Není až tak překvapivé, že novou knihu Radka Štěpánka (nar. 1986) vydává nakladatelství Adolescent, nezávislý a progresivní projekt Aleše Kauera, letošního vítěze Ceny literární kritiky za poezii. Je to na domácí scéně snad jediná literární platforma, jejímž konkrétním cílem je promlouvat o globálních problémech současného světa. Tento rozměr přirozeně konvenuje s postuláty tuzemského environmentálního básníka a autora sbírky, která se jako první má cele věnovat válce na Ukrajině.

Mezi Mariupolem a Prachaticemi

S onou tematizací Štěpánkovy sbírky, respektive básnické skladby kompozičně členěné do šesti zpěvů, to ovšem není ani zdaleka tak přímočaré, jak by se na první pohled mohlo zdát. Zatímco obálka okamžitě upoutá národními barvami napadaného státu, doplněnými o kresbu vojáků známého pluku, už v prvním zpěvu se objevují slova, která jako by z oné grafické upoutávky trochu vybočovala: „Nevím, jestli píšu o pluku Azov, nebo o sobě.“ (s. 12) Vzdálená válka zde není podnětem k prvoplánové agitaci, nýbrž katalyzátorem k zamyšlení se nad sebou samým, nad realitou neúprosně utvářenou osobní zkušeností, které se samozřejmě nelze vyhnout. Tento aspekt prochází všemi šesti zpěvy.

S výše vyřčeným souvisí koherence a komplexní uchopení tématu, které se dají považovat za pozitivní aspekty Štěpánkovy knihy. Myšlenky na uvězněné vojáky jsou vtahovány do mnohotvárného dění. Realita pluku, o jehož radikalitě se sice mluví, ovšem jinak o něm nevíme nic, se stává realitou nás všech, což prezentuje například širokodechý, až whitmanovsky laděný zpěv s názvem Pozdrav Slunci: „myslím na pluk Azov a vidím jen jícen jeskyně Výpustek, / vylámaný vojáky za druhé světové války, / ty malé krápníčky, které znovu zarůstají někdejší továrnu, / vrápence v puklinách vápence a vím: / o pluku Azov vím prd. // A přece na něj myslím,“ (s. 21). Štěpánkovi se daří zobrazovat náhlou válečnou skutečnost v širších, environmentálních souvislostech, jako je tomu třeba ve zpěvu Italská ulice, v němž prachatické sídliště nese stopy podobnosti s tím mariupolským a vytrácení zpráv o pluku se proplétá s osudem zdejších vlaštovek.

Jazyk v úzkých

Univerzální rozměr se zde dotýká i role jazyka, Štěpánek se totiž snaží o co největší sdělnost. V pluralitě zkušeností se to ne vždy daří: „Jazyk je mapa. / Ani když zakreslíme další a další body, nikdy se nepromění / v opravdovou krajinu.“ (s. 38) Zůstává určitý prostor, který nedokážeme vyplnit, ve kterém se ocitáme v úzkých; kde dochází ke zmatení. Sbírka na mnoha místech citlivě sděluje, že jazyk někdy prostě nestačí. Příkladem je i Štěpánkova úvaha nad pojmenováním Kramatorsk, které asociuje něco z kolektivní paměti, z „kulturního nánosu“, zároveň se však vztahuje i k subjektivnímu prožitku: „Kramatorsk, Krabat, Kramata, Kratusín, tady jsem doma / a všechno se mi to plete, krá krá, zní z větví – “ (s. 26). Nakolik nás ovlivňuje jazyk coby součást paměti, a nakolik coby válečná zkušenost? Kdy jsme autentičtí a kdy ne? Autorovo zamyšlení nad podobnými otázkami ve čtenářích nepochybně zanechá silný dojem.

I přes celkovou neschematičnost Štěpánkovy angažované poezie můžeme občas spatřit náběhy k jakési neživotnosti. Některé pasáže sklouzávají k až přílišné patetičnosti (například v závěrečném zpěvu Přímý zásah), jiné zase mají tendenci k rozbíhavosti a mnohomluvnosti (kupříkladu první zpěv Evakuace). Štěpánek chce být ve svém vyjádření často explicitní, což nenechává čtenáři moc prostoru pro vlastní interpretaci. Problematický může být i fakt, že ve středu skladby stojí vojenská jednotka, která vyvolává značné kontroverze. Autor se tak postavil před nelehkou výzvu a je na čtenářích, aby zhodnotili, nakolik v ní obstál.

Ve skladbě Pluk Azov je válečná skutečnost, jež stále náleží do naší žité reality, působivě integrována do environmentálního dění, na které se důmyslně napojuje individuální rozměr. Radek Štěpánek se navzdory složité volbě tématu snaží komplexně vypovědět o časoprostoru, který je sice zdánlivě vzdálený, zároveň se však zjevuje jeho překvapivá blízkost. Básně soustavně narušují hranice mezi tady a tam, válka v Mariupolu se zrcadlí v české krajině, kulturní paměť vstupuje do přítomného okamžiku a osobní perspektiva se otevírá obecnější zkušenosti. Zároveň se ukazuje, že právě jazyk, přestože představuje základní prostředek této výpovědi, naráží na vlastní meze a nedokáže beze zbytku obsáhnout mnohovrstevnatost válečné reality. Právě napětí mezi snahou pojmenovat skutečnost a vědomím její částečné nevyslovitelnosti dodává Štěpánkově sbírce na přesvědčivosti nejvíce.