Ženské osudy byly po staletí ovládány přesvědčením většinové společnosti, rozuměj především mužů, o tom, jaké by ženy měly být, jak by se měly chovat a jakou roli by měly plnit. Rovnoprávnost je dnes ve většině Evropy zdánlivě vyřešenou otázkou, přitom knih, které se jí věnují, neubývá. Ukazuje se totiž, že to, co platí na politické či celospolečenské úrovni, se ne vždy odráží v tom, jak vypadají naše rodinné životy a jaká je realita za našimi domovními dveřmi. Tam stereotypní rozdělení povinností a očekávání přetrvávají a často k nim velkým dílem přispívají samy ženy, jež dlouhou dobu touží plnit přání svých manželů, sloužit svým dětem a zavděčit se svým matkám. S jistým věkem ale přichází prozření, že příliš dlouho potlačovaly to, kým ve skutečnosti jsou nebo kým být chtějí. V tu chvíli se dostavuje vzpoura, vzdor a vztek, který je pro nejbližší okolí po letech zdánlivě spokojeného soužití těžko pochopitelný.

O roli vzorné manželky, s níž se roky prala, se v Zamrzlé ženě svěřuje nobelistka Annie Ernaux, s různými podobami ženské zkušenosti a životními fázemi se vyrovnávají hrdinky sbírky povídek Magdaleny Platzové Fáze jedné ženy. Do této řady zpovědí, jež v posledních měsících přibyly na pulty knihkupectví, patří i deníkový román Sakra, sakra, sakra (Faen, faen, faen, norsky 2023, česky 2026) norské spisovatelky Linn Strømsborg (nar. 1986).

Tato Norka na sebe upoutala pozornost podobně znějícím titulem Nikdy, nikdy, nikdy (Aldri, aldri, aldri, norsky 2019, česky 2025), ve kterém tematizovala otázku dobrovolné bezdětnosti a ptala se, zda je možné udržet vztah, v němž mají partneři rozdílnou představu o jeho naplnění. Se stejnou otevřeností, s jakou verbalizovala rozhodnutí strávit život jen sama se sebou, zachycuje v aktuálním románu odhodlání čtyřicetileté hrdinky opustit roli spořádané hospodyňky, manželky a přítelkyně těch, o jejichž přátelství ve skutečnosti vůbec nestojí.

Nejsilnější částí románu je hned jeho čtyřstránkový úvod, jenž představuje dlouhý řetěz zaručených mouder na téma, co znamená být správnou ženou v různých fázích života. Autorka jako při střelbě z kulometu sází vedle sebe představy spojené s dívčím dospíváním, mateřstvím, zráním a přechodem. Jednotlivé požadavky přitom staví do zřetelného rozporu, z něhož vystupuje jejich nesplnitelnost a nesmyslnost. Mísí se tu nároky na vzhled, společenské postavení i péči o druhé: být ženou znamená mít třetí směnu a nižší důchod, stvořit nový život a nezvládat žít svůj vlastní, nosit make-up, ale vypadat přirozeně, být kombinací přitažlivosti a roztomilosti, nechovat se nezodpovědně ani hloupě, ale zároveň se chovat trochu hloupě a nezodpovědně. Rady jsou to vskutku k nezaplacení, což potvrdí každá dívka, jež si něco podobného vyslechla od svých zkušenějších ženských předkyň.

Nastavené vysoké tempo a ironii se sice autorce nedaří držet v celém, nijak rozsáhlém textu, byť se chvílemi k různým vyjmenováváním pravd či křivd vrací. Román po zuřivém začátku nejprve přechází v líčení letní dovolené s rodinou a přáteli, během níž hrdinka propukne v záchvat vzteku, řekne všem od plic, co si o nich myslí, a aby se zchladila, skočí oblečená do vody. Vztek tím ovšem nezmizí, a tak musí na pár dní dovolenkovou idylu opustit. V hlavě se jí přitom promítá nepříliš šťastné manželství, nad jehož nedokonalostí musela mnohokrát přivřít oči, i nevyřešený vztah s matkou. Delší záznamy následně střídají kratší zápisky, pasáže posouvající vyprávění o jednom rozhodujícím roce v životě ženy čelící krizi středního věku zase těkavé myšlenky typu: „Co bych udělala jinak?“ „Všechno.“

Kniha Linn Strømsborg patří v žánru literatury o vzpurných ženách spíše do kategorie feel good. Čte se lehce, má živý jazyk a autorka umí být vtipná i kousavá. Do hlubších psychologických vrstev prožívání ani traumat minulosti se však nepouští a v přemýšlení o ženských rolích nepřináší nic zásadně nového. Téma vzteku sice patří k těm neotřelejším, jeho zpracování by si ale zasloužilo důkladnější rozbor. Román je přesto sympatický tím, že z ústřední postavy nedělá ani přílišnou oběť, ani vzor ctnosti, ale uvěřitelnou ženu, s níž se bude moci velká část čtenářek ztotožnit. A třeba jim pomůže upustit páru z vlastního vzteku – sdílená bolest nebo vztek jsou totiž vždycky snesitelnější.