Vystěhovalci
Sebald, W. G.: Vystěhovalci

Vystěhovalci

Nakladatelství Paseka vydalo nedávno knihu Vystěhovalci Winfrieda Georga Sebalda. Domnívám se, že jde o skutečnou literární událost, která vyčnívá v nadprodukci slabé překladové literatury.

V roce 1992 vyšel v luxusní ediční řadě „Andere Bibliothek“, kterou ideově vede skvělý básník a drzý domýšlivec Hans Magnus Enzensberger román Vystěhovalci. Jeho autorem je Winfried Georg Sebald, rodák z bavorské vesničky Wertach, který většinu života strávil v Anglii. Na začátku letošního léta vydalo tuto knihu nakladatelství Paseka v českém překladu. Domnívám se, že jde o skutečnou literární událost, která vyčnívá v nadprodukci slabé překladové literatury.

Vystěhovalce tvoří čtyři delší prózy nazvané po čtyřech židovských exulantech. Ústředním motivem příběhů je vědomí, že evropské dějiny spějí ke svému konci a že tento pád do zapomnění nelze zastavit. Tušení této ztráty je navíc zesíleno melancholickým laděním textu. Nicméně melancholie, s níž Sebald rekonstruuje životy svých hrdinů, není projevem duševní choroby ani zoufalství. Je naopak pramenem autorova vznešeného smíření s nevratností času, vědomím osobního skonu i zániku světa. Sebaldovi hrdinové se tak s klidem obracejí k tomu, co zbylo v troskách paměti, a jejich vzpomínání je možná jediný způsob, jak uchopit svět v jeho narušené a narušované celistvosti. Právě proto nepůsobí jejich odchod ze světa, ať už fakticky či symbolicky, jako zoufalý čin.

Pro mě byl nejsilnější příběh malíře Maxe Auracha, který ve svém zapadlém ateliéru mnohokrát přemalovává, maže a proměňuje kresbu uhlem, až nakonec obraz vyvstane nikoli z nově nakreslených kontur, nýbrž z nesčetněkrát gumovaných tváří, jejichž vzájemné převrstvení dává vzniknout nezamýšlené podobě. Jako by proces neustálé změny a ničení maloval sám sebe. Jako by autor popisoval proces, kterým sám vytváří literární dílo.

Na čtyřech obyčejných příbězích spojených motivem opuštěnosti a unikání kdysi důvěrně známého světa upoutá Sebaldův excelentní styl, těkající mezi jazykem vysoké literatury i eseje, dokumentárního záznamu i literarizované biografie doplněné osmašedesáti fotografiemi. Jenže snímky, které obvykle utvrzují čtenáře o realističnosti děje, snímky, které používáme, abychom podali vizuální důkaz, že to, co říkáme, se doopravdy stalo, nás v tomto případě spíš znejišťují a napínají vlákno mezi fikcí a realitou k prasknutí. Sebald využitím fotografických záznamů vytvořil další „literární“ vrstvu, která čtenáři dává možnost „číst“ příběh i jinak, než jak je zachycuje autor.

Sebald se podobá sběrateli, archiváři životních příběhů v čase, kdy se podle něho ohlašuje apokalypsa. Starý svět už zmizel a dává o sobě vědět jen v zasunutých vzpomínkách lidí, kteří už dávno nežijí v přítomnosti. Právě takoví lidé jsou hlavními hrdiny Sebaldových románů. Někdy mám pocit, jako by všechny ty příběhy, fotografie, knihy či líčená setkání čekala jenom na něho, na vypravěče Sebalda, který z nich skládá monumentální příběh o Evropě a jejím konci. A možná i o svém konci. Sebald zemřel na následky naprosto absurdní automobilové nehody v roce 2001.

Text Vystěhovalců do češtiny výtečně převedl Radovan Charvát, který v posledních letech systematicky zpřístupňuje dílo Thomase Bernharda, Victora Klemperera nebo nejnověji Roberta Walsera. Překladatel přesně vystihl formální zvláštnosti Sebaldova jazyka, styl plný vedlejších a vložených vět, až manýristické používání archaismů a současně eleganci, která spočívá v bolestivém tématu. Vystěhovalci jsou ideální knihou do nadcházejícího podzimního nečasu.

Text byl původně psán pro pořad Mozaika Českého rozhlasu 3 – Vltava.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Radovan Charvát, Paseka, 2006, 224 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse