Jedenáctidílná japonská série Naošiho Arakawy vycházela v originále od dubna 2011 do února 2015 v Monthly Šónen Magazine. V češtině jsme se závěru série v překladu Anny Křivánkové dočkali v srpnu letošního roku pod hlavičkou nakladatelství Crew. Příběh dětského virtuosa Kóseie Arimy, který po smrti matky ztratil schopnost slyšet hudbu, a svobodomyslné houslistky Kaori Mijazono, jejíž nespoutaný přístup k hudbě i k životu samotnému vtáhne Kóseie z bezpečí tiché, černobílé osamělosti zpět k lidem, muzice a barvám, je sice na první pohled jasným zástupce šódžo mangy, tedy mangy určené především dívkám mezi jedenácti a devatenácti lety, má ale hodně co nabídnout i všem ostatním čtenářům.

Mangy, která by se točila kolem klasické hudby a jež by zvládla proniknout za hranice Japonska, zas tolik nenajdeme. Tvá dubnová lež se připojila ke svým tematickým předchůdcům Nodame Cantabile a La Corda d’Oro, a přestože se jedná o autorovu první sérii, dočkala se nejen seriálového zpracování, ale vznikl podle ní dokonce i hraný film.

Trocha potřebné sebelásky

Série se točí kolem zásadních, těžkých témat, jako jsou ztráta milované osoby, trauma nebo vážná nemoc. Vedle nich se ale věnuje i naprosto běžnému životu mladých lidí, které čekají přijímací zkoušky na střední školu, prožívají první lásky, snaží se najít svoje místo ve světě a svůj autentický hlas. Nechybí důraz na nezbytnost tvrdé práce na cestě k úspěchu, na nezbytnost sebelásky, bez které nemůžeme nikdy plně milovat druhé. „Když budeš žít jen proto, abys uspokojoval přání ostatních, nikdy se nedostaneš tam, kde bys chtěl být,“ říká jedna hlavní postava druhé.

Kósei Arima, jemuž v dětství přezdívali lidský metronom a který od smrti své matky nesedl za klavír, se pod dubnovými rozkvetlými stromy setkává s excentrickou Kaori, houslistkou, která je jeho pravým opakem. Aniž by o tom měl Kósei ponětí, ztřeštěnou, obdivovanou Kaori inspirovalo v dětství ke hře na housle právě jeho vystoupení. A ona je proto odhodlaná ho za každou cenu dovést zpět ke klaviatuře, neboť je přesvědčená, že Kósei nesmí přestat v lidech probouzet lásku k hudbě a k jejím barvám přesně tak, jako ji probudil v ní. Aniž by dala Kóseiovi možnost se bránit, jmenuje jej svým korepetitorem a donutí ho vrátit se na pódium a čelit traumatu, bolesti, strachu, neúspěchu a všemu, co následuje poté, co nám ve světle reflektorů černá splyne s bílou, a ruce nás přestanou poslouchat.

Postupně se dozvídáme o historii vztahu Kóseie a jeho matky a proč po její smrti přestal slyšet vlastní hudbu. Setkáváme se s dalšími mladými talentovanými hudebníky, pro které byl a stále je úhlavním protivníkem, vůči kterému se celou svou dosavadní kariéru vymezují, a jsme svědky toho, co se stane, když úhlavní nepřítel spadne z piedestalu, na nějž jsme ho, aniž by o tom měl tušení, postavili. Co přijde ve chvíli, kdy ho máme možnost poznat, a že rivalita může mít i dobrou, podnětnou tvář, že můžeme být přátelé a zároveň spolu zdravě soupeřit, pomáhat si vzájemně růst a motivovat se. Koneckonců nikdo nezná stres spojený s výkonem lépe než přímý konkurent.

Postava Kaori na rozdíl od Kóseie neprochází žádným zásadním vývojem. Ve své odhodlanosti žít autenticky a přimět Kóseie znovu slyšet hudbu, tentokrát ale jeho ušima, nikoli těma jeho matky, je stejně neoblomná v prvním jako v posledním dílu. To, že s Kaori není něco v pořádku a že budou její zdravotní potíže nejspíš vážné, se dozvídáme záhy. Téma nemoci se v japonském komiksu objevuje až po druhé světové válce, popisují japanologové Křivánková, Tesař a Veselý v Planetě Nippon, věnované japonské audiovizuální kultuře. Zprvu bylo pouze okrajové a omezovalo se na melodramatickou dívčí mangu, ve které hrdinky snášely všemožná příkoří často v podobě ztráty jednoho nebo obou rodičů. Dnes je nemoc často důležitou kulisou romantických příběhů, jejichž hlavní hrdinové nemívají zrovna nadějné vyhlídky (v češtině například Chci sníst tvoji slinivku).

Černé plochy, letící noty

Zcela zásadní role připadá v celé sérii klasické hudbě, která je mnohdy neprávem stereotypně vnímaná jako nudná, určená pro starší a zasloužilé a záporáky v detektivkách a thrillerech, protože ti zásadně poslouchají jenom klasiku a ještě z gramofonu. Klasická hudba ale v žádném případě nemusí být (a není) nudná, což se v posledních letech snaží prostřednictvím svých youtubových kanálů ukázat i přední hudebníci. Jak zachytit hudbu – dočasné zvukové umění – trvalým obrazem na papíru? Arakawovi k tomu slouží rozložení panelů, jejich zhušťování, když skladba graduje, metaforické obrazy (odvanuté okvětní lístky, hluboká voda, noty rozlétající se jako ptáci), bílé nebo černé plochy ve chvílích, kdy Kósei přestává slyšet vlastní hudbu a propadá se do hlubin traumatu, světla, struktura a energické šrafování dodávají černobílé kresbě nejen zvuk, ale i nečekané barvy. Vizuální choreografie zpřístupňuje čtenáři subjektivní hudební zážitek – rozložení panelů zachycuje tempo, s crescendem se mění jejich velikost a kontrast mezi precizností a emotivností vyjadřují dokonale úhledné učebny a chaotické, dramatické linie Kaoriných vystoupení. Pokud by přece jen nedokázala vizuální stránka čtenáři tak docela přiblížit melodie, jež se ze zkušeben a pódií Tvé dubnové lži ozývají, na konci kapitol jsou QR kódy odkazující na nahrávky jednotlivých skladeb doplněné o jejich stručný popis z pera profesionálních muzikantů.

Arakawa tematizuje také enormní tlak vyvíjený na mladé hudebníky. V našem prostředí může být pro čtenáře obtížnější se do postav vcítit. Přestože máme velice dlouhou a bohatou historii hudebních soutěží, jsou to převážně festivaly, na nichž vystupují komorní orchestry. V Čechách se ročně pořádá něco přes padesát hudebních soutěží, v Japonsku se jich v roce 2021 konalo 259. Hon za mladými výraznými talenty a za dětskými virtuosy je navíc v Japonsku podstatně větší než u nás a japonští hudebníci se pravidelně umísťují na nejvyšších příčkách nejprestižnějších individuálních soutěží po celém světě.

Nejsilnějšími okamžiky jsou ale nakonec právě ty nejintimnější – vlídné gesto Kóseiovy učitelky, emoce spjaté s prohrou, návrat Kóseie na pódium, ne jako vítěze, ale jako někoho, kdo konečně hraje pro sebe, pro vlastní radost z toho, že může krásu hudby předat ostatním. A přestože je Tvá dubnová lež bezpochyby romantickým příběhem, romantiky jako takové v ní nalezneme jen poskrovnu. Po většinu času je to především příběh o přátelství, které pomáhá bolestné zkušenosti nejen překonat, ale dál z nich růst. A není úplně běžné, abychom se v rámci žánru setkali se ztvárněním přátelství mezi chlapcem a dívkou jako něčeho výjimečného, ne jen jako té druhé, méně vítané možnosti úrovně vztahu.

Hans Christian Andersen pravil: „Kde selhávají slova, hovoří hudba.“ V Arakawově příběhu se hudba přelévá v obrazy dojemného vyprávění o jednom přátelství, jedné nezapomenutelné umělkyni a jednom návratu k hudbě, k radosti a k životu.