Loni vydaný komiks Princezna z Nekonečného hradu zatím trochu zapadl. Obvyklí čtenáři konzumní mangy jej asi neocení, ale koho zajímají komiksy invenčnější, bizarnější a formálně odvážné, ten by si jej neměl nechat ujít.

Jde o první česky vydaný komiks kreslíře a scenáristy Šintaró Kagoa (nar. 1969), který je doma považován za předního představitele manga stylu guro. Z českých překladů tento styl zatím neznáme, možná i proto, že je určený nikoliv teenagerům, jako většina zde vydávané mangy, ale dospělým čtenářům. Jeho podstatou je erotika, často bizarní, násilná a obvykle také nadsazená a groteskní. Kago ovšem jako své vzory uvádí nejen veterány tohoto stylu a další hvězdy japonského komiksu, ale třeba také skupinu Monty Python. Dodejme, že v tomto případě se Japonec inspiruje spíše drsnými dadaistickými skeči z dob jejich televizní série než jejich pozdějšími celovečerními filmy.

Dvě paralelní reality

Komiks Princezna z Nekonečného hradu z roku 2019 působí v jeho tvorbě jako jeden z těch uměřenějších. Začíná ostatně docela chytlavě: vraždou vládce Japonska Ody Nobunagy jeho bývalým vazalem Micuhidem během válek směřujících ke sjednocení Japonska. Ke střetu obou mužů skutečně došlo v roce 1582, nicméně prameny hovoří buď o Nobunagově sebevraždě, nebo smrti z rukou nepřátelských vojáků. V komiksu jde o šermířský souboj, který si kreslíř samozřejmě vymyslel, to aby mohl odstartovat neobvyklou hru. Děj se totiž záhy po začátku souboje rozdělí na dvě části, na dvě paralelní reality: v jedné Micuhide setnul Odu a ujal se vlády, zatímco ve druhé se Oda ubránil a zůstává v čele.

Záměrně neuvádíme, že by se stali vládci Japonska. Obě paralelní dějové linky se totiž odehrávají ve fantaskním obřím paláci, který nekontrolovatelně vzrůstá a v pozdních fázích má věžovitý až tyčovitý charakter – s ohledem na poměr půdorysu a celkovou výšku. Respektive ve dvou takových palácích, které se po souboji rozdělily a nyní rostou vedle sebe.

Rozdvojení mutanti

Častěji sledujeme dění v Micuhideho paláci, kde vypuká vzpoura vedená Odovou manželkou, titulní princeznou Nó. Ta se Micuhideho nejprve pokusí zavraždit, a když se to nepovede, prchá do spodních pater paláce. Dostane se až do místa, kde se oba paláce rozdvojily a kde se dějí podivné věci, především se různě rozdvojují nebo jinak dělí těla postav. Nó toho využije a proti Micuhideho vojákům posílá neobvyklé mutanty, kteří rychle postupují.

Průběžně sledujeme také dění ve vedlejším paláci, kde je vývoj poklidnější, ale také se neobejde bez problémů: po neúrodě se tu lidé začnou bouřit kvůli hladu. Kago vše s oblibou sleduje paralelně na jedné stránce: sloupec dění u Micuhideho, sloupec u Ody. Už tady se zarazíme: Odův sloupec je užší a budí dojem, jako by obrázky byly odseknuté, špatně zalomené, jako by jich část (tak čtvrtina) chyběla. Ale lze z nich snadno vyčíst obsah, takže je zřejmé, že jde o autorův záměr, první zcizující prvek komiksu. Těch pak začne přibývat: nejprve rozdvojení mutanti začnou mluvit dvakrát to samé, což je po chvíli poněkud únavné, ale posléze se ukáže, že nikoliv samoúčelné. Vrchol experimentu pak nastane v samotném závěru, kdy se po neuvážených akcích vládců obou paláců stavby k sobě přiblíží příliš blízko, oddělené příběhové roviny se začnou propojovat a vznikne kolosální zmatek. Možná i proto české nakladatelství komiks vydalo v evropském formátu, tedy že se čte zepředu a zleva doprava, nikoliv jako ostatní mangy odzadu zprava doleva.

Experimentální závěr

V tu chvíli také vyjde najevo, že syžet o vraždě a pomstě, tak typický pro napínavé a dobrodružné příběhy literární, filmové i komiksové, je pro autora jen výplní, jistěže chytlavou a zároveň pozoruhodně bizarní až surreálnou. Ve finále se totiž propojí nejen dva zmíněné paláce, ale následkem jejich srážky i další. A komiksové dění autor rozbije do filmových pásků oken, které se na některých místech prostupují, přičemž v průnikových oknech vznikají zmutované bytosti. A nejsou to jen výjevy z komiksu o princezně Nó, ale také komiksy se zvířátky nebo roboty – dost možná odkazy na předchozí Kagoovu tvorbu. Je to rozhodně překvapivé rozuzlení, protože na předchozích stránkách Kago experimenty s vystoupením z úzu komiksového zobrazení spíše jen nenápadně naznačoval, zatímco tentokrát je rozehrává na dvoustranách. A překvapení je o to větší, že Kagova kresba je přísně realistická, žádné karikatury, které by naznačovaly podvratný či parodický charakter komiksu.

Přesto je nakonec dojem z Princezny z Nekonečného hradu trochu rozpačitý. Dlouho relativně standardně vyprávěný příběh (jistě, i v něm najdeme mnoho hříček a neobvyklých prvků) komiksové zvyklosti nijak zvlášť neporušuje a čtenář je zvědavý, jak vše dopadne. Pak ale přijde experimentální závěr, který se podobným očekáváním trochu vysmívá. Nic proti tomu, jen to mohlo být čtenářům jasněji řečeno dříve. Takto to trochu působí, jako by si autor už nevěděl s příběhem rady, a tak jej neobvyklým způsobem zrušil. Ale jeden nepochybný efekt to má: český čtenář je rozhodně zvědavý na další, klidně i divočejší a experimentálnější Kagoovy komiksy.