Jovanka Šotolová

Jovanka Šotolová

Překladatelka (J. Echenoz, J.-Ph. Toussaint, P. Deville, M. Houellebecq, J. Genet, A. Jarry, J. Malaquais, P. Hak, O. Bourdeaut, I. Manook, D. Decoin, P. Modiano ad.), věnuje se i literární publicistice. V současné době působí též na FF UK. Roku 2000 založila web Livres.cz a roku 2002 projekt rozšířila na časopis iLiteratura.cz.
Na iLiteratura.cz má redakčně na starosti románské jazyky (frankofonní, hispánská, italská, portugalská literatura) a kritiku překladu.

V rámci letošního Světa knihy nám poskytla rozhovor Vanessa Springora, autorka románu Svolení, v němž se po mnoha letech vrátila k příběhu z doby svého dospívání. Ve čtrnácti letech se stala milenkou staršího muže, slavného spisovatele. V knize se s odstupem zamýšlí nad tím, jaké společenské mechanismy se podílely na tom, že Gabriel Matzneff mohl beztrestně udržovat vztahy s nezletilými, a dokonce se těšil uznání uměleckých kruhů, když své pedofilní záliby popisoval v knižně vydávaných denících.

V oblasti sexu očividně panuje a panovalo obrovské množství mylných předpokladů, mýtů i bizarních projevů lidské pověrčivosti. V systematicky pojaté knize o historii sexu se dostane nejen na ně – autorce se totiž v poutavém vyprávění podařilo skloubit odlehčený tón se zaujetím a poučeností.

O slepicích vesele i vážně, sepsáno s lehkostí, ale v kulisách nesnesitelné tíže bytí – a odcházení. Xavier Galmiche pozoruje nenápadný půvab kurníku a medituje o červené a černé, o bosé horákyni či o paní krůtě. Jeho zápisky z neobyčejně živého dvorku jsou však hlavně výzva k přemýšlení o světě, o Bohu, o reálné variantě samozásobení, o tom, že chovat slepice znamená mít občas i krev na rukou.

V rámci účtování s loňskem jsme se probrali diskusními příspěvky. Prostor, kam mají vstup všichni naši čtenáři, nám slouží jako zpětná vazba. Většinou se projeví jako zcela nečekaný zásah bumerangu. Přesto je pro nás cenným zdrojem poučení a někdy i zábavy. Máme své věrné hlídače, redakcí oceňované kritiky i obávané remcaly.

Nový Houellebecq? Sedm set stran o nadvládě médií a sociálních sítí v globalizovaném světě, o efemérnosti informací, byť jsou sebetragičtější, o síle deep fake a virálů, o atraktivních i negativních stránkách života vysoce postavených státních úředníků, o smutném individualismu, o důležitosti rodiny a přátelství, o bídě i radostech sexuality. A o kousku jednoho života, který se v nejlepším začne hroutit a destruovat.

Milé a milí, čtenářky a čtenáři. Vy velké a velcí, dospělákyně a dospěláci, i vy malí a malé, mrňousci a mrňouskyně. Také mám ráda spravedlnost a nelíbí se mi, když někdo zůstává stranou. Jen mě teď občas přepadá pocit, že pro všechnu tu ohleduplnost nedohlédneme k podstatě.

Podzim je ve Francii zlatým obdobím pro knižní trh. Od srpna do září zaplaví knihkupecké pulty stovky nových titulů, které až do začátku listopadu běží dlouhý, tříkolový dostih o literární ceny. Jak to bylo letos?

Proč je osmdesátiletá Hildegard analfabetka? Proč jí vadí, že nepoznala otce ani matku? Švýcarský spisovatel ve svém románu Rasa sirotků vyprávěl o tom, jak nacisté „vyráběli“ děti zaručeně čisté rasy, a zajímalo ho hlavně to, co se s nimi stalo po válce. V našem rozhovoru jsme se chtěli dozvědet více o tom, jak se kniha zrodila a jak na ní autor pracoval.

Hildegard ve svých osmdesáti neví, čí je. Ani jak se vlastně jmenuje a kde se narodila. Trápí se tím, že má cejch kolaborantky. To všechno „jen“ proto, že na svět přišla v jedné z porodnic nacistického projektu Lebensborn. Švýcarský autor se vrací k tématu, které již bylo v literatuře i filmu zpracováno vícekrát – inspirovalo například Bohumila Hrabala. Oscar Lalo se však touto historickou skutečností zabývá velice detailně a s překvapivou empatií. Není patetický, a přitom jde opravdu na dřeň.

Román o celém jednom životě, o osudových láskách a o tom, že na vztah musí být dva. Jenže ti dva nikdy nevidí svět stejně. Mnohem spolehlivější bytostí, alespoň v roli vypravěče, se tak může zdát papoušek Žako nebo golem Josille. Ale kdo ví, jak to vlastně všechno bylo?

Nejspíš o něm víte, ale moc o něm nepřemýšlíte: co je mozek, proč ho máme, jak vzniká, jak roste, co dělá? Proč jsme šťastní, proč pláčeme, proč milujeme? Jak vypadá myšlenka? Chodí za mě nohy, nebo neurony? Až když vám vlastní dítě začne klást banální otázky, najednou zjistíte, jak jsou záludné a že se na ně odpovídá těžko. Už jste si takhle povídali o mozku? Knihu Uvnitř si pořiďte dřív, než bude pozdě!

Ve čtrnácti letech měla první vztah a dodnes se nemůže vypořádat s tím, že partnerovi bylo přes padesát. Za všechno prý může matka, protože to dceři nezakázala. A hlavně také okolí a doba: v 70. a 80. letech se všichni tvářili, že nejde o nic zvláštního, natož nepřípustného. Nikdo neřešil hranice mezi pedofilií a láskou, přední intelektuálové dokonce podepisovali petice za změnu zákonů ohledně liberalizace styků mezi dospělými a nezletilými. Jenže časy se mění.

Květiny, stromy, kameny, písek, mech, mlha, ledová voda, déšť… Buddhistické chrámy a zenové zahrady. Kjóto… A silný příběh, který má dvě linky: dlouhou spletitou minulost a krátkou současnost jednoho týdne, kdy se Rose během několika dní od základů změní život.

Číst, nebo koukat? Zatímco na naší Boženě všichni jen hledají mouchy, netflixový seriál na motivy detektivky o Arsènu Lupinovi vzbudil nebývalý zájem o Leblancovy knihy – a zvedl prodeje tak, že si nakladatel mne ruce.

Zvířata nejsou jen mazlíčci, i jejich život je bohatý a často není snadný. V knize J.-C. Mourlevata se stávají lidmi a řeší lidské problémy. Obyčejná vražda tak dostává nový rozměr a obyčejná detektivka humorné ladění. Se zvířecími postavami se dětští čtenáři snadno ztotožní, příběh je pobaví, celý je zároveň dobře rozehraný k lekci o důležitosti přátelství. Rámec příběhu ovšem začne praskat, když do něj autor napasuje ještě třecí plochy lidského a zvířecího světa – a vyrazí na jatka.

Vylezli jsme z nory, chceme se vyjadřovat k věcem, které se kolem nás dějí, občas napsat i to, co si nemyslí celá redakce. Rozhodli jsme se dát jednou za týden možnost někomu z našeho okruhu k tomu, aby vyšel ven bez roušky, aby vyhodil rukavici. A čekat, co to udělá. Proto přicházíme s iLiGlosou.

Lehce unavený partnerský vztah a rodící se touha po zakázaném ovoci… Mezinárodně úspěšný román italského autora vypráví konvenční příběh manželů středního věku: jejich snaha nezabřednout do krize se odráží v jakémsi tichém brainstormingu na téma věrnost a nevěra, důvěra ve vztahu, pravda a realita. Marco Missiroli se svými postavami hledá návod, jak vydržet s partnerem a přitom zůstat sám sebou.

Jiří Weil zaznamenal v posledních desetiletích v zahraničí důstojný ohlas. V Nizozemsku roku 2012 vyšel v reedici jeho Život s hvězdou (poprvé vydaný 1989 pod názvem De ster van Josef Roubíček) a nově byly přeloženy romány Na střeše je Mendelssohn a Moskva-hranice, přičemž v souhrnu tyto knihy vzbudily nebývalý ohlas v médiích. V angličtině vyšel Mendelssohn on the roof s doslovem Philipa Rotha. Ve Francii se tento román letos dočkal třetího vydání (poprvé vyšel už v roce 1993).

Ocenění Zlatá stuha letos putovalo do rukou překladatele Jiřího Pelána za nejnovější verzi slavné knížky Malý princ, kterou francouzský autor Antoine de Saint-Exupéry poprvé vydal už roku 1943. V češtině si dnes u tohoto titulu můžeme vybrat z mnoha variant jazykového převodu, pestré škály ilustrací a nejrůznějších způsobů grafického ztvárnění. Nejnovější publikace mezi nimi suverénně vítězí.

Krátký, úsporný, koncizní – takový je román židovského autora litevského původu, který od dospívání žil ve Francii a své oceňované prózy psal pod několika pseudonymy. Světlo ženy se odehraje během jediné noci a s minimálním počtem aktérů. Přesto se jeho příběh hluboko zadře pod kůži.

Serotonin je román a esej v jednom: Michel Houellebecq se stejně jako ve svých předchozích dílech snaží vystihnout situaci člověka v rámci našeho (v textu upřesňuje, že západoevropského) prostoru a naší doby. Vrací se k hlubokým a těžkým tématům jako stárnutí, smrt, touha, láska, o nichž psal už dříve, tentokrát tak ale činí s osvěžujícím humorem – dokud nezvítězí poraženectví a deziluze. Vnímavější čtenář se tak snadno depresí nakazí a nejraději by i on sáhl po zázračném antidepresivu.

Rodinné soužití s dětmi ve věku, kdy se bouří proti všemu, není žádný med, připomíná Jérôme Colin. Zároveň kritizuje školu jako instituci, která těžko může děti připravit na život, když se zajímá jen o kázeň a není připravena zohlednit jejich individuální předpoklady. Ještě jiný motiv se ale postupně vyjevuje mezi řádky: otec nemusí být ten nejlepší, nejsilnější a neomylný, stejně jako není samozřejmé, že obstojí jako opora rodiny.

U Ženevského jezera se v létě ztratila devatenáctiletá Summer a ani po pětadvaceti letech není jasné, co se tehdy stalo. Summer možná žije? To by si rozhodně přál její mladší bratr Benjamin, který se s velkým časovým odstupem pokouší tragickou událost vysvětlit.

Kapitoly z dějin typografie a zároveň přehledná příručka k rozlišení písem a fontů, k tomu základy typografických pravidel. A spousta, spousta historek spojených s písmenky, jejich návrháři, aktivními uživateli i pouhými konzumenty. Kniha Ten můj font od britského novináře Simona Garfielda je doslova nevyčerpatelná studnice informací.

Vykrmit prase, zajistit si tak obživu, přežít válku, jaksi mimochodem zplodit děti, zachránit statek, rozšířit chlívek: během života čtyř generací se rodinný majetek rozrůstá na pořádný vepřín a později i moderní velkochov. Jean-Baptiste Del Amo v pozoruhodném románu popisuje proměnu venkova v průběhu jednoho století. Na samotě v podhůří Pyrenejí se pozornost upíná především k prasatům, příběh však obnažuje hluboké a zanedbané rány lidské. V téhle rodině totiž trpí bez výjimky každý.

Někdo se červená, někdo pořád kýchá – i takové drobnosti nám znepříjemňují život, pokud je nedokážeme ovládat. Francouzský kreslíř Sempé rozehrává příběh dvou malých samotářů, z nichž se stanou nerozluční přátelé. Co se ale stane, když život jejich cesty rozdělí?

Komisařka Teresa Battagliová nedoběhne vraha, protože na to nemá – fyzicky. Naštěstí má ale jiné schopnosti: intuici, empatii, svérázné způsoby a výdrž. Prvotina italské autorky přivádí na scénu postarší popudlivou dámu při těle, jež trpí cukrovkou, a jak právě zjistila, také Alzheimerovou chorobou. Přesto vede vyšetřování série vražd.

V divoké přírodě na severu Kanady lze najít svobodu a klid. Ušetřit se ponižujícího dožívání v ústavu, bolestného umírání, případně i utéct před zákonem. Tak je rozehraný příběh o třech starcích, kteří odešli dožít „mimo systém“. Poklid jejich pečlivě chráněného soukromí však naruší dvě dámské návštěvy. A také připomínka požárů, jež před mnoha lety zpustošily nejen kraj, ale i mnoho lidských osudů. Jocelyne Saucierová se v tichém, intimním vyprávění dotýká důležitých momentů lidství.