Návrat do Remeše francouzského filozofa a sociologa Didiera Eribona vydalo v překladu Dušana Špitálského v roce 2019 nakladatelství Tranzit.cz – česky se tak text objevil deset let po francouzském vydání z roku 2009 (Retour à Reims). Kniha začíná návratem autora do prostředí francouzské periferie, v němž strávil své dětství a dospívání. Do Remeše se po smrti svého otce vrací jak fyzicky, tak myšlenkově: staré fotografie a konverzace s matkou mu dovolují postupně oživovat vzpomínky a mluvit o své dlouho upozaďované a potlačované sociální identitě. Pomocí důkladné práce s pamětí i sociologickou teorií líčí svůj příběh jako příběh třídního přeběhlíka (z francouzského „transfuge de classe“) a ukazuje, jak tuto zkušenost provázel dvojí stud – ten, který pociťoval jako dospívající gay v homofobním dělnickém prostředí a později jako pařížský intelektuál kvůli svému sociálnímu původu. Možná více než o možnostech sociální mobility vypráví kniha o jejích limitech. Návrat do Remeše je totiž zároveň příběhem o exkluzivitě vzdělávání, vztahu mezi sociální zkušeností a politikou a o sociálních verdiktech, které vymezují základní rámce našich možností ještě před narozením.

Proces psaní autor přirovnává k sociologické sebeanalýze. Kniha je skutečně zároveň autobiografií i analýzou společnosti. Originalita Eribonova přístupu spočívá právě v této schopnosti propojit intimní zkušenost s teorií a zasadit individuální prožitky do širšího společenskovědního rámce. Tím se přibližuje zejména Annie Ernaux, s níž bývá často spojován, a v tomto směru na něj později navázal také Édouard Louis. Prolínání obou zmíněných rovin – obecné a individuální – je přitom charakteristické pro celé Eribonovo dílo.

Sociální nerovnost a lidské tělo

Eribonovi se daří propojit sociologické koncepty s jejich konkrétními fyzickými projevy, když v knize ukazuje, že sociální nerovnost můžeme pozorovat na lidském těle. „Tělo dělnice, jakmile zestárne, dává všem naprosto jasně najevo, jaká je pravda o existenci společenských tříd,“ píše s odkazem na tělo vlastní matky a léta náročné fyzické práce v továrně, jež se na něm nesmazatelně podepsala. Fyzická únava a nelidské pracovní tempo, které člověk podstupuje, aby si zajistil nejzákladnější životní potřeby, ale neproměnily pouze tělo jeho matky. Když Eribon nepozná vlastního otce na fotografii z období těsně před smrtí, reflektuje, že zde je určitě do nějaké míry na vině odstup, který vůči své rodině a všemu, co ho pojilo k jeho dělnickému původu, záměrně budoval. Zároveň ale není pochyb o tom, jak moc se na otcově fyzickém vzhledu podepsala chudoba. Z agresivního a prudkého muže, kterého Eribon znal, se stal vyhublý, neuvěřitelně slabý a zestárlý člověk připomínající trosku. Pro Eribona otcova proměna nepředstavuje ani tolik osobní úpadek, jako spíše širší zkušenost dělnické třídy. Fyzická proměna obou stárnoucích rodičů je ukázkou stop, jaké zanechává sociální nerovnost na tělech, jež na sobě nesou její tíhu.

Stát se někým jiným

Podobně provazuje Eribon osobní zkušenost s širší společenskou analýzou v případě vzdělávání. Když v knize líčí vlastní cestu vzdělávacím systémem a porovnává ji se zkušeností svých bratrů, věnuje se zároveň otázkám toho, proč děti z nižších sociálních vrstev častěji předčasně opouštějí vzdělávací systém, jakým obtížím čelí při adaptaci ve školním prostředí a proč mají menší šance na úspěch. Zdůrazňuje, že úspěch ve vzdělávacím systému od nich vyžaduje radikální rozchod s tím, jak o sobě spontánně přemýšlejí. Jak autor ukazuje, prudkost, divokost a hrubost, na něž byl jako mladý zvyklý z dělnického prostředí, se ostře střetávaly s představou „vzorného“ žáka i poslušností a kázní, které od něj požadovaly vzdělávací instituce. Aby naplnil jejich očekávání, musel se oprostit od syrovosti lidové mluvy, osvojit si odlišnou slovní zásobu a kultivovanější způsob vyjadřování. A zatímco děti z vyšších sociálních vrstev přicházely do školy vybaveny základním kulturním povědomím a často i zájmem o četbu, učení nebo kulturu, Eribon si takové hodnoty potřeboval teprve vybudovat.

Pro dítě z dělnické rodiny byla adaptace ve škole zásahem do každodenního způsobu života – vyžadovala proměnu jazyka, jednání, vyjadřování, odlišný způsob vnímání a organizace času i odklon od hodnot lidových vrstev. Aby člověk ve škole uspěl, musel mluvit a chovat se způsobem, který byl v rozporu s tím, k čemu ho sociální prostředí od malička vedlo. Eribon to přímo vyjadřuje tak, že se musel „eliminovat z vlastní rodiny a vlastního světa“, aby nebyl eliminován vzdělávacím systémem. V knize se snaží ukázat, proč je jeho případ spíše výjimkou a proč děti z dělnických rodin i přes absenci formálních bariér častěji předčasně opouštějí vzdělávací systém – protože uspět pro ně znamená stát se někým úplně jiným.

Být definován nadávkou

To, že byl Eribon takovou proměnu identity vůbec ochoten absolvovat, přičítá z velké části vlastní homosexualitě. Pro dospívajícího homosexuála byl únik z prostředí prostoupeného homofobií a rigidními maskulinními vzorci chování vysvobozením. V knize zmiňuje, jak se s označením pro sexuální identitu, s níž se pomalu začínal ztotožňovat, poprvé setkal v podobě nadávky. „Byl jsem obklopen nadávkami. A možná ještě něco horšího: byl jsem nadávkami definován. Provázely mě na každém kroku, aby mi neustále připomínaly, že porušuju pravidla a normy, že vybočuju z normality. Na dvoře gymnázia, ve čtvrti, kde jsme bydleli…, byly všude.“ Strach, bolest a stud, které ho během dospívání provázely, v něm podpořily silnou potřebu dezidentifikace s prostředím, z něhož pocházel.

Z leva do prava

Na příkladu vlastní rodiny Eribon vykresluje komplexní vztah mezi sociální zkušeností francouzského dělnictva a politikou. Všímá si, že proměna politických preferencí v jeho rodině v posledních letech kopíruje širší společenský fenomén, kdy francouzské dělnické regiony, v nichž měla kdysi velký vliv komunistická strana, dnes volí z velké části krajní pravici. Jak se z francouzského dělnictva stali voliči Národní fronty? Proč dává najednou velká část lidové vrstvy svůj hlas těm, kteří byli pro dělnictvo tradičně vykreslováni jako třídní nepřátelé? Návrat do Remeše je z části i politickou analýzou, v níž se Eribon pokouší porozumět proměně politických postojů francouzského dělnictva nebo tomu, proč jeho matka hlasovala pro stranu odmítající právo na potrat, ačkoli sama potrat podstoupila:

„Když jsem matce sdělil, že tím, že hlasovala pro Le Pena, podpořila stranu, která vystupuje proti právu žen na potrat, jelikož jsem věděl, že ona umělé přerušení těhotenství kdysi sama podstoupila, odpověděla mi: ‚Á! To s tím ale nesouvisí, kvůli tomu jsem ho nevolila‘.“

Při snaze vysvětlit, co vedlo dělnictvo k příklonu k pravici, Eribon připisuje důležitou roli krystalizaci rasistických nálad a vzestupu nacionalismu, který ve Francii v 70. a 80. letech sílí s přílivem nové generace přistěhovalců ze zemí Maghrebu. Pro dělnickou identitu podle něj v tomto období přestává být určující příslušnost k sociální třídě, klíčovou se naopak stává příslušnost národní. Tradiční opozici dělnictvo – buržoazie postupně nahrazuje nová opozice Francouz – cizinec. Zatímco pravice podle Eribona v této době pracuje s rétorikou, která dává dělnické zkušenosti smysl, autor kritizuje francouzskou levici za její neschopnost přizpůsobit se společenským proměnám a nástupu nových hnutí po květnu 1968, důsledně se rozejít se sovětským režimem i za její „neokonzervativní“ slovník, kvůli němuž z politického diskurzu mizí tradiční levicová témata. Z určité části tak viní z odklonu dělnictva od levicových hodnot levici samotnou.

Překonat cizost

V Návratu do Remeše autor propojuje osobní zkušenost se širší sociologickou a politickou analýzou. Teorie mu umožňuje zachytit a interpretovat zkušenost dělnické třídy, ale také popsat, zobecnit a přijmout často bolestivé vzpomínky a prožitky. Postupně se tak vyrovnává s vlastním sociálním původem, vrací se k prostředí dospívání i k tomu, před čím by nejraději utekl, co však vnímá jako neoddělitelnou součást sebe sama. S vědomím, že s minulostí se nelze zcela rozejít, hledá způsoby, jak smířit rozpory mezi intelektuální, homosexuální a dělnickou identitou a oživit vlastní vztah ke světu, jemuž se odcizil, který však nadále tvoří část toho, kým je.