Clara Törnvall v České republice před dvěma lety osobně uvedla překlad své prvotiny Autistky. Ohlas na knihu byl slušný, a právem: o autistech a tím spíše autistkách v populaci přežívá řada mýtů, které se Clara Törnvall snaží uvádět na pravou míru. Nyní jí v češtině vychází druhý titul, obsahově částečně podobný, pojatý je ale jinak.

První z knih byla výjimečná tím, že se hodně věnovala otázce rozdílných projevů vysokofunkčního autismu u žen a u mužů. Diagnostické metody dlouho nebraly tyto rozdíly v úvahu, což vedlo k častému přehlížení a bagatelizaci obtíží žen na spektru. Toto téma už nový titul pomíjí, stejně jako historii autismu a další kontext. Krátké, úderné kapitolky knihy Normální lidé jsou zaměřené hlavně na praktický život: radí, jak se vypořádat s nepříjemnostmi, které svět zařízený podle „normálních lidí“ autistům přináší.

Autorka se tedy explicitně obrací na autisty – kapitolky nesou názvy jako Jak poznat neurotypika, Dějiny neurotypiků, Chování, které neurotypici považují za normální –, je ale zjevné, že míří i na neurotypiky, kterým pomocí převrácené perspektivy názorně ukazuje, že jejich normálnost je často vlastně dost divná. Hned v úvodu vtipně konstatuje: „S normálností nic nenaděláte. Má své biologické příčiny a není dána výchovou. (...) Stejně tak se neurotypikem nestanete po očkování. Je to vrozená věc.“

Na dalších stránkách se Claře Törnvall daří stručně vysvětlit rozdílné vnímání neurotypiků a autistů: zatímco neurotypici podle ní efektivně „komprimují data“, což jim umožňuje zobecňovat a přemýšlet ve zkratkách, ale za cenu vypouštění spousty informací, pro autisty je zobecňování mnohem náročnější – zato si mnohem lépe pamatují detaily. Ovšem může u nich snadno dojít k přetížení vjemy. Takové fungování není lepší ani horší – je zkrátka jiné.

Z řady zajímavých postřehů bych ráda vypíchla ještě jeden: Neurotypici se nesmírně obávají vyloučení ze skupiny a ztráty tváře. Z toho důvodu nejenže jim v mnoha situacích připadá v pořádku lhát, ale také se chovají mnohem stádněji a bývá pro ně těžší vzepřít se skupinovému tlaku, což může mít hrozné následky. Autisté bývají mnohem nezávislejší, zpravidla říkají, co si opravdu myslí, i navzdory mínění většiny. Mohou tak ve společnosti zastat – a často také zastávají – velmi důležitou úlohu těch, kdo se postaví na odpor nebo odhalí, že „král je nahý“.

Dalším příkladem problematické vlastnosti, na kterou Clara Törnvall u neurotypiků upozorňuje, je jejich sklon k rozvláčnosti, častá neschopnost se vymáčknout. Je třeba ocenit, že sama v této knize jde přímo k věci, takže čtení příjemně odsýpá. Zde jedna ukázka (a také příležitost ocenit překlad, jehož autorkou je Petra Hesová): „Neurotypici mívají velkou potřebu užívat si pohodlí. Rádi se k vám přitulí na gauči, po sexu chtějí zůstat v pevném objetí (...) Někdy se zdá, jako by si z vás dělali něco jako plyšáka. Pokud člověk necítí takovou potřebu blízkosti jako oni, může je to ranit. V takovém případě je důležité vysvětlit jim, že to neznamená, že je nemilujete. Někdy to pochopí a někdy také ne.“

Četbu navíc vedle ilustrací známé švédské výtvarnice a komiksové autorky Anneli Furmark oživují vložené citace zkušeností dalších autistů a slovníček, ze kterého se čtenář například dozví, že „No tak to bychom měli“ nebo „Rád jsem tě viděl“ může v podivném vyjadřování neurotypiků znamenat „Už se s tebou dál nechci bavit“. I další položky slovníčku vedou k zamyšlení nad neupřímností běžné komunikace.

Kniha Normální lidé tak neautistům účinně nastavuje zrcadlo. Oproti Autistkám nepřináší mnoho nových informací, je ale skvělou a údernou rekapitulací anebo stručným výtahem pro ty, kdo Autistky neměli v ruce. Čas si na ni vzhledem k rozsahu snadno najde kdokoliv, dostane nálož informací a trochu se i pobaví. Autisty pak autorka nepřímo vyzývá k emancipaci – pokusím se její poselství parafrázovat: Nepředstírejte, nepokoušejte se svůj autismus maskovat nebo potlačovat. K ničemu dobrému to nevede, jen je to nesmírně vyčerpávající. Není vaše chyba, že svět je přizpůsobený většinové neurotypické populaci. Snažte se v něm přežít, ne však za cenu popření vlastního já.