TD

Tomáš Dimter

Pod dlouhými bílými oblaky a nádherným sluncem na jinak jasné obloze bylo slyšet nejprve táhlé houkání. Poté svolával k obědu pronikavý lodní zvon a malajský hoch tichým a lehkým krokem obcházel horní palubu a jemným stisknutím ramene budil cestující, kteří po vydatné snídani znovu usnuli.

„Román bez hlavní postavy! Chápeš to? Kompozice, spojovací prvky, oblouk, ale žádný protagonista, žádný hrdina procházející dějem.“
„Zajímavé,“ konstatovala Elisabeth unaveně.

Vídeňský rodák a osvětimský vězeň Hans Chaim Mayer (1912–1978), který na důkaz odporu proti nacistickému Německu přijal francouzsky znějící anagram Jean Améry, napsal inteligentní knihu-esej O stárnutí s podtitulem Revolta a rezignace, v níž zachytil ubývání tělesných i duševních sil a život tváří v tvář smrti.

Emil stojí v Kaiserstrasse před velkou výlohou a dívá se na sebe, nenápadně, jako někdo, kdo se jen náhodou zastavil, aby vytáhl kapesník z kapsy, aby se zamyslel, zda má vstoupit do obchodu, nebo jako nějaký cizinec, který se ztratil, najednou znejistěl a neví, jakým směrem pokračovat...

Za půl roku v Andalusii prozkoumal Humboldt všechno, co nemělo nohy a strach, aby před ním uteklo. Měřil barvu nebes a teplotu blesků, vážil jinovatku, ochutnával ptačí trus, naslouchal třesům země a sestoupil do jeskyně mrtvých...

Brněnský rodák Michael Stavarič (*1972) je letošním finalistou prestižní Ingeborg-Bachmann-Preis pro začínající německy píšící autory. Přestože cenu nezískal, vlastní nominace znamená pro mladé autory významné ocenění a jejich knihy bývají středem zájmu německé literární kritiky.

Vzpomínám si, jak jednoho dne stála matka u mojí postele a říkala, že to pochopím, jednou, až budu velká. Dřímala jsem, otec právě chystal snídani, venku svítilo slunce, z dálky zaznívaly kostelní zvony...

Od čtvrtka do neděle hostí pražské Výstaviště již 13. mezinárodní knižní veletrh a literární festival Svět knihy Praha... Chcete-li zažít, jak vypadá literatura jako skvělá zábava, při níž diváci nesedí ve strnulých pózách pohrouženi do sebe, ale pijí pivo, vykřikují nadšením nad vtipnou metaforou nebo hrubě spílají, když je pan autor začne nudit, určitě doporučuji Jacoba Heina.

Východiskem pro vznik této knihy se staly pořady vysílané rozhlasovou stanicí Český rozhlas 3 – Vltava a romány autora publikace (Za všechno může kocour a Hugo), v nichž se objevují i švýcarské záletky: kabaret Voltaire, hora Monte Verità u Lago Maggiore a její návštěvníci, anarchisté a revolucionáři v zemi helvetského kříže.

Po několika týdnech, kdy se ze studijních důvodů vydával do Wertheimsteinova parku navečer, a nyní už třetí den i pravidelně ráno kolem šesté hodiny, se prý po dlouhé době náhle, a to díky ideálním přírodním podmínkám, jež ve Wertheimsteinově parku panují, vrátil z naprosto bezvýznamných myšlenek o fyziognomice nejen k myšlenkám použitelným, nýbrž i nevšedně užitečným...

Nakladatelství Paseka vydalo nedávno knihu Vystěhovalci Winfrieda Georga Sebalda. Domnívám se, že jde o skutečnou literární událost, která vyčnívá v nadprodukci slabé překladové literatury.

Před dvěma týdny vyšla ve vídeňském nakladatelství Zsolnay kniha esejů významného germanisty českého původu Petera Demetze (*1922 v Praze). Jmenuje se Böhmen böhmisch čili Čechy česky. Autor se v ní obrací k česko-německo-židovskému živlu převážně na území dnešní České republiky.

Leitmotivem všech knih Martina Sutera je krize identity a nenadálá proměna osobnosti. Ve svých románech nahlíží na odvrácenou stranu lidské duše, líčí vnitřní krize postav, jež často bojují o zachování takového obrazu světa a sama sebe, jaký si za léta vytvořily a jaký najednou z nejrůznějších příčin ztrácejí.

Paní Novotná žehlí Friedrichovu košili, pan Novotný mu čistí boty a váže kravatu, protože se Friedrichovi třesou ruce. Dva dny nespal a čekal jen na tuhle chvíli. Friedrich si nasadí klobouk, letmo se prohlédne v zrcadle a vyrazí na ulici...

Vladimir Vertlib (* 1965) představuje v jistém smyslu typický fenomén rakouské literatury 21. století: nenarodil se sice pod Alpami, ale Rakousko si zvolil za svůj domov, jeho rodným jazykem není němčina, ale přesto německy píše, v bývalé vlasti o něm mnoho nevědí, ale v německé jazykové oblasti získává významná literární ocenění.

Hráčský instinkt je velký román o nepřítomnosti morálky, a přesto nebo právě proto jde o román o základních hodnotách lidského života. Jenže kdo rozhoduje, co je dobré a co zlé? A odkud víme, kde se tyto pojmy berou? Platí pro ně dnes stejná hlediska a kritéria jako před sto lety? Jako před deseti lety?

Literární bilance německé autorky Juli Zeh (1974) je obdivuhodná. A to nikoli počtem knih - výjimečnost této vystudované právničky spočívá především v názorové vyspělosti a aktuálnosti jejího sdělení. Proto i v rámci německé literatury posledního desetiletí připadá Juli Zeh výsadní postavení.

Arno Geiger (*1968) sleduje ve svém románu příběh jedné rodiny od roku 1938 až 2001, nicméně spíše než o vlastní události líčené prostřednictvím dat a historických událostí mu jde o představení „života pozorovatele“, o nevyřčené myšlenky, ze kterých skládá rodinný příběh jako „řetězovou reakci neporozumění“.

Objetí (Die Umarmung) je Gülichovou pátou knihou, třetím románem. Kniha má jediného opravdového hrdinu: Dolfa. Dolf není žádný idiot, přestože si to o něm řada lidí myslí.

Četba románu Inky Parei je přesný opak toho, co bychom nazvali zábavnou četbou. Je to precizní literární reprodukce určité životní situace, které se ze všech sil snažíme vyhnout a přejeme si, abychom se do ní nikdy nedostali: být starý, osamocený a nemocný.

Příběh se odehrává v posledních hodinách života starého muže, který byl po celkovém zhroucení tak tak schopen dovléci se do postele a nyní se nachází v jakémsi mezistavu – mezi životem a smrtí. Ještě žije, ale pomalu se propadá smrti...

Kniha vznikla na základě mé vlastní zkušenosti lékaře i soukromé osoby. Po mnoha rozhovorech a četných setkání mě najednou napadlo, že nejistota a strach, které mají lidé z těchto základních otázek není přítomen pouze u filozofů, nýbrž téměř všech lidí...

Ledňáček je politický román, ve kterém se zhruba třicetiletý hrdina jménem Wiggo Ritter zaplete s pravicovou teroristickou organizací. Wiggo Ritter je nezaměstnaný filozof, který se probíjí životem a klade si ty zásadnější otázky...

Prozaický debut Silke Scheuermannové (*1973 Karslruhe) Reiche Mädchen (Bohaté dívky) zachycuje v sedmi povídkách příběhy lidí prahnoucích po obyčejných věcech. A právě proto chtějí víc než jenom je.

Přečtěte si pohádky Jakoba Arjouniho o přáních. Budete se nejen královsky bavit, ale především se dostatečně připravíte a obrníte na chvíli, kdy se před vámi objeví kouzelná víla. A budete si přát – myčku na nádobí.

Kaminerova zatím poslední kniha povídek Karaoke se podobá předchozím devíti titulům jako vejce vejci. Tentokrát je to pět delších povídek o hudbě, ženách a práci.

V Denících z let 1933-1945 se jako ustavičně se vracející konstanta objevuje zkratka LTI. Klemperer ji používal coby šifru pro Lingua Tertii Imperii čili Jazyk třetí říše. Tak se také jmenuje jeho nejčtenější odborná práce. Filolog Klemperer citlivě vnímal pokřivení jazyka nacistickou ideologií.