V krátkém, leč velice dojímavém příběhu o ženě, která se snaží znovu nalézt svoji dávno ztracenou důstojnost, je hlavní hrdinka Monique představena očima svého syna Édouarda – samotného autora, který je svědkem jejího znovuzrození. Zatímco příběhy tohoto typu bývají obvykle zpracovány formou autobiografie, kde vypravěčem je přímo ten, kdo události zažil, Édouard Louis volí jiný přístup. Z feministického hlediska by se taková perspektiva mohla jevit jako neortodoxní, ba dokonce neautentická, přesto však pohled syna na matčin život nabízí cenné nové možnosti, jak hovořit (nejen) o domácím násilí.

Zvolený způsob vyprávění je poukázáním na to, že i když je v rodině jen jeden násilník, netrpí pouze jeho oběť, ale i další členové domácnosti, kteří se stávají svědky či nepřímými oběťmi daného prostředí. Ačkoli se čtenáři dostává pouze zprostředkovaného a částečného náhledu na prožitky hlavní hrdinky, zároveň se mu otevírá další příběh – příběh syna, jenž byl nejen očitým svědkem všech událostí, ale také obětí podmínek, v nichž se narodil. Právě tato narativní volba tedy činí román mimořádným a výjimečným.

Přetnout začarovaný kruh

Kniha, jak sám autor uvádí, navazuje na jeho předchozí text Boje a proměny jedné ženy, ve kterém rovněž popisuje nelehké životní okolnosti své matky Monique, jež po dvě desetiletí přežívala v násilném manželství s jeho otcem. Téma domácího násilí zde není jen okrajovým motivem – naopak, stává se klíčem k pochopení identity hlavní postavy i autora samotného. Édouard Louis se k této kapitole matčina života vrací opakovaně, neboť jej ovlivnila už v raném dětství a formovala jeho vnímání světa, které se stalo zárodkem jeho pozdější spisovatelské dráhy.

Podobný scénář se bohužel opakuje i v jejím druhém vztahu. Monique se ocitá v dalším nezdravém soužití, tentokrát s mužem, který ji verbálně ponižuje a izoluje od okolního světa. Autor výborně ukazuje, jak snadno se může oběť stát rukojmím – nikoli pouze fyzicky, ale i ekonomicky a sociálně. Chybějící vzdělání, finanční závislost, nemožnost řídit auto… Všechny tyto aspekty se v románu stávají součástí pasti, ze které není jednoduché uniknout, zejména pro toho, kdo nemá mimo vztah žádné zázemí. Naštěstí toto ale neplatilo pro Monique, i proto se mohla rozhodnout a udělat první krok – požádat o pomoc. Tímto činem není tudíž prezentována jednoduše jako pasivní oběť, ale jako někdo, kdo pochopil, že se nic nezmění, pokud se něco nezmění.

Říct si o pomoc

První telefonát Monique synovi má silný symbolický rozměr – představuje nejen doslovné volání o pomoc, ale především rozhodnutí aktivně změnit svůj život. V kontextu napjatého a složitého vztahu mezi matkou a synem jde o moment zvratu, ve kterém jsou rodinné křivdy dočasně odsunuty stranou. Louis ukazuje, že v extrémních situacích může i hluboce narušený vztah nabídnout záchranu, pod podmínkou, že je vůle odpustit, nebo alespoň porozumět.

Louisův styl tuto emocionální realitu přesně vystihuje. Jeho psaní je strohé, a přesto pronikavé, kombinuje věcný popis se silně subjektivním prožitkem. Právě díky formální úspornosti působí text syrově a autenticky. I přes otevřenost v líčení rodinných traumat je v něm patrná snaha o smíření a porozumění, snaha zachytit Monique nikoli jen jako oběť, ale jako složitou a proměnlivou bytost.

Jedním z výjimečných prvků knihy je i samotná forma komunikace mezi matkou a synem, po značnou část příběhu spolu totiž hovoří výhradně po telefonu. Tento detail funguje jako silná metafora jejich vztahu: spojení existuje, ale je křehké, omezené, vzdálené. Telefonní linka překonává fyzickou vzdálenost, ale tu emoční nikoliv. A přesto – nebo možná právě díky této dálce – si k sobě dokážou najít cestu, kterou by při setkání tváří v tvář hledali mnohem obtížněji.

Zpočátku je vše nabité emocemi – odjezd, únik, první dny v Édouardově bytě. V této fázi jejich křehký vztah zůstává dočasně v pozadí. Teprve po prvotním chaosu, v období, kdy matka konečně získá pocit klidu a čeká na synův návrat ze zahraničí, začíná skutečné sbližování. První telefonáty jsou opatrné a povrchní, otázky typu „Jak se máš?“ nebo „Cos dělala?“ maskují hlubší nejistotu. Postupně se však jejich rozhovory začínají otevírat, Édouard pokládá osobnější otázky a vrací se k minulosti, aby dokázal pochopit přítomnost.

Právě v průběhu těchto rozhovorů se začíná jejich vztah pomalu zlepšovat. Édouard nachází cestu, jak matce lépe porozumět, a postupně se stává oporou ženě, která byla po celý život ponižována, přehlížena a zbavována důstojnosti. Pomáhá jí znovu nalézt samostatnost, víru v sebe samu i představu, že život může nabrat nový směr. A tím zároveň uzdravuje i své vlastní dětské já.

Místo násilí soucit

Louis rovněž nezastírá temné stránky svého dětství. Vztah mezi Monique a jejími dětmi byl hluboce poznamenán násilím, kterému sama čelila a které – byť nevědomě – přenášela dál. Autor vykresluje matku jako zrcadlo, v němž se odrážel veškerý hněv a bolest, jež na ni doléhaly. Těžká finanční situace jen prohlubovala pocit bezvýchodnosti a úzkosti, a ten formoval každodenní život jejich domácnosti. Právě tato zkušenost se však pro Louise stala základem jeho literární dráhy – bolestí, která se přetavila v potřebu vyprávět.

Příběhy zahrnující domácí násilí obvykle vykreslují agresora tak, jak si jej pamatují oběti – bez servítků a často velmi surově popisují jeho činy, jimž nerozumí a pro něž nenacházejí pochopení. Édouard však do popisu mužů, kteří hráli roli v životě jeho matky, vnáší také prvek lidskosti. Možná je to nadhledem, který získal časem, nebo pochopením, jež přišlo poté, co sledoval svou matku, jak se pomalu osvobozuje od pout minulosti a od slov, jež jí neustále ubližovala.

Když se setkal s mužem, od kterého jeho matka odešla, místo očekávaného vzteku či nenávisti pocítil soucit: spatřil křehkou osobu, jež se rovněž stala obětí vlastního hněvu. Člověka, který nemohl za to, jaký je, ale který byl svázán okolnostmi, jež z něj udělaly krutého jedince. Toto uvědomění představuje pro Édouarda jakousi katarzi – tento moment mu umožnil vykročit dál do života a zároveň najít cestu ke své matce.

V souhrnu román zachycuje konec cyklického kruhu bolesti a nenávisti, ze kterého Monique vychází se vztyčenou hlavou, plná naděje a elánu do života. Ačkoli je její minulost nasycena bolestí, její budoucnost slibuje mnoho dobrého. A právě konec zasáhne čtenáře nejvíc a hlavně připomene, že vždy máme na výběr. Připomene také, že o takovýchto věcech nemáme mlčet, ať jsou podmínky jakékoli, už proto, že tyto situace nemají vliv pouze na oběť samotnou, ale také na lidi okolo ní.

Monique na útěku lze doporučit nejen všem, kdo mají zájem o psychologii vztahů a problematiku domácího násilí, ale také těm, kdo se chtějí takovému vztahu vyhnout, nebo se v něm sami nacházejí. Román je příběhem bolesti a ztráty, ale také odpuštění a naděje, která zůstává i po dočtení knihy. Čtenáře přivádí k zamyšlení nad tíživou problematikou domácího násilí – právě v tom spočívá jeho poslání.