Medievalistka Barbora Kocánová působí v Oddělení středolatinské lexikografie Kabinetu pro klasická studia AV ČR. Středověkou meteorologii zkoumala ve své diplomové i disertační práci, publikovala několik studií a byla řešitelkou grantu ve spolupráci s Ústavem fyziky atmosféry AV ČR. V monografii Meteorologie a předpovídání počasí ve vzdělanosti středověkých Čech a Moravy prezentuje výsledky ze svých dřívějších zkoumání a ty doplňuje o nové poznatky. Interdisciplinární přístup k problematice činí knihu v našem kontextu jedinečnou, jelikož u nás sice existuje několik publikací o historii meteorologie, ale všechny byly zpracovány pouze odborníky z oblasti přírodních věd.

Svět středověkého vzdělance

Vzdělání získalo pevnější místo ve společnosti až ve vrcholném středověku. Student absolvoval artistickou přípravu, která vycházela ze znalosti antického trivia (gramatika, rétorika, dialektika) a praktického kvadrivia (aritmetika, geometrie, astronomie, hudba). Autorka upozorňuje, že na pražské univerzitě ve 14. století probíhaly kurzy a zkoušky z meteorologie. Obsah přednášek vycházel ze souboru Meteorologica, jehož autorem je Aristoteles a skládá se ze čtyř knih. Aristoteles v nich postupně pojednává o obecných i vesmírných tělesech, vodstvu, větru, látkách a chemických procesech. Dalšími důležitými zdroji poznání byly encyklopedie Plinia st. a Senecy.

Často byla témata z oboru meteorologie předmětem tzv. kvodlitebních disputací. V těchto rozpravách učenci diskutovali o původu meteorologických úkazů, jejich významu na obloze či mýtech s nimi spojených. Jako překvapivé se může jevit, že jedním z těch, kdo pokládali v rámci disputací otázky týkající se meteorologie, byl Jan Hus. Kocánová zdůrazňuje rozdíl v mentalitě středověkého a dnešního člověka. V naší společnosti je konverzace o počasí pokládána za téma nuceného nebo nezávazného rozhovoru. Ve středověku počasí ovlivňovalo plány lidí do budoucna i obživu rodiny. Tehdejší člověk se obával Božího trestu v podobě deště žab, zkoumal, proč se ohnivé jevy objevují na hřbitově nebo jak vzniká krvavý déšť. Čtenář získává možnost nahlédnout do myšlenek obyčejného obyvatele českých zemí ve středověku.

Inspirace zahraničními vzory

Badatelka systematicky a srozumitelně představuje zahraniční díla, ze kterých autoři staročeských spisů čerpali. Všechny citace z latiny pečlivě překládá, odkazuje ke zdrojům a zvláštní pozornost věnuje popisu meteorologických jevů v jednotlivých knihách. Jako první inspirační zdroj uvádí encyklopedii Etymologiae Isidora ze Sevilly žijícího na přelomu 6. a 7. století. Informace z ní se nachází v proslulé Codex gigas (Ďáblova bible) ze 13. století, která vznikla v okolí Chrudimi, dnes je součástí sbírek švédské národní knihovny. Postupuje mezi zdroji až do 14. století, kdy se objevila unikátní sbírka exempel Lumen animae (Světlo duše). Exempla sloužila při kázání jako příběh, z něhož se posluchači měli poučit a případné chyby a prohřešky neopakovat. Témata exempel této sbírky vycházela z přírodních věd, což nebylo obvyklé. Není tedy divu, že se nám zachovalo více než čtyřicet rukopisů vycházejících z tohoto unikátu.

Ve 14. století vrcholí boj mezi latinou jako univerzálním jazykem učenců a národními jazyky. První vznikají na našem území texty encyklopedického charakteru v latině vztahující se k přírodním vědám. Jedna z didaktických prací Klareta Secundus liber de naturabilis (Druhá kniha o přírodě) obsahuje výklad o astronomii, v němž stručně popisuje vybrané meteorologické jevy. Druhou latinskou knihou, z pozdějšího 15. století, je Liber viginti atrium (Kniha dvaceti umění) Pavla Žídka. Autor vykládá termíny z disciplín trivia i kvadrivia a pojednává o čtyřech živlech. Dále Kocánová analyzuje čtyři staročeská díla: báseň Alan, Lucidář, Hvězdářství krále Jana a Spravovnu Petra Žídka. Verze básně Alan ve staročeském znění disponuje vyšším množstvím meteorologických motivů a autor kromě Aristotelových knih zakomponoval do skladby i lidové domněnky a výsledky vlastního pozorování počasí. Lucidář vznikl ve dvojí verzi, vychází z německé předlohy a odráží představy člověka žijícího ve 12. století. Hvězdářství krále Jana funguje jako snář, bere v potaz existenci horoskopů a sloužil k předpovědím budoucnosti. Ve Spravovně Pavel Žídek popisuje stvoření světa se všemi meteorologickými jevy. Autorka se snaží odhalit konkrétní inspirační zdroje všech výše zmíněných staročeských textů z období 14. a 15. století.

Síla věštby

Lidé se pokoušeli předpovídat počasí na základě pozorování nejrůznějších znamení na obloze. Kolem astrologie panovala do určité míry skepse, a tak učenci dávali přednost odvozování předpovědí z empirických pozorování. Radili se s námořníky, zemědělci, lékaři a přírodovědci, jejichž tvrzení měla pro učence nejvyšší relevanci. Další metodou se stalo věštění, k čemuž lidem sloužila například sůl nebo ovčí lopatka.

Na astrologii měly největší vliv texty v arabštině a latině. Ovlivňovaly i nejproslulejší středověké odborníky na astrologii působící na Oxfordu a Krakovské univerzitě. U nás se krátkodobé předpovídání počasí příliš neuchytilo, autorka zmiňuje Snář Vavřince z Březové z 15. století, v němž se pár astrologických předpovědí v češtině objevuje. Předpovídáním se zabývali především lidé mimo univerzitní okruh, proto odbornější pojednání pochází až ze 16. století.

Zpátky k Aristotelovi

Poslední část bádání věnovala Kocánová zkoumání jazyka a slovní zásoby spisů o meteorologii. Většina pojmů byla přejata z řečtiny a latiny. Mnoho Aristotelových termínů se používá do dnešních dnů, i když s jinými významy. Například slovo meteor se dříve používalo k označení atmosférických jevů. Autoři českých pojednání se mohli vypořádat s cizími pojmy dvěma způsoby. Buď vymýšleli neologismy, nebo vytvářeli kalky (doslovné překlady) – v obou případech se inspirovali dobovými encyklopediemi. Velkou pozornost autorka obrací k pokračovatelům Kosmy a jejich dílům z 12. století, letopisům tzv. Kanovníka vyšehradského a kronice tzv. Mnicha sázavského, kteří ve svých pracích popisují mnoho astronomických i astrologických úkazů ve srovnání s jinými autory té doby.

Barboře Kocánové se podařilo napsat hutný a zároveň čtenářsky přívětivý text, který by mezi odbornými pracemi neměl zapadnout. Monografii ocení každý, kdo se chce dozvědět více nejen o dějinách meteorologie, ale také o mentalitě středověkého člověka, procesu středověkého vzdělávání a staročeských literárních textech. Publikace obsahuje několik obrazových příloh, praktický heslář a jmenný i věcný rejstřík, což čtenáři dopomáhá k úplnému pochopení textu. Výklad prokládá mnohdy úsměvnými lidovými domněnkami o původu některých úkazů souvisejících s meteorologií. Fascinace různými úkazy na obloze provází lidstvo od nepaměti a pravděpodobně bude budit zájem i u dalších generací. Není tedy divu, že občas s námi někdo zahájí rozhovor právě tímto tématem.