Plzeňský básník, prozaik a středoškolský učitel Jan Sojka (nar. 1973) letos do literárního oběhu vypustil svůj nejnovější básnický počin, který se i tentokrát vyznačuje poměrně silným zpovědním rázem – o Sojkově poezii coby silně důvěrné záležitosti jsme se mohli přesvědčit již v předchozí (a zdařilejší) sbírce Přemalovat pot (2023), jejímž předmětem je zejména vyrovnání se s otcovou smrtí. Tuto skutečnost ostatně potvrdil i sám autor na křtu Nočních údů lamp (2026) v Plzni, kde podrobněji uvedl souvislosti vzniku svých veršů. Možnost představit čtenářům básně nahlas zajistilo sbírce slušivé entrée.

Přála bych ti pár dnů v mé kůži, říkala / […] / vidíš…to já bych ti být v mé nepřál

Volba ohavné slovní zásoby spojené s organickou hmotou, například vyvrhování, dávení, předžvýkání, skelety, rybí tření apod., záměrně vyvolává pocity trapnosti a znechucení. I to je jeden z „puzzlíků“ Sojkova uměleckého jazyka. Nastiňuje nespokojenost a obrovský vnitřní konflikt – jedná se o programově nesympatickou poezii, jejímž leitmotivem je rozpor mezi duší toužící po harmonické volnosti a všudypřítomným pocitem ponížení a křečovitou snahou zachránit potápějící se manželský vztah, na němž má lyrický subjekt přičinění. Jan Sojka na straně 36 naznačuje, že takovýto „upachtěný“ život už opravdu stačí jen s opovržením pomočit: „a nakloněné údy lamp / močí žluté světlo / na naši existenci“. Při podobném niterném rozpoložení pak lyrický subjekt pochopitelně volí obrannou strategii zlehčování, které se stává nástrojem shazování všeho okolo sebe (včetně sebe samého). Krize středního věku se týká rovněž i únava z úporně stereotypní rodičovské reality, což je patrné ve verších na straně 13: „jenže únava vede k lhostejnosti / a hlavně ušetřit / ve slevě nakoupím letní hadry“.

Lyrický subjekt ale banalizuje i to, co ho jako jednotlivce zcela přesahuje; dráždí ho mašinérie stereotypních požadavků společnosti a všeobecná povrchnost; shazuje ovšem i kulturní dědictví: ty, kteří si chodí více či méně povrchně užít odpoledne do „Náhodnýho divadla“, označuje jako „duševně tloustnoucí“ (s. 25). Konzum tedy pojmenovává i v oblasti kultury, včetně obecně uznávaných a hýčkaných mýtů (jako je například Modlitba pro Martu, kterou lyrický subjekt obrazně řečeno „pomočil“ na straně 31): „totálně vypitá baterie / ze které vytékal elektrolyt vtipných // kyselin / onehdy poklekl před zkoprnělou holku / vyhrnul jí sukni / a s upřeným pohledem před sebe spustil / ‚ať mír zůstává s touto krajinou…‘“.

Každá část je uvedena parafrází biblického výroku z Janova evangelia: „na počátku byl(a)…“. Čtenář tak prochází postupnou evolucí lyrického subjektu, kde na počátku stála soulož, po ní slib, hlad, následovaly prázdné kotce, předposlední byl pád a na konci bude všechno. Tato struktura sbírku zdařile ukotvuje.

Po jazykové stránce sbírka obsahuje řadu ustálených slovních spojení a frazeologismů, které představuje v poněkud „experimentální“, upravené (a mnohdy i poměrně laciné) podobě („pleš má krátké nohy“, „směšný papír“, „v blahosti bytu“, „v noci vyhlašujeme klid básní“). Autor nešetří ani skatologií a ustálená slovní spojení s ní často kombinuje („…večer zaplatit výkalné…“, s. 26). Volba tabuizovaného lexika místy hraničí s tendencí pubertálního jedince hromadit vulgarismy, byť jistě představuje záměrný nástroj stylizace. Místy však tato tvůrčí strategie zeje prázdnou samoúčelností (například „…pro jiné je poezie píčovou dírkou…“, s. 24), Sojka navíc „čouhající“ dekonstrukce užívá s úpornou frekvencí a mnohdy jsou pro svůj poměrně primitivní formální šprým a absurdní nepatřičnost mezi podařenými verši nenáležité – v duchu Sojkovy tvůrčí strategie se tak nakonec nabízí: víc je nic.

Zmíněné invenci bychom mohli mít za zlé, že působí nesoulad v kvalitě veršů. Například na straně 45 nalezneme velice zdařilou strofu, která se obešla bez přehnané skatologie a „klukovin“: „dětství je lanový most / provazy zestárly a praskly / let dolů nás omámil rychlostí / a zmátl neporozuměním / kam dopadneme / náhle se tlačíme korytem dospělosti kamsi // vpřed.“ Naproti tomu zoufalé pokusy o odlehčení tématu mnohdy vyvolávají spíše směšnost než humornost. Je otázkou, zda je pocit trapnosti, jenž sbírka vyvolává, žádoucí: „i z téhle noci zbyl vrak / chuchvalec světla stoupající v propast / možná se to nikdy nestalo / tma je zrádným svědkem / – byla jste u toho? / – byla / – a co jste viděla? / – neviděla jsem nic / – jak je to možné? / – jsem nevidoucí… […] bylo mé mléčné jezírko na jejím jazyku.“ (s. 37)

Unavený lyrický subjekt představuje unavenou poezii

Autor se na křtu Nočních údů lamp nechal slyšet, že neuznává „psaní do šuplíku“. Zjevně proto pociťoval potřebu uplatnit za každou cenu všechno – i banality, které mezi velmi kvalitními verši působí cizopasně. Paradoxní je to o to víc, že sám autor na straně 30 deklaruje: „Dobrý básník je podle něj ten, kterého čteš / bez dechu / a neudusíš se / špatný ten / který postrádá orientační smysl // pro humor“. O humornosti mnoha Sojkových pokusů o vtip či nadhled lze úspěšně polemizovat. Čtenář by se mohl ocitnout v rozpacích, co z autorova vlastního uměleckého kánonu pro tuto sbírku vlastně vyplývá.

Na základě veršů ze sbírky Přemalovat pot (2023) je patrné, že Sojkova poetika dokáže být na dřeň syrová a opravdová a rozhodně nemůžeme hovořit o vyprázdněném obsahu, byť se i tam uchyluje k experimentu s výše uvedenými frazeologismy, lascivními obraty a dráždivostí. Jak moc uvěřitelný je však suverénní cynismus lyrického subjektu ze Sojkovy nejnovější sbírky oproti zdánlivě opravdovějším veršům z Přemalovat pot, je otázkou. Básník zpracoval téma unavenosti ze života poměrně unaveným způsobem. Pokud jsou tedy mnohé „zhovadilosti“ záměrné a představují jakýsi fenomén „dad jokes“, pak bychom tuto poezii mohli považovat za postmoderní skvost. Ať už se to má se záměrem autora jakkoliv, můžeme alespoň s jistotou říct, že jeho poezie je autentická.