Podobné touhy jsme v dětství měli asi každý: kdyby tak ten protivný a hnusný bratr (sestra, bratranec, spolužák, spoluhráč apod.) zakopl a zlomil si nohu, kdybych mu tak mohl či mohla přičarovat oslí uši nebo ho jinak znemožnit, kdyby se tak dusil svou pýchou nebo zvracel ze svých ošklivých pomluv. Děti umí být kruté a bezohledné, zvlášť když k tomu dostanou příležitost. Podivínský nejmladší syn jedné rodiny na japonském venkově má navíc jisté nadpřirozené vlohy a neváhá je použít, aby svým vrstevníkům záhadně škodil.

Japonský tvůrce Džundži Itó už i u nás zdomácněl se svými dosti nekonvenčními horory plnými až surreálně bizarních situací, jevů a postav. Přichází s originálními nápady, přičemž ty vizuální zvládá i přesvědčivě zachytit: jeho nadpřirozené stvůry působí většinou opravdu neobyčejně odporně a strašidelně. Ne vždy však dokáže výchozí nápady zpracovat do přesvědčivého příběhu. V Japonsku je nicméně považován za ikonu hororového komiksu a v češtině už mu vyšlo sedm komiksových publikací, povídkových i románových.

Sympatie pro zákeřnou postavu

Sóičiho záštiplná prokletí se nacházejí někde uprostřed: jde o sled volně navazujících povídek provázaných hlavními postavami. Podstatou jsou hororové, vyskytují se v nich nadpřirozené jevy a postavy, ale občas děj sklouzne do humoru, zejména když uličník Sóiči ve svém snažení nějak komicky ztroskotá nebo jej ztrestá starší bratr. Některé zápletky připomínají komiksové příběhy o přátelstvích, milostných vzplanutích i půtkách (středo)školáků z dětských časopisů, jen tu fungují voodoo kouzla a jiné děsivé jevy.

Jejich původcem je odhadem jedenáctiletý Sóiči, samotářský kluk s ospalým potměšilým výrazem, splihlým účesem a hřebíky v puse, které s oblibou plive na ostatní. V první povídce (či kapitole) vyhlíží jako nebezpečný zákeřný šílenec, který ovládá voodoo a opravdu dokáže ublížit, byť ne fatálně. Postupem času si však na jeho pomstychtivost, specifický styl uvažování i jistý zvrácený smysl pro humor čtenář začíná zvykat. Z prvotního odporu se tak stává rezervovaná sympatie: i se svými úchylkami je Sóiči přece jen pořád jenom kluk, navíc díky všem svým zvláštnostem mnohem zajímavější než jeho bratr a sestra, bratranci a sestřenice a spolužáci, kteří jsou sice vesměs hezčí a normálnější, ale zároveň tak trochu bezvýrazní. Nastává tu jakýsi efekt známý z komerčních teenagerských hororů, kdy nám po čase není nijak zvlášť líto všech těch zmasakrovaných krasavic a krasavců a začneme oceňovat vrahovu vynalézavost a pohotovost. V Sóičiho příbězích navíc nikdo neumře, titulní hrdina jen občas někoho dost potrápí. Zároveň to ale i on sám občas schytá a závěrečná povídka je pro něj nejspíš fatální.

Více humoru, než bychom čekali

Asi nejbizarnější povídka Pokoj s čtyřvrstvou stěnou vypráví o tom, jak Sóiči ustavičně ruší svého staršího bratra Kóičiho při učení. Rodina se rozhodne Kóičiho pokoj odhlučnit, na rekonstrukci však dorazí zjevně podezřelá bytost, která uvnitř domu vybuduje cosi dosti neuvěřitelného, dřevěnou ubikaci se čtyřmi vrstvami stěn, které samozřejmě Sóičimu poskytují mnohem vychytralejší a utajenější možnosti rušení. I tato povídka má spíše humorný nádech, stejně jako předposlední, v níž Sóiči oživí mrtvého dědu, protože nebyl schopný dokončit rakev podle jeho představ; nesmrtelný děda pak každou noc stlouká novou rakev, ale Sóiči nikdy není spokojený. V poslední povídce pak objevíme vražedné monstrum z povídkové sbírky Balonky oběšenců, což je obvyklý prvek Itóových knih – tedy že se jimi míhají postavy z předchozích komiksů.

I v předchozích Itóových komiksech byl jistý humor přítomen, obvykle však spíše nenápadně a velmi černý. V Sóičiho záštiplných prokletích je ho více, než bychom od hororu čekali – a možná i proto knihu ocení spíše mladší čtenáři, ideálně v Sóičiho věku či jen o málo starší. Třeba se vžijí do jeho situace a zasní se nad tím, jak by mohli ztrestat své starší, úspěšnější a krásnější sourozence.