Nutno předeslat, že návštěva letošního frankfurtského veletrhu po dvaceti letech byla pro mě jako pamětníka lepších časů šokem. Referoval jsem o něm každoročně v době svého působení ve zpravodajském časopise Týden od druhé poloviny devadesátých let tuším do roku 2007; od té doby jsem ve Frankfurtu nebyl. A oproti těm rokům byla plocha zaplněná stánky sotva poloviční.

Konec parády

Zmizely především velkolepé britské a americké prezentace (z pověstné nakladatelské velké pětky si stánek v důstojném rozsahu letos zachovalo jen nakladatelství HarperCollins), v pavilonu, kde měly být anglosaské země a Asie, měli převahu Japonci, Korejci a Číňané, z anglosaských se tam prezentovali hlavně menší vydavatelé romantasy a young adult. I scientologové s L. Ron Hubbardem se omezili tak na desetinu toho, na co jsem býval zvyklý. Ten odliv se samozřejmě neudál ze dne na den, zásadní vliv měla epidemie covidu, kdy Američané přestali jezdit (respektive přestali si platit drahé výstavní plochy) a už se nevrátili v té míře jako kdysi. Ale evropská nakladatelství se nechovají jinak: před dvaceti lety se Gallimard, Grupo Planeta, Bompiani a další velcí hráči pyšnili ohromnými stánky, na nichž visely portréty jejich autorů v nadživotních velikostech, zatímco nyní naprostá většina z nich zůstala skromně schována uvnitř národních pavilonů. Okouzlující a posilující dojem, že na místě se zrovna nachází celý literární svět a nic není důležitější než dobrá kniha, se zcela vytratil.

Před dvaceti lety bylo obsazené kompletní výstaviště až za předěl tvořený S-Bahnem, přičemž na obou velkých polovinách byla zhruba stejně zaplněná výstavní plocha. Nyní si veletrh vystačil jen s první částí a pojízdným chodníkem nad S-Bahnem se jezdilo tak nanejvýš na parkoviště. Je evidentní, že za oněch dvacet let, kdy jsem ve Frankfurtu chyběl, význam veletrhu značně upadl. A že četná děkování odcházejícímu řediteli Jürgenu Boosovi v průběhu zahajovacího ceremoniálu byla spíše za to, že jej v těžkých časech zachránil, ne posílil.

Může se tedy zdát, že Česká republika propásla svou šanci, když nevyužila příležitost navázat na mimořádně úspěšné prezentace Maďarska a Polska v letech 1999 a 2000, kdy byl ještě veletrh v plné síle a kdy o nás ve Frankfurtu eminentně stáli. Tehdy tu ovšem vládla vláda opoziční smlouvy, a ani „lidový“ Miloš Zeman v jejím čele, ani pravicový Václav Klaus jako jeho opoziční kumpán českou kulturu nijak podporovat nechtěli, zvláště ne tu literární, která k nim byla tradičně kritická. Zároveň je ale zapotřebí si uvědomit, že ani česká literatura se tou dobou nenacházela zrovna v dobrém stavu: opojení knihami z devadesátých let opadlo, náklady v Česku rapidně klesaly, ikony starší generace nepřicházely s ničím novým a ta mladší se teprve hledala. V zahraničí se vytratil étos sametové revoluce a také slábly vazby mezi hvězdami americké, francouzské či německé literatury a jejich českými přáteli z exilu či disentu. V Česku v té době neexistoval žádný literární agent, prodej práv spisovatelů do zahraničí nepříliš aktivně zajišťovala DILIA a jejich zdejší nakladatelé, kteří to nicméně dělali víceméně nahodile.

Nafukovací oblázky

To v roce 2026 už je knižní Česko připravenější: nad své možnosti dobře funguje podfinancované a personálně poddimenzované České literární centrum, k DILII a k pouhým dvěma dlouhodobě působícím literárním agentům (Edgaru de Bruinovi a Daně Blatné) se v posledních několika málo letech přidalo hned několik dalších, a to jak fungujících samostatně (Maria Sileny a od letoška Jan Zikmund), tak v rámci nakladatelství. K Tomáši Jodasovi z Albatrosu, Pavlíně Juračkové z Paseky, Veronice Chaloupkové z Arga a Petře Novákové z Labyrintu přibylo s nově založenou agentážní činností nakladatelství Dobrovský a veletrhem se míhal i bývalý politik Ivan Pilip, který se patrně snažil protlačit do světa svého doma veleúspěšného bývalého švagra Patrika Hartla, kterého vydává v nakladatelství Bourdon. A když tito všichni napnuli (ve vlastních zájmech) síly, podpoření národní prezentací, kýžený efekt by se mohl dostavit. Bylo povzbudivé sledovat, jak všichni zmínění intenzivně a v rychlém sledu jednají s potenciálními nakladateli u stolků v rámci českého stánku i na několika málo stáncích vlastních. Opět – i česká nakladatelství tu mívala mnohem víc samostatných stánků v dobách, kdy se o velkém českém hostování jen snilo.

Mediální pozornosti (díky níž může přijít i ta nakladatelská a čtenářská) pomohly také události, které Tomáš Kubíček a Martin Krafl, hlavní čeští strůjci české prezentace, ovlivnit nemohli. Pozorně sledovaný, a i v zahraničních médiích komentovaný bojovný projev Radky Denemarkové se asi dal dopředu očekávat a třeba jí i pomůže (spolu s čerstvými překlady do angličtiny) vydobýt si zaslouženou pozornost nejen v evropském, kde už celebritou je, ale i v zaoceánském literárním prostoru. Předvídat se nedalo, že ministerstvo kultury povede zoufalec z vekslácké a svazácky pravicové politické strany. Oto Klempíř si během svého projevu (který sám o sobě nebyl marný, jen v kontextu jeho aktivit a zaměření jeho strany zněl falešně) vyslechl pískot a nadávky a zahraniční hosté se překvapeně vyptávali, co se děje. Zde je potřeba připomenout, že mnohem významnější podíl na tom, že česká vláda naši účast ve Frankfurtu podpořila, má minulý ministr kultury Martin Baxa, který se ale pověstné smetany nedočkal. Přidávaly se i invenční soukromé aktivity, jako mediálně hojně sledovaná cesta básníka a spisovatele Ondřeje Buddeuse z Prahy na kole coby podpora německého vydání jeho knihy pro děti Kolo.

Naopak až příliš mnoho invence asi vložilo architektonické studio do návrhu hlavního českého pavilonu, aniž by bralo ohled na jeho rozměry a účel. Když pomineme prvotní dojem z podlouhlých tyčících se nafukovacích „oblázků“ obklopených menšími kulovitými (co asi tak mohly připomínat…), celé to působilo dosti lacině, na obřím prostoru nezvládnutě. O české literatuře pavilon nic ani nenaznačil, pokud návštěvníci nezačali listovat řadou vystavených překladů. Velká hala vyhlížela prázdně, tmavě a nevlídně. Možná stačilo alespoň rozvěsit po jejích prázdných šedých zdech velké portréty českých spisovatelů, od Máchy a Němcové po Topola a Tučkovou, aby byl dojem lepší – a snad by to nebylo ani tak drahé.

Posílení přátel

Profesionální program pavilonu působil především jako snaha odměnit a posílit ty přátele a podporovatele české literatury ze zahraničí, kteří už o ní vědí, fandí jí a pomáhají. A možná to tak bylo správně, protože doufat, že si sem najdou čas zajít redaktoři zahraničních nakladatelství, které už měsíce předtím bombarduje s žádostmi o schůzky konkurence, aby si českou literaturu obhlédli, by bylo bláhové. Z vlastní zkušenosti: redaktorka malého, ale na překladovou literaturu zaměřeného amerického nakladatelství Archipelago český pavilon zcela míjela, ale na českém stánku si smluvila tři schůzky s agentkami. Možná mohli být Češi odvážnější a navzdory logickému německému požadavku přivézt pouze autory s čerstvými překlady do němčiny se měli pokusit prezentovat mezinárodnímu publiku v rámci profesních dnů i takové tvůrce, kteří zrovna v inkriminovaném období v němčině překlad nemají, ale v českém kontextu jsou významní. Patrně by přilákali větší pozornost než smutně nenavštívené besedy o rezidenčním programu města Mikulov nebo o číslech českého knižního trhu.

Dramaturgická rada také trestuhodně opominula žánrovou literaturu: v době, kdy se v knihkupectvích po celém světě nejlépe prodává detektivka a fantastika v čele se všemi možnými romantasy subžánry, ve Frankfurtu čeští žánroví spisovatelé zcela chyběli, s výjimkou komety českého hororu (a zčásti detektivky) Petry Klabouchové. V besedách a prezentacích o žánrech nepadlo ani slovo. Přičemž máme co nabídnout: česká krimi scéna je mimořádně pestrá a za fantastiku by ostudu neudělala ani Vilma Kadlečková se sci-fi ságou světového formátu Mycelium, ani Leoš Kyša/František Kotleta jako reprezentant specificky české varianty vesele brutální sci-fi nebo fantasy. Pokud pánové Krafl s Kubíčkem hodně mluví o tom, jak důležitý je ve Frankfurtu byznys, tak tady se na něj zapomnělo. Pro ilustraci dodejme, že dnes tak úspěšné severské literatury se vůbec nerozpakovaly využít pro prezentaci svých „vážných“ autorů cestu (či možná spíše dálnici), kterou do světa prokopali tamější autoři krvavých krimi thrillerů.

V rámci německojazyčného prostoru byla česká prezentace nepochybně velkým úspěchem – hovořily pro to plné sály mnoha českých autorských čtení a besed i ohromující počet téměř dvou set nově přeložených knih do němčiny. Ale deklarovaným záměrem organizátorů nebylo dobýt Německo, to se podle nich podařilo už na hostování v menším veletrhu v Lipsku, ale oslovit svět. V tomto ohledu už se budou úspěchy sčítat obtížněji a také to bude déle trvat.

Samotná skutečnost prominentní české účasti na stále ještě největším světovém knižním veletrhu je každopádně už sama o sobě velkým úspěchem a zejména Tomáši Kubíčkovi za to náleží maximální dík. Další generace autorů takovou šanci mít nebudou po několik desetiletí. Zužitkovaných i nevyužitých příležitostí by se v „českém“ Frankfurtu dalo najít určitě mnoho. Ale znovu: důležité je, že v našem knižním provozu existuje už relativně silná infrastruktura, která pomíjivý zájem zahraničí může zachytit a kultivovat a snad i udržet dlouhodoběji. Převážně je nezávislá na státu, zároveň však potřebuje jeho setrvalou finanční podporu, aby obstála v konkurenci ostatních zemí z Evropy i světa, které mají tuto podporu obvykle vyšší a promyšlenější. Tak budeme jen doufat, že uražený a ponížený ministr kultury bude jednat v zájmu Česka a nezačne podporu literatury a exportu knih pomstychtivě seškrtávat.