenciál inspirovat tak jako Harriot, ke svému povolání přistupuje vlažně a občas mluví o monotónnosti, ale to je na druhou stranu i dobře, jelikož na veterinárních fakultách není místo pro všechny, kteří by se mohli nechat zlákat.

Není těžké zalíbit se příběhy o zvířatech, obzvlášť pokud jsou krátké a snadno dostupné na internetu, složitější je získat si přetrvávající pozornost čtenářské obce, která zvažuje, zda stojí za to koupit tištěnou verzi něčeho, co si kdokoli může poměrně snadno přečíst zdarma z obrazovky počítače nebo mobilu. Při převodu internetového blogu do tištěné podoby je nezbytné přidat hodnotu navíc, což se u Schotta příliš nepodařilo (nepočítáme-li profesionální překlad, který dalece předčí internetové překladače, s nimiž by se čeští čtenáři museli u blogu spokojit). Píšící veterinář Schott nabízí vcelku průměrné čtení, které nezanechá hlubší dojem, ale splní očekávání lehkého humoru a líbivých příběhů o zvířátkách.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Šárka Tulcová, Alpress, Frýdek-Místek, 2022, 187 s.

Zařazení článku:

humor

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

60%

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse