Nakladatelství Josef Vybíral je sympatické svou tak trochu donkichotskou snahou vydávat tradiční dobrodružné komiksy v době, kdy starší děti dávno utekly k manze. Neznamená to, že to nefunguje – nakladatelství publikuje již několik let nějakých deset komiksů ročně a legendární sérii Rahan z konce šedesátých a sedmdesátých let dotáhlo již k sedmému svazku. Nicméně je samozřejmě otázka, nakolik to Josefa Vybírala živí a nakolik jde svého druhu o koníček.

Zaměřuje se na standardní francouzská komiksová alba, a i když vydává i sci-fi a fantasy, jeho hlavní těžiště leží právě v klasických dobrodružných příbězích, jaké hltaly generace kluků po většinu 20. století: o pirátech a šermířích, o římských legiích, o Indiánech a kovbojích. Právě western je žánr, který napříč médii v novém století ztratil nejvíc čtenářů/diváků a zdá se být jakousi překonanou drsnější pohádkou jen pro starší ročníky. Přesto to Vybíral s westernovými francouzskými komiksy opakovaně zkouší – naposledy povídkovým sborníkem, kterému i v českém vydání zůstal název Gunmen of the West.

Známí hrdinové a dobové bizarnosti

Dvanáct povídek napsal a v roce 2023 vydal kreslíř a scenárista Tiburce Oger, který nicméně na každou povídku najal jiného kreslíře. Podobně připravil i předchozí povídkové svazky Go West Young Man (2021, česky 2023) a Indiáni! (2022, č. 2024). V českém prostředí jeho jméno slyšíme poprvé až právě díky těmto třem westernovým kolekcím, nicméně ve Francii jde o renomovaného tvůrce, který se prosadil už v 90. letech fantasy sérií Gorn. Proč ho v posledních letech zlákal právě Divoký Západ, je trochu záhadou, ale vzhledem k datu jeho narození (1967) je jasné, že patří ještě k pamětníkům časů, kdy westerny vládly přinejmenším evropským kinům a kdy (opět už spíše jen v Evropě) měly úspěch i rozličné westernové komiksové série.

Povídky Gunmen of the West vycházejí ze skutečných příběhů Divokého Západu v 19. století. Některé známe (samozřejmě hlavně ten o Billym Kidovi), některé méně a některé vůbec. Oger při jejich psaní možná vycházel z dobových novinových zpráv, přinejmenším v několika povídkách se objevují novináři, kteří zpovídají hlavní hrdiny, nebo alespoň svědky příběhu. Tištěné noviny ostatně měly v té době sílící vliv a někdy (jako v případě války bratří Earpů s gangem Ikea Clantona) přímo zasahovaly do dění, když ovlivňovaly sympatie a nálady veřejnosti. Zároveň se Oger snaží ty strohé senzacechtivé zprávy nějak beletrizovat, takže v případu „Ghúla z Gettysburgu“, patrně retardovaného muže obřího vzrůstu, který byl přistižen při okrádání padlých ve slavné bitvě a pak předváděn v panoptiku jako ohyzdné strašidlo, přidal motiv, který titulní postavu trochu polidšťuje a dodává příběhu baladický rozměr.

Ghúl z Gettysburgu není jediná povídka, která zachycuje často dosti bizarní dobové příhody. Ještě o něco tragikomičtější a neuvěřitelnější je příběh slonice z cirkusu, která přímo během představení zašlápla krotitele, který ji surově bil – a byla za to odsouzena k smrti oběšením. Rozsudek byl vykonán, byť napoprvé se lano na jeřábu pod její vahou přetrhlo. Mírně morbidní vtip nabízí také povídka Stále na nohou o vlakovém banditovi, kterému ve zločinecké kariéře nepřekážela ani dřevěná noha.

Nevyužitý potenciál

Převážně se ale jedná o krvavé a násilné příběhy, které ve většině případů končí šibenicí. Jejich hrdiny jsou obvykle muži bez zásad a cti, střílející zezadu nebo ze zálohy, vraždící a okrádající (a často také znásilňující) ženy a děti. Ke čtení navnadí úvodní Dva bratři líčící archetypální hon muže za vrahy své rodiny. Pointa tohoto drsného příběhu nakonec není v tom, jak se hrdina pomstí, ale v léčce, kterou nastraží: padouch se totiž chytí sám, když kvůli vypsané vysoké odměně zavraždí vůdce své bandy a zkusí si u šerifa vyzvednout odměnu. Už tady máme pocit, že bychom chtěli znát podrobnosti příběhu a vidět více vykreslených scén, ale ještě to nevadí tolik jako u většiny dalších povídek. Občas jsou totiž skoky v ději příliš velké a mnoho kapitol je spíše ilustrovanou černou kronikou než plnohodnotnou povídkou. Je to škoda, protože příběhy mají obvykle větší potenciál než na 5–9 komiksových stran. Asi největším zklamáním je závěrečná povídka Vdova o Billym Kidovi, která pracuje se stejnou konspirační teorií jako populární hollywoodský dvojfilm Mladé pušky z let 1988 a 1990.

Kresebně se většina autorů drží ostré realistické linky, jen dvě povídky (El Dandy a Město, kde pověsili slona) mají mírný náběh ke karikatuře. Nálada příběhů bývá patřičně pochmurná, se zamračenými nebo vzteklými výrazy, převažujícími barvami jsou odstíny červené a hnědé. Mezi kreslíři jako mistr ladné linky vyniká Ronan Toulhoat (povídka Nesmrtelní), ale značnou řemeslnou zručnost musíme přiznat všem.

Milovníci Divokého Západu si k hodnocení mohou přidat nejméně deset procent, ostatní budou doufat, že takových spokojených čtenářů bude dost a že Nakladatelství Josef Vybíral umožní ještě další vydávání westernových, pirátských, šermířských a jiných dobrodružných komiksů. Byť klukům, kteří je čtou, už je dnes převážně dost přes padesát.