V Česku žijící a tvořící slovenský výtvarník Branko Jelinek je svérázný solitér. Ačkoliv se prezentuje realistickou černobílou kresbou, která by slušela vlastně všem komiksovým žánrům, soustřeďuje se výhradně na svou volnou sérii Oskar Ed, nezapojuje se do žádných kolektivních prací, nepublikuje kratší komiksy v časopisech, ani jeho kresba se nikde jinde než v Oskaru Edovi neobjevuje. Jeden si řekne, že je to velká škoda, že tak brilantní kreslíř by měl být vidět více, že by měl možná občas vzít nějakou zakázku, kreslit podle cizího scénáře. Po přečtení Mého nejlepšího přítele ta touha zesiluje, protože přes všechny světlé momenty tohoto komiksového románu jde o dílo na hranici a pro značnou část čtenářů až za hranicí srozumitelnosti.

Samota

Už předchozí komiksový monument Můj největší sen (2016) hojně pracoval se sny a fantaskními vizemi a scénami, ty byly ale svázány realistickým rámcem únavného rodinného výletu autem. V případě Mého nejlepšího přítele je tomu v podstatě naopak: realistické pasáže jen občas proniknou do převážně snového, halucinačního celku. Hned první scéna se odehrává v liduprázdném vlaku, kde titulní hrdina čeká, až se rozjede. Kolem proběhne nerudný průvodčí, Oskar Ed dál sedí a dumá nad svým životem, když vtom do kupé přistoupí mnohotvará (a zároveň beztvará, přičemž je nutné dodat, že obdivuhodně nakreslená) obluda a přisedne si naproti. S Oskarem se dá do řeči a vychází najevo, že jde o jeho zhmotněnou samotu.

Právě samota je hlavním motivem celého komiksového románu: Oskar jí trpí dlouhodobě a nelepší se to. Později se dozvíme, že jako osamělý správce skladu v kancelářské firmě s nejasným zaměřením se s lidmi potkává jen zběžně. Žije sám, partnerku sice má vysněnou, ale dosud se jí ani neodvážil zmínit o tom, že na ni myslí. Pro ženy je nezajímavý až neviditelný. Možná i proto se v jedné z úvodních kapitol usadí za stůl svého kolegy a tak trochu si představuje, že by jím mohl být, že by mohl mít manželku, děti, spokojenou rodinu. Následuje však kruté vystřízlivění, když jej dotyčný načape a obviní ze šmírování. Kolegova agresivita stoupne, když se ukáže, že Oskar mu nese dopis s výpovědí.

Tři linie vyprávění

Potíže s naštvaným vyhozeným kolegou tvoří jednu ze tří paralelních vyprávěcích linií. Tou další je Oskarův pobyt v podivuhodném hotelovém zařízení, které jako by se svými bizarními postavami a tíživou podezřívavou atmosférou vypadlo z nějakého filmu Davida Lynche. A poslední rovina, která celý komiks zahajuje, je jeden velký, dlouhý a nepříliš příjemný sen či snad halucinace. Odehrává se ve vyprázdněném prostředí vlaku, nádraží a podzemních chodeb, na nebezpečné skládce s bizarními postavami zlodějů či pouličních prodavačů všeho možného a protagonista tu prožívá četné strachy, frustrace a ohrožení. V závěru se všechny tři roviny propojují a příběh se zacykluje.

Neznamená to nicméně, že by začal dávat smysl. Dlouho to vypadá, že jedna rovina je čistý sen, druhá stojí na pomezí snu a halucinace a třetí by mohla být realistická a dát snovým výkladům nějaký základ. Jenže pak se ukáže, že firma, kde Oskar pracuje (respektive pracoval) se jmenuje Ardesko, což je anagram Oskarova jména (nikoliv jediný v komiksu) – a zase se tedy nacházíme více v Oskarově hlavě než v běžné realitě.

Mimořádná kresba

Některé osoby se objevují ve více rolích, Oskarovými příběhy prostupují různé neobvyklé a občas vyloženě hrůzu nahánějící jevy a entity (opět dodejme, že famózně vykreslené, zvláště když se Jelinek při zobrazení oněch amorfních těl vyhýbá všemu konkrétnímu), dochází ke znepokojivým halucinacím, opět bravurně zachyceným; a to nejen samotnou kresbou, ale i řazením a formáty komiksových panelů či celých stránek.

Neboli kresebně je Oskar Ed na domácí poměry opět mimořádný, je tu mnoho sugestivních scén a výjevů, mnoho originálních fantaskních vizí, mnoho kreslířských i skladebních nápadů. Vlastně to samo o sobě stačí. Ale pořád tu zůstává scénář, který je – řekněme – nejasný, a to místy až iritujícím způsobem. Možná je všechno sen, ale pak schází nějaká opora v zážitcích z reality, jak to skvěle udělal již zmíněný David Lynch ve svém „snovém“ filmu Mulholland Drive, když v závěru „vysvětlil“ předchozí snové obrazy a děje. Oskar Ed se v opakovaných monolozích vyjadřuje v tom smyslu, že je neustále pronásledován, možná za něco trestán. Ale nikdy se nedozvíme, za co – snad za tu chvilku posezení u cizího kancelářského stolu? A za touhu po rodinném životě? O moc víc se z jeho minulosti nedozvíme. Trpělivější, citlivější, empatičtější čtenář snad při pozorném opakovaném čtení přece jen z různých náznaků a stop dokáže zašifrovaný příběh nebo alespoň nějaké poselství vyluštit. Autorovi této recenze se to ani na třetí pokus nepodařilo.