Pěknej parchant
1.
Paní Novotná žehlí Friedrichovu košili, pan Novotný mu čistí boty a váže kravatu, protože se Friedrichovi třesou ruce. Dva dny nespal a čekal jen na tuhle chvíli. Friedrich si nasadí klobouk, letmo se prohlédne v zrcadle a vyrazí na ulici. Domy jsou ověšené vlajkami: z prostěradel a závěsů spíchnuté české, rudé, bílé vlajky. Všude spousta lidí, tolik, že se krempy klobouků navzájem dotýkají a z cizího dechu vyrážejí člověku na tváři i šíji krůpěje potu. Ti mladší šplhají po kandelábrech. Panuje zde příliš velký hluk, než aby se dalo rozumět, zda lidé křičí, zpívají nebo skandují nějaká hesla. Jakýsi muž stojí na dřevěném žebříku opřeném o domovní zeď a kladivem buší do štítu obchodu smíšeným zbožím, který patří nějakému Němci. Když se štít nakonec vytrhne z ukotvení a snese se k zemi, vypukne zuřivý jásot. Každý by si chtěl dupnout na nápis v nenáviděné němčině. „Lidi jsou prostě prachsprostej dobytek,“ šeptne Friedrich a rychle odbočí do postranní ulice, dříve než jej dav zanese někam, kam nemá namířeno. Jenže sotva unikl tísnivému shluku, klopýtne o tělo nějakého muže, oblečeného pouze do tílka a kalhot od pyžama, s rukama nepřirozeně rozhozenýma a dlaněmi sevřenými v pěst. Muž leží v kaluži krve.

Ulička se pozvolna stáčí – je necelé dva metry široká a sotva sto metrů dlouhá – k hlavnímu náměstí. Než Friedrich dorazí na druhý konec ulice, klopýtne o čtyři mrtvoly. Jednoho ze zavražděných dokonce poznal, přestože měl obličej zohavený a nateklý. Sedával v hale před kanceláří úředníka na gestapu, který Friedricha několikrát vyslýchal, třídil spisy, psal poznámky a v přestávkách na cigaretu mlčky pozoroval zajatce, které vodili kolem něho. Teď tady stojí Friedrich, pozoruje ho a necítí přitom odpor ani triumf, a nakonec vyrazí dál. Vypadá to, jako by město vyskládalo své mrtvé do této ulice. Nikoho živého Friedrich nepotkal.

Brána radnice na hlavním náměstí je provalená, okenní tabulky vymlácené, na zdech načmárána vlastenecká hesla. V kancelářích jsou vidět lidi, kteří vysypávají skříně se spisy, ze stolů shazují kalamáře, razítkovací polštářky a desky, stohy papírů vyhazují z oken. Na trávníku mezi radnicí a kostelem se dav lidí žene za dvěma muži. Jeden se snaží ukrýt uvnitř chrámu, druhý míří do vchodu nějakého domu. Oba jsou sraženi k zemi. Pronásledovatelé je obkličují. Friedrich se odvrací.

„Tak takhle teda vypadá osvobození,“ hlesne. „Tohle je ta vytoužená svoboda. Zabíjet.“

„Něco se ti nelíbí?“ zeptá se jakási žena. „Nepatříš k nim náhodou taky?“ Měří si ho zkoumavě.

„Vždycky jsem k nim patřil,“ vysvětluje Friedrich. „Ať už mi tuhle otázku položil kdokoli, nikdy jsem nepatřil k těm, kdo se ptal, ale k těm druhým.“

„Němec!“ zakřičela ženská. „Lidi, je tady ještě jeden Němec! Já to tušila. Tenhle typickej přízvuk.“

„Jméno!“

„Bedřich.“

„A dál?“

„Reisner.“

„Já to říkala!“ řvala. „Zabijte tu nacistickou svini!“

„No, jen si poslužte!“ Friedrich se ani nepohnul a ruce si zastrčil do kalhot. Jeho klid dav zneklidnil. Lidé kolem něho utvoří kruh. Vzdálenost dvou metrů značí určitý respekt. Vůdce hordy zvedne ruku a naznačí, aby všichni ztichli. „Němec?“, ptá se. „Ano,“ odpoví Friedrich.

Friedrich toho muže zná. Jmenuje se Hruban a pracuje jako předák ve strojírnách, které na začátku století přinesly městu blahobyt a během hospodářské krize bídu. Tenkrát ztratil práci i Hruban. Několik let jezdil po městě s žebřiňákem, který zapřahal za starou herku, a prodával led. Když mu Friedrichova žena dala pár korun navíc, líbal jí ruku.

„Teď za všechno zaplatíš!“ řekne Hruban. Získal na vážnosti, poté co ho za války německé vedení strojíren, jež podléhalo SS, opět zaměstnalo a povýšilo na předáka. Na jeho širokých lících raší světlý plnovous. Nenosí klobouk nebo ho ztratil. Ve slunečním jasu se leskne jeho zpocené čelo. Zajede si palci na kšandy u kalhot, napne je a pustí. Plesknutí působí jako signál. Kruh kolem Friedricha se zužuje. Ještě pořád je ticho.

Proč Friedrich přizná jen část pravdy a tu podstatnější si nechá pro sebe? Později bude popisovat stav své mysli výrazem „netečnost k životu“. V předchozích letech musel příliš často využívat svou nápaditost, takže pro Hrubana a jeho přátele z ní už nic nezbylo.

Jakýsi výrostek zachrání Friedrichovi život. Chňapne Hrubana za kšandy a zatáhne jej dozadu, až se zády přitiskne k prsům ženy, jež si tak hlasitě přála Friedrichovu smrt.

Během půl roku, kdy se musel skrývat, zahlédl Friedrich mladého Novotného jen dvakrát. Jednou, když si Novotní k sobě Friedricha vzali, přišel sedmnáctiletý mladík, který se nedlouho předtím rozhádal s otcem, domů pro své věci. „Ještě lepší by bylo, kdyby tenhle Žid nosil i moje košile a na noc si oblíkal moje pyžamo, když už se zabydlel v mým pokoji. Nebude trvat dlouho, než začnou sousedi od vedle něco tušit a vyrazí na gestapo.“ Ale sousedé Friedricha neprozradili.

O dva měsíce později se opilý a dobře naložený syn znovu objevil v rodičovském bytě. Doprovázela ho nějaká žena, která byla starší než on a očividně vedla svobodomyslnější život, než se podle měšťácké morálky Novotných na ženu slušelo. Mladý Novotný ji představil jako svoji „družku“. „Ano, otče,“ pronesl, když dal rodičům dost času, aby vyjádřili své mínění a vyslechl je bez přerušování, „máš pravdu! Od týhle ženský si uženu tak akorát tripla, což mě taky zabije.“ Žena po jeho boku se uchichtla a prstem si ukázala na podbřišek. „Jenže ty, otče, a ty, matko, vy si taky uženete smrt kvůli tomuhle tady!“ A ukázal prstem na Friedricha. „Němci vás oba pověsí hned vedle toho Žida.“

„Ještě abys svýho tátu udal!“ rozkřikl se starý Novotný. „Ale když budeme viset my, budeš viset i ty s tou tvojí courou.“ Po těchto slovech nastal definitivní rozkol mezi mladým a starým Novotným, a když starý Novotný v roce 1949 zemřel ve vězení, kam ho komunisti zavřeli kvůli údajné vlastizradě, syn se nejen nedostavil na pohřeb, ale ani jedinkrát nenavštívil otcův hrob, a svého chování litoval, až když jeho vlastní syn v roce 1968 utekl bez jediného slova na rozloučenou na Západ.

„Co tady vyvádíš, ty idiote?“ zařval mladý Novotný. „To nejseš schopnej rozlišit přítele od nepřítele?“

„Cože?“ Hruban pomalu spustí ruku, v níž třímá klacek. „Pusť mi ty kšandy! Chceš, aby mi spadly kalhoty?“

„Ty fakt nevíš, kdo to je? Neznáš Reisnerovu parfumerii? To je přece Bedřich Reisner, kterýmu dřív patřila. Němci mu sebrali živnost, protože měl matku Židovku. Moji rodiče ho několik měsíců ukrývali ve svým bytě, jinak by ho Němci… šup…“ Napnutým ukazováčkem pravé ruky naznačí pohyb od levého ucha k pravému. Podél krku.

„Ale vždyť je to přece Němec!“ hlučí dav.

„Sám se přiznal,“ ospravedlňuje se Hruban. Jako by byl najednou zaražený. Otřesen psychickou silou výrostka a tím, že mu kumpáni nepřispěchali na pomoc.

„Ale jsem taky Čech,“ vysvětluje Friedrich. „Moje žena je Češka. Před válkou jsem byl pyšný, že jsem občan československého státu. Pro Němce byla moje dcera Češka a já poloviční Žid, ačkoliv jsem od nejrannějšího dětství pravověrný křesťan. Teď se ale vraždící dámy a pánové mohou do mě podívat, jak je jim libo.“

Davem projede nespokojené mumlání. Vzrušené výkřiky. Smích. „Pěknej parchant!“ pronese Hruban a odplivne si přes pravé rameno. „Bůh nás chraň před parchanty.“ Kruh kolem Friedricha se začne hýbat a chvět, zužuje se, zase se rozvolňuje a nakonec se roztříští na tucty střepů, které se, jakmile se opět staly jednotlivými osobami, rozmísťují po náměstí a hledají nová lákadla, aby se mohly zase shromáždit. Mává se vlajkami, zpívají se národní písně a najednou se na náměstí před chrámem objeví první tank Rudé armády, který pomalu přijíždí k radnici.

Friedrich se zatím nepohnul z místa. Kolem něho probíhají lidé, chtějí prožít ten okamžik, kdy se nová moc ujme vlády, anebo odtud odnášejí, co se jim podařilo v tom krátkém mezivládí ukrást, a Friedrichovi to připadá, jako by mu někdo předhodil ždibec života jako plesnivějící skývu chleba.

„V prvních letech po válce vyprávěl otec o tom, co zažil první den osvobození, jako by to byly legrační historky,“ říká mi Renate, Friedrichova dcera. „Přikrášloval je. Bylo napínavé ho poslouchat. Každá třetí věta pointa. Později začal být melancholický a příběhy se stále zkracovaly. Matka a já jsme se smály, když nám vyprávěl o onom dni v květnu 1945, moje dcera už nikoli. Nedlouho před smrtí mi řekl, že často přemýšlel o tom, jestli měl být mladému Novotnému opravdu vděčný, že mu zachránil život.“

Renate – česky Renata – mluví stejně dobře německy jako česky. U nich doma se mluvilo oběma jazyky. Oba jazyky slýchala na ulici. Kromě toho byla polská hranice nedaleko, a proto Renate rozumí trochu polsky, navíc i slovensky a trochu rusky. Ví, že pocházím z Ruska, a proto čas od času použije ruské slovo nebo frázi, aby mi udělala radost, anebo jen aby ukázala, že ještě všechno nezapomněla.

„Jsem o něco starší, než byl tehdy můj otec,“ řekla. „Už ale nemám pocit, že bych měla brát ohled. O tom, co se stalo, můžu vyprávět, jak jsem si to zapamatovala nebo jak si to představuji. Víte, čas nepřináší útěchu, ani nic neukončí, ale posouvá věci tam, kam patří.“

2.
Renate mi ukazuje fotografii svého pradědečka. Jmenoval se Jankel a provozoval na rakousko-slezských hranicích výčep. Jednoho dne prý vystoupil z poštovního kočáru jakýsi vznešený pán, který vešel do hostince, aby se posilnil před noční jízdou. Po večeři si objednal sklenku vodky, nacpal si fajfku a když se dosyta vynadíval na Jankelovu vychrtlou postavu, pronesl ironicky a pohrdavě k ostatním hostům: „Není se čemu divit, že Židi bohatnou na náš úkor, nepíchají, protože to neumí, nechlastají, protože to už vůbec neumí, ale kuplířství a prodej alkoholu si monopolizovali. Jenže zatímco my máme radost ze života, jim zbývá jenom hrabání peněz.“ Po těch slovech se srdečně rozchechtal a plácal dlaní do stolu, nalil si, vyplil sklenku, hosté nálevny se také smáli, smál se i Jankel. Odložil tác s nápoji, sundal si zástěru a kabátek, vyhrnul rukávy a přisedl k cizincovu stolu.

Pokud by tenhle muž byl žena, pomyslel si, okamžitě by mu dokázal, že umí i pořádně píchat, vlastně by mu ani nevadilo, že jde o chlapa, pokud by mu takové praktiky jeho náboženství nezapovídalo. Co se kuplířství týče, ví každý v okolí, kdo zde provozuje tuhle živnost, dokonce i farář, který toho chlapce křtil. Co se ale pití týče, vsadí se s pánem o deset zlatých, že ho opije pod obraz ještě dřív, než se přepřáhnou koně a naolejují osy kočáru.

„Moc žvaníš, Žide,“ opáčil host, sundal cvikr, uvolnil si šátek u krku a rozepnul knoflíček.

Okamžitě určili sudího. Přinesli druhou láhev a druhou skleničku. O půl hodiny později vzal Jankel svému soupeři, který se nacházel v bezvědomí, váček s penězi, vytáhl z něho přesně deset zlatých, „ani o krejcar víc“, jak později pyšně vyprávěl, chytl poraženého za nohy, dotáhl jej ke dveřím, naložil na káru a složil u kočího.

Tato příhoda Jankela Chaimowitsche v okolí proslavila. Sedláci mu projevovali úctu, statkáři si z něho dělali správce proto, jak se domníval, že ten, kdo vydrží chlastat jako on a nepadne, určitě se neohne ani v těžkých situacích.

Jankel prodal výčepní koncesi a nastěhoval se i s rodinou do bočního křídla panské vily. Zanedlouho patřil k nejváženějším členům židovské obce. Velkoryse rozdával almužny, nechal ve vsi opravit synagogu a syny poslal na studia do Prahy a do Vídně. Dcery navštěvovaly dívčí penzionát na Moravě.

„A tak se do města dostala moje babička,“ vyprávěla mi Renate. „Tady se seznámila s dědečkem, majitelem tehdy prosperující krejčovské dílny, Němcem.“ Babička se nechala pokřtít a přijala jméno Františka. Její židovská rodina s ní kvůli tomu přerušila veškeré styky. Ale příběh o tom, jak její otec vyhrál sázku v pití, vyprávěla stále znovu, i mně, když jsem byla ještě dítě. Vidíš, říkala mi – mužský svět je jednodušší, než jak vypadá. Když jednou prohlédneš jeho pravidla, zmýlíš se později jen málokdy.“

 

Z kapitoly „Ein schöner Bastard“, v: Vladimir Vertlib: Mein erster Mörder. Lebensgeschichten. Deuticke 2006, str. 83-92, přeložil Tomáš Dimter. © Deuticke
Ukázku z povídky „Ein schöner Bastard“, kterou obsahuje Vertlibova zatím poslední kniha Můj první vrah (Mein erster Mörder, Deuticke 2006) si pro překlad zvolil sám autor. Jde o jednu ze tří delších „povídek o životě“, jak zní podtitul knihy, jež pojednávají o vnitřně zraněných jedincích, popisují snahu o zachování vlastní důstojnosti a touhu po domově.

Vyšlo v Týdeníku A2 č. 42/2006.