Teolog a religionista Pavel Hošek (nar. 1973) je známý zvláště svými výklady krásné literatury, například C. S. Lewise, J. R. R. Tolkiena, Jaroslava Foglara, E. T. Setona či Bohumila Hrabala. Zatím jeho poslední kniha v této řadě nese název Jako anděl s polámanými křídly. Duchovní profil Karla Kryla. Ptá se v ní, proč jsou Krylovy písně stále jakoby ve válečném stavu, zdali můžeme jeho odkaz vnímat jako nadčasový archetyp, zdali byl Kryl víc křesťanský humanista nebo zhrzený rebel. Harmonii hledá Hošek v neklidné duši Kryla coby velkého umělce a křesťana.

Z rodinné tiskárny na prkna, co znamenají odpor

Hošek rekapituluje Krylův původ v rodině tiskaře, který hojně tiskl křesťanskou literatura, k níž měl tedy budoucí básník a písničkář otevřený přístup. Stal se milovníkem Demla, Reynka, Čepa, Karla Schulze a Zahradníčka, a jeho jazyk je „přebohatá čeština čtenáře Durychových románů a Zahradníčkovy poezie“. Následně Hošek líčí Krylův poúnorový šok z brutálního zničení tiskárny, které na vlastní oči viděl. Neopominutelná je jeho dvouletá vojenská služba v komunistické armádě, která pro něj byla traumatizující. (Mimochodem hudební kritik Jiří Černý se podivoval nad tím, proč si Kryl nezkusil zažádat o modrou knížku, a přisuzuje to vlivu Karlova přísného otce vyznávajícího zásadu, že „chlap musí na vojnu“.)

Dějiny jako bojiště kosmických rozměrů

Často se v Krylově déle vyskytují vojenské motivy, „je stále znovu slyšet řinčení zbraní“. Jsou to podle Hoška metafory konfliktu, který je hlubší a podstatnější než ten či onen konkrétní vojenský střet. Celé lidské dějiny totiž chápal jako jeviště boje mezi dobrem a zlem: „Jsme ve válce, ve válce kosmických rozměrů.“ Vliv na něj mohly mít i apokalyptické sklony staroříšského nakladatele Josefa Floriana, jehož publikace firma Kryl a Scotti rovněž tiskla.

To vše u Kryla ústilo ve velmi vyostřené vnímání reality, což autor spolu s mnoha jinými mírně kritizuje, v některých Krylových tvrzeních to i podle něj poněkud zavání metafyzickým dualismem: „Jeho kategorické soudy jako by vylučovaly diferencovanější pohled na komplikované lidské osudy a dějinné situace. Jako by neexistovalo nic mezi černou a bílou. Jako by nehorázné přehánění bylo standardním modem Krylova komentování čehokoli.“

Prorok, kterého jsme nechtěli slyšet?

Velmi ostré vyjadřování a rebelantský postoj k mainstreamu po roce 1989 u něj rychle vystřídal prvotní euforii z pádu komunismu. Něco pravdy zřejmě bude na tom, že se cítil uražený a zhrzený z toho, že mu nově nastoupivší politici, s nimiž se dobře znal a měl mezi nimi své přátele, nenabídli nějaký vlivný a významný politický post. Určitě ale nešlo jen o ukřivděnost. Polistopadový vývoj pozoroval s rostoucí skepsí: „Obával se, že nastoupí-li na místo falešného náboženství komunismu nové náboženství konzumního materialismu, bude to jen výměna starých falešných bohů za nové falešné bohy.“ Hošek v tomto kontextu píše o některých neuvěřitelných „trefách“, kdy Kryl takřka prorocky diagnostikoval a předvídal problémy budoucího vývoje: vadilo mu, že v rámci „divokých devadesátek“ pro podnikání chyběl závazný právní rámec; pranýřoval ničení životního prostředí nebo rizika, která s sebou může nést nadužívání digitálních her u dětí.

K čemuž skepticky dodejme, že asi ne ve všem měl Kryl prozřetelné vidění: podle Mirka Kováříka si po určitou dobu skoro až idealizoval pozdějšího autoritáře Vladimíra Mečiara a upínal se k němu jako ke „správnému“ politikovi. Dokonce prý říkal „zavolám Vladovi“, aby mu Mečiar vysvětlil zákulisí politické situace. Což zase jiní problematizují: Vojtěch Klimt, autor jeho biografie Akorát že mi zabili tátu. Příběh Karla Kryla (Galén, 2006), uvádí, že jeho slova o telefonování „Vladovi“ je nutné vnímat jeho typicky nadsazené hlášky, jimž netřeba dávat váhu. Historik Jakub Šlouf zase tvrdí, že Krylův vztah k Mečiarovi byl sympatizující hlavně v kontrastu s tím, jak negativní vztah měl k tehdejším elitám české politiky, právě jim totiž kladl za vinu rozdělení Československa, se kterým se nikdy nesmířil.

Každopádně svoji kritiku Kryl pronášel, i když věděl, že na taková varovně negativní prohlášení většina spoluobčanů nebyla připravena, ani nebyla ochotna je poslouchat. V tomto smyslu vidí Hošek v Krylovi novodobého proroka či anděla-posla, toho, který byl od „Šéfa“, jak označoval Boha, poslaný, aby vyřídil poselství, neboli aby splnil svůj civilní „apoštolát“. Pro Hoška je Kryl tím, kde „tlumočí poselství, jež mu bylo svěřeno, a platí za to vysokou cenu“. Jeho poselství přitom podle autora překračuje konkrétní časoprostorové souřadnice událostí, které ve svých písních komentuje, a posouvá jeho výpovědi do nadčasové či přímo archetypální roviny: „Jeho písně fungují jako blaničtí rytíři: ožívají vždy znovu, když přichází čas soužení a ohrožení. I proto mohou děti, které o invazi v srpnu 1968 nevědí nic, zpívat krylovky a slyšet v nich vlastní dilemata a vlastní zápasy. Ty písně totiž stále znovu nabývají nových, aktuálních významů.“ Což může být pravda, i když asi pro leckoho nijak objevná, jiní skoro totéž vyjadřují také, jen sekulárnějším slovníkem: „Snil o svobodné vlasti bez tyranie a lži, a za ten sen obětoval mnohé. Je to příběh muže, který se stal svědomím národa, ať už o to stál či nikoli.“

V zajetí interpretů

Ale Hošek už raději nerozvíjí, kdo všechno se ke Krylovi dnes hlásí a jakým přesně způsobem jsou jeho písně aktualizovány. To, že jeho písně zaznívají i na mítincích KSČM, překvapivé není, vždyť v krajně levicových tiskovinách publikoval své ostře kritické články po roce 1989 sám Kryl. Ovšem jeho kontrastní, či přímo krajně vyhrocené vidění skutečnosti a výzvy k odporu či vnitřnímu boji oslovují i přívržence politického extrému opačného. Ostatně sociolog Zdeněk R. Nešpor dokonce psal o Krylově bojovném nacionalismu před jeho odchodem do exilu. Zato Petr Bláha se v článku Kýč, humor i hloubka. Odkaz Karla Kryla v sedmi coververzích rozhořčoval: „Krylovy celoživotní pacifistické a antimilitaristické postoje jako by byly zašlapány do prachu cest těžkými botami Daniela Landy a jeho nohsledů… Jen těžko mohlo pro jeho odkaz přijít něco horšího, než když si tyto písně berou do úst přívrženci krajní pravice.“ Jak už ale bylo řečeno, to, že „jsme ve válce“, bylo jedním z Krylových hlavních témat, což Hošek obsáhle dokumentuje.

V přímém spojení

O Krylově netypické zbožnosti Hošek tvrdí, že například jeho pečlivá práce s Biblí připomíná spíš evangelické písmáctví než typicky katolickou zbožnost. A i když chodil do katolických kostelů, tamní kněží jako by mu občas až překáželi. Martin Štumpf, který v době normalizace pašoval jeho desky do Československa, zaznamenal úsměvnou vzpomínku z kostela svatého Antonína, a to ze mše pozdějšího biskupa Václava Malého: „Celou mši vždy proklečel v hlubokém pohroužení, jednou Václav povídá z kazatelny: Vidím tu rád mezi námi Karla Kryla a doufám, že nám zase někdy zazpívá. V tu ránu se Karel vymrštil a byl z kostela fuč. Běžím za ním do hospůdky, co se pro pána stalo? Byl jsem v přímém spojení se Šéfem a flanďák mě vyrušil, odvětil rozčíleně.“ Což vypovídá i o Krylově sebevědomí, sám uváděl, že je „půlkacíř uřícený“.

Pavel Hošek přichází s dalším harmonizujícím portrétem a vyznává se, že Krylovy písně uměl od dětství nazpaměť a že právě Kryl zřejmě přispěl i k jeho konverzi. Některé sporné body v myšlení či životě portrétovaného i zde uctivě a zdvořile obchází (u Hrabala to byla třeba jeho pravděpodobná sebevražda). I když ale v knize třeba jméno Landy nezazní, je skvělé, že do prostředí, v němž někdy dominují extremistické či kýčovité interpretace, přináší Hošek svoje přesvědčivé pojetí Kryla jako křesťanského humanisty, který především rozhořčeně protestoval proti všem podobám dehumanizujícího zotročení člověka – ať hrubou mocenskou zvůlí, nebo vlastními vášněmi a pudy. A který soucítil s trpícími lidmi kdekoli na světě, i když i následující výrok lze vnímat nejen jako výraz celoplanetárního soucitu, ale i velkého ega: „Ať je utlačovanej kdokoliv, jsem to pořád já, poněvadž i já jsem lidstvo.“