„V Litomyšli je skoro na každém domě pamětní deska,“ řekla mi kamarádka, když přišla řeč na to, kam se na měsíc stěhuju kvůli práci na románu, a tudíž se nebudeme potkávat při venčení psů. „Jejich koncentrace je naprosto unikátní.“
Michal Sýkora
Mám slabost pro anekdoty o slavných spisovatelích. Nebo veselé historky? Někdo by to mohl nazvat drby a v podstatě by měl pravdu. Ale jak říká jedna z postav v novém filmu Woodyho Allena: „Bez drbů by nám zůstala jen suchá realita.“
Nebylo mi ještě ani dvanáct, když vypukla válka o Falklandy. Nejspíš se nejednalo o první válečný konflikt, o kterém jsem se mohl dozvědět z Televizních novin, ale vím jistě, že byl první, kde jsme si vybrali stranu, které jsme se všemi svými kamarády nepokrytě fandili.
V roce 1933 napsal Vladimir Nabokov povídku Jehla admirality. Bezejmenný vypravěč se v ní dopisem obrací na spisovatele Solnceva, v jehož románu poznal příběh své první lásky. Dopis následně přechází ve výčet nepřesností a banalit, jimiž Solncev jeho tak jedinečný příběh zkazil.
K napsání těchto řádků mě inspirovaly dva články, jeden nový a jeden zhruba rok starý. Ten starý si, myslím, vybavíte všichni – i našimi médii prosvištělo video Nikity Michalkova.
Jednou z funkcí literatury je, že nám umožňuje poznat, jak žili lidé v jiné době a v jiné zemi a že lidská trápení a naděje se za uplynulých sto, dvě stě let příliš nezměnily.
Pokaždé, když čtu některou z tuzemských recenzí štítivě se vymezujících proti „mainstreamu“ a vůči spisovatelkám, jež se těší čtenářské oblibě, ale kritici váhají, zda vytvářejí „ambiciózní čtivo“, nebo neúspěšně „atakují vyšší patro literatury“, vzpomenu si na jeden esej Leslieho Fiedlera z roku 1970.
Kdysi jsem hojně psával recenze, ale od doby, co jsem začal vydávat vlastní prózu, jsem s tím přestal. A mám teď pocit, že si dovedu knížky mnohem víc užít. Nebo jsem k nim empatičtější.