Po revoluci se oficiální bardové normalizace vesměs přesunuli do zapomnění a já měl o jejich poezii jen zprostředkované povědomí z Deníků Jana Zábrany nebo z poťouchlých rozborů Antonína Brouska v knize Na brigádě. Na normalizační popmusic narážíme neustále, stejně tak na filmy a seriály, ale tehdejší oficiální literatura se vytrácí z povědomí. Proto když jsem nedávno v antikvariátě narazil na Básnický almanach 74 vydaný Klubem přátel poezie, neodolal jsem. Byla to poučná četba – víc, než jsem čekal.

Na 194 stranách se tu prezentuje 47 básnířek a básníků, a pokud Brousek popsal normalizační poezii jako „alianci mladých ctižádostivců s literárními důchodci“, Almanach dokládá přesnost této charakteristiky. Z jednotlivých textíků by asi šly vydolovat náznaky osobní poetiky, ale obecně obsah knížky splývá v monolit zaměnitelných veršovánek, přičemž kdo přináleží ke které generaci, lze odlišit snad jen tím, že „staří“ se víc utíkají do minulosti a k rosolovitě neurčité reflexi žití, zatímco představitelé „pozdního mládí“ k cudné erotice a lásce, jako Michal Černík, který invenčně rýmuje „láska – běláska – praská“. Očekávaný náznak generačního tření najdeme jen u kádrově spolehlivého Josefa Rybáka, v době vydání knihy sedmdesátiletého, který láteří na mládež, jež se zajímá jen o kytary, kouří marihuanu a modlí se k Buddhovi, zatímco jeho vrstevníci krváceli pro revoluci.

Jinak se napříč celým věkovým spektrem masově vyznává láska k rodné zemi, a to jednak všeobecně, jednak ke konkrétním regionům. Dvakráte je oslavně veršováno o hoře Říp, z toho jednou v souvislosti s měsícem únorem („ty slavné únorové děje“ jsou nejvýznamnější událostí „od časů Konstantina a Metoděje“ – ano, rýmuje se to).  Z patriotických důvodů jsem se dychtivě vrhl na báseň o řece Moravě, kterou napsal Josef Kebza, svého času olomoucký rezident. Jako člověk, který u břehu zmíněné řeky strávil část dětství a v dospělosti tam nesčetněkrát venčil psa, ovšem považuji verše „Morava má nejkrásnější břeh / a tichou vodu, která prudce letí“ dílem za nicneříkající, dílem za nesmyslné. Morava prudce letí jen za povodní, jinak je to řeka lenivá, s vodou sotva do půlky lýtek, a na mnoha místech ji lze bez obav přebrodit.

Podle řady básní soudě, čeští poetové začátkem sedmdesátých let hojně cestovali, a to i na kapitalistický Západ. Vždy se ale rádi vraceli domů, protože ani ty největší buržoazní atrakce se nevyrovnaly krásám rodné vísky. V tom panuje mezigenerační souznění. Herma Svozilová Johnová (v době vydání knihy šedesátiletá) v letadle z Říma, plného aut a žebráků, se těší „tak strašně na pohodu k práci, na Prahu“. Ivan Skála (52 let) obecně upřednostňuje rodnou vísku Plataje před cizími kraji. A tak dál až po Michala Černíka (31 let), který čtenáře ujistí, že krásné nebe v cizí zemi „mým životem … nepodrůstá“. A já v tu chvíli myslel na to, jak na tohle frázovité oslavování návratů tehdy reagovali ti, kteří by se taky radovali, jen kdyby i oni směli vyjet.

S přibývajícími stránkami se mě zmocňoval čím dál podivnější pocit, a nebylo to estetické vytržení. Spíš to připomínalo rozpoložení jedné sousedky, která každý večer zapíná Události, komentáře, jen aby mohla nadávat politikům, takže nočním domem se nesou výkřiky „Ty už taky zavři hubu, debile prolhanej!“ Ironické pobavení se postupně přetavilo v rozhořčení, až nakonec jsem své pohrdání vůči autorům těchto rétorických cvičení, toho opěvování asfaltérů, horníků z Chille či Rosy Luxemburgové vyjevoval toliko žalovatelnými výroky. Poslední kapkou se stalo romantizující oslavování podzimní sklizně brambor od Karla Bouška (52 let). A já si vzpomněl na studentskou brigádu, kdy jsme se špinaví a zpocení v mračnech prachu plahočili po poli, zpruzení, jak nám co chvíli zajely prsty do shnilé brambory a my se pak tu páchnoucí břečku marně snažili utřít. „A ruce k hlíně lnou / až do stmívání,“ fantazíruje Boušek a mě se zmocňuje čirá agrese: „Ty vole, sklízels někdy brambory?“

Wordsworth definoval poezii jako spontánní překypení silných citů, jež svůj původ odvozuje od emocí, na které v klidu vzpomínáme. V Almanachu je ale spontánnosti minimum, nějaké autentické city by v tom člověk sotva našel, za to z toho na hony čpí připravenost splácat cokoliv, jen aby se tím ukojila grafomanská potřeba být tištěn. Všechno to jízlivé, co na adresu normalizační poezie napsali Zábrana a Brousek, je pravda. Seděl jsem nad tou knihou a přemýšlel, pro koho ti básníci psali. Komu třeba Václav Hons určil sociální baladu o hladovějící matce devíti dětí, situovanou do dob c. k. monarchie, dle úvodní explikace napsanou proto, „že příliš mnoho zapomínáme“? Přemýšlel jsem, jestli ji napsal z tvůrčího přetlaku, nebo aby se zavděčil těm nahoře. Vzhledem k tomu, že v roce 1989 spáchal agilní ódu na 17. listopad, odpověď je nasnadě. Hons myslím vytvořil v české poezii rekord, když jako jediný poeticky oslavil všechny velebené měsíce – únor (vítězný), květen (1945), říjen (VŘSR) a nakonec i sametový listopad. Tenhle básník se vyznačoval zálibou ve zdrobnělinkách a ve svých výtvorech popouštěl uzdu podivným erotickým fantaziím, jako „holčičkám už / bylo kolem sedmi a / jejich kalhotky voněly / po sedmikráskách“. Proslulá je jeho báseň Přítelkyni k XVII. sjezdu Komsomolu, která nabízí vzrušující fúzi sexu a ideologie: „Pozdravuji tě / přítelkyně / pozdravuji tvou / údernou komsomolskou zónu.“

A proč o tom všem píšu? Protože tady nejde jen o normalizační básničky. Myslím, že každý umělec (nebo aspoň doufám, že jejich většina) si je schopen vytyčit mez, za jakých okolností publikovat, s kým spolupracovat, komu poskytnout rozhovor. Já si nad Almanachem kladl otázku: Být veršotepec v roce 1974, o čem bych psal? A přizpůsobil bych své psaní tomu, abych byl publikovaný?

Nesnažím se tu o morální odsudek, spíš mě situace zajímá psychologicky. Zajímá mě, jestli autorům veršovánek o krásách návratu do vlasti někdy přišlo na mysl, že prodávají své svědomí. Tihle lidé si zvolili oportunismus jako program a za to, že přitakali straně a jejímu vůdci, získali prebendy, získali možnost publikovat víc než ostatní, dostávat honoráře víc než ostatní, užívat si pocitu, jaký by za normálních okolností nikdy neokusili, totiž pocitu vlastní výjimečnosti a důležitosti. Ale to už nepíšu o Almanachu 1974, ale třeba o poslanecké sněmovně 2026, kde před nedávnem hlasovali o vydání jednoho předsedy k trestnímu stíhání.