Viktorie Hanišová je rodačka z Prahy, vystudovala anglistiku a germanistiku na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, doktorát pak obhajovala na Filozofické fakultě. V jejím profesním životě se různě prolíná dráha pedagožky, spisovatelky, překladatelky a redaktorky. Vyšlo jí pět románů, kniha rozhovorů – a na jaře vydává nový román Hoří ti táta. Svůj profesní multitasking zvládá s obdivuhodnou grácií. Naposledy byla oceněna za překlad německy psaného románu Džinové Fatmy Aydemir, autorky s tureckými rodinnými kořeny. Za překlad získala mimořádnou tvůrčí prémii Obce překladatelů a byla nominována na Magnesii Literu. Rozhovor s překladatelkou pro třetí epizodu podcastu Proč mě to baví vedla Monika Loderová.

iLiteratura: V jednom rozhovoru jsi líčila, jak vznikal tvůj první román Anežka, bylo to v roce 2015, kdy jsi ani pořádně nevěděla, jak s hotovým manuskriptem naložit, našla sis to na Googlu a jen shodou okolností a náhod jsi to poslala do nakladatelství Host. Uveďme pro úplnost, že ten román byl potom velmi úspěšný. Jak to bylo s tvým prvním literárním překladem? Byla jeho cesta do nakladatelství podobně neformální a byl to vlastně vůbec překlad z němčiny, nebo z angličtiny?
Viktorie Hanišová: Jak se to vezme. Literárnímu překladu se věnuju mnohem déle než psaní. V roce 2005 jsem začala pracovat v jazykové škole a po dvou letech jsem zjistila, že mě moc nebaví jenom chodit do práce a vydělávat peníze, chtěla jsem něco oduševnělejšího. Pustila jsem se do doktorátu, a protože jsem se vždycky zajímala o literaturu, obeslala jsem pár nakladatelství, jestli nehledají překladatele. Ozvali se mi z nakladatelství Slovart, pro které jsem přeložila pár dětských sešitů, dětskou encyklopedii a knížku o meditaci. Ta spolupráce potom skončila a já jsem si myslela, že tím končí i moje kariéra překladatelky. Když mi v Hostu vydali první knížku Anežku, přečetli si v mém životopise, že jsem studovala angličtinu a němčinu, a nabídli mi ukázkový překlad z angličtiny, ale ten se mi nepovedl. Později jsem psala pro Host posudek na knihu Starý kraj od Dörte Hansenové, a protože se můj zkušební překlad líbil, přeložila jsem pak první skutečný román.

iLiteratura: Představíš nám svoje poslední překlady? Proč sis tu kterou knížku vybrala, jak k tobě doputovala a jaká je spolupráce s autorkou nebo autorem a nakladatelstvím?
Viktorie Hanišová: Oba své poslední překlady jsem dělala pro nakladatelství Host. Nedávno vyšla knížka Ve vlaku rakouského spisovatele Daniela Glattauera. Byla to pro mě radost. Daniel Glattauer je podle mě velmi dobrý spisovatel, který na malém prostoru dokáže vystihnout na zdánlivě banálních situacích to podstatné a univerzálně platné pro život. Knížka byla na první pohled hodně jednoduchá, ale pak se ukázalo, že je plná metafor, některé mi unikly, ale naštěstí je zachytila redaktorka. Druhá knížka, kterou teď dělám, je překlad z angličtiny od kanadsko-ukrajinské autorky jménem Maria Reva, jmenuje se Endling a ještě pro ni nemám český název. Endling znamená v češtině poslední zástupce nějakého živočišného druhu. Takhle kostrbatě to nemůžu přeložit. Hlavní postava v románu sbírá ohrožené hlemýždě, jezdí po Ukrajině, snaží se je zachránit a nazývá je „endling“. Já jsem si to zatím pro sebe přeložila jako Posledníček a uvidíme, co na to řekne nakladatelství.

iLiteratura: Jak vnímáš hranici mezi věrností originálu a vlastní invencí? Jsi známá jako velmi sečtělá osoba, navíc sama knížky píšeš, a tudíž se mi ta otázka sama tak trochu nabízí. Máš někdy pocit, že se s autorem nebo autorkou hádáš „přes text“, že to vidíš úplně jinak? Nebo je to tak, že překladatel musí mít i spisovatelské schopnosti?
Viktorie Hanišová: Já rozhodně nepřekládám text otrocky. To jsem dělala v začátcích, a myslím, že to byla ta zásadní chyba. Rozhodně nikdy neměním význam, ale myslím si, že překlad do češtiny někdy nabízí více možností, lepší a horší, a já se snažím vybírat samozřejmě ty lepší. Při překládání čtu každou knížku třeba desetkrát, první čtení, pak při překladu, potom to několikrát opravuju, několikrát to po sobě čtu, a skoro u každé knížky se mi stalo, že tam objevím jistou spisovatelskou lenost. Je tam prostě vidět, kde to autor odflákl. Znám to koneckonců od sebe, dělám to sama ve svých knížkách, někdy jsem líná a nějakou pasáž nevyšvihnu úplně dokonale. Když vidím, že by se to dalo napsat jinak, někdy to drobně vylepším. Pokud by mělo dojít k významové změně, tak to konzultuju s autorem. Je to zejména v případě faktických chyb, což se asi stává u každého románu.

iLiteratura: Tvoje překlady z němčiny téměř přesně tvoří z poloviny současná beletrie a z druhé poloviny jsou to texty sto i více let staré. Zmínila bych Kompendium německé literatury českých zemí nebo výběr z textů Egona Erwina Kische, který vyšel pod názvem Říkaj mi Tonka Šibenice, anebo výbor z díla Melchiora Vischera, což byl německy píšící rodák z Teplic. Jsou to nejen z jazykového hlediska očividně velmi zajímavé texty, které mají co říct i dnes. Myslím, že zejména tvůj obdivuhodný překlad Melchiora Vischera zůstal vlastně nedoceněný. Jak si tyhle texty k tobě našly cestu, a jsou ti třeba v něčem dokonce bližší než současná beletrie?
Viktorie Hanišová: Melchior Vischer a Richard Hülsenbeck byli dadaističtí autoři, které jsme vybrali s Radimem Kopáčem a založili jsme dadaistickou řadu v nakladatelství Academia, která vychází v edici Europa. Stejně tak to bylo u Egona Erwina Kische, protože jsme měli pocit, že stojí za to Kische přeložit znova a udělat nový výbor, jinak koncipovaný, než byl doposud. Snad se to nějakým způsobem povedlo.
Mně je hodně blízký Egon Erwin Kisch, jeho novinářská práce a pointy, které vybírá. Myslím, že když píšu povídky, mám asi podobný typ point jako on. Co se týče dadaistické literatury, to je prostě pro překladatele jenom radost: jazykově náročná knížka, kde si člověk musí vyhrát s každým slovem, to mi je hodně blízké.
Asi by mi nebyly blízké romány z 19. století a taky poezie je trošku mimo mě, i když jsem překládala dadaistickou poezii, ale vázaný verš pro mě není. Takže buď období první republiky, nebo novější literatura.

iLiteratura: Dodejme, že za překlad románu Džinové Fatmy Aydemirové jsi byla v roce 2025 nominovaná na Magnesii Literu a získala jsi tvůrčí ocenění v rámci Ceny Josefa Jungmanna, stejně jako za překlad knihy Philippa Winklera Chuligán v roce 2018. Překladatelé a překladatelky často vystupují v celé řadě dalších přidružených profesí, třeba jako literární agentky, propagátorky, moderátorky, iniciátorky literárních čtení, píší promotexty, podílejí se na vzniku audioknih nebo rozhlasové četby. Jaký na to máš názor? Myslíš, že to k tomu patří a ujímáš se některých z těchto rolí?
Viktorie Hanišová: Myslím, že by bylo fajn, kdyby překladatel mohl dělat jenom tuto práci, věnovat se jí naplno, jako to bylo koneckonců dřív, ještě před pár desítkami let. V současném světě to už ale nejde. Já jsem se nějakou dobu živila literaturou, živily mě hlavně knížky, které píšu, a doplňovala jsem to přivýdělkem z přeložených knih. Nicméně člověk prostě nemá jistotu, že nějakou knížku na překlad dostane, pak samozřejmě honorář dostane až za hodně dlouho, někdy třeba i za rok za dva, a myslím si, že to takhle není udržitelné. Pro mě to tedy asi není otázka, jestli je to dobře, spíš se domnívám, že to je nutnost. Já jsem zaměstnaná na plný úvazek ve škole. Nicméně dovedu pracovat efektivně a využívat čas. Pracuju, když se vrátím domů, o víkendu anebo třeba před školou brzo ráno. Prostě když je potřeba, tak pracuju, ale rozhodně to není pro každého.

iLiteratura: Zaměřme se také na kulturní kontext a recepci překladových knížek, tedy na otázku, jak text funguje v cílovém prostředí, co ztrácí a co získává, protože to jistě hraje velkou roli při rozhodování nakladatelství, jestli knihu vydá, nebo ne. Vnímáš na základě své vlastní zkušenosti, jak jsou některé texty přijímány v německém a českém prostředí, jestli jsou tam třeba nějaké výraznější rozdíly?
Viktorie Hanišová: Myslím, že u překladu hodně dělá paseku dialekt. Například romány Dörte Hansenové Starý kraj a Polední hodina jsou částečně napsané v dialektu, a to v češtině moc nejde. Kdybych zvolila dejme tomu hanácký dialekt, bylo by směšné, kdyby tak mluvili severoněmečtí farmáři. Člověk musí buď vytvořit úplně nový jazyk, což je možné, dělá se to a myslím si, že to je v pořádku, anebo se to prostě ztratí. Přesvědčila jsem se o tom i u své knížky, u románu Neděle odpoledne, která byla přeložena do němčiny. Je napsaná hodně hovorovým jazykem, je tam hodně neologismů a překládala to Raija Hauck, vynikající překladatelka, a myslím si, že to přeložila nejlíp, jak to mohla přeložit, ale spoustu významů se ztratilo. Spousta drobností, kdy používám dobově příznakové výrazy pro 90. léta. To se často překladem ztratí, ale naopak někdy se i stane, že překlad je lepší než originál.

iLiteratura: Máš nějaký překladatelský sen? Nemusí jít jenom o nějaký konkrétní text, ale třeba podmínky pro práci překladatele nebo spolupráci s někým konkrétním?
Viktorie Hanišová: Chtěla bych zmínit několik bodů. Já většinou překládám pro nakladatelství Host, kde jsou podmínky dobré. Chovají se férově, vždycky vyplácejí honoráře, vyplácejí je včas, takže já jsem velice spokojená a přála bych minimálně takové podmínky i ostatním překladatelům. Překládám také pro nakladatelství Jan Melvil a tam jsou podmínky naprosto skvělé, profesionální práce, s kterou se nesetkávám všude. A co se týče titulu, který bych chtěla překládat, potěšila by mě knížka podobná románu, který jsem překládala ve svých začátcích, což byl Chuligán od Philippa Winklera. Jazykově nabitá knížka, kde jsem se strašně vyřádila. Mohla jsem zúročit svoje dětství na Smíchově a vyrůstání s mojí sestřenicí, která je strašný kanál, všechny ty vulgarismy se mi hodily do knížky.
Pak mám ještě konkrétně jednu knížku, kterou bych chtěla přeložit a nějak se mi to nedaří. Max Brod vydal román, který je částečně o Kafkovi. Má příšerný název, jmenuje se Kouzelná říše lásky, ale vůbec není špatný, jednak není špatný ten milostný příběh a jednak tam Kafka často vystupuje jako velmi zajímavá osoba, a já si myslím, že by stálo za to ho přeložit do češtiny. Snažíme se o to s Radimem Kopáčem, ale nějak se nám to zatím nevede. Ale je to můj překladatelský sen.