Literární dílo Dánky Helle Helle (1965) zatím čítá dvě povídkové sbírky, tři útlé romány a jednu žánrově nezařaditelnou prvotinu. Je to však literatura stylově vybroušená a ve výrazu neotřele úsporná.

Debut nese název Příklad života (Eksempel på liv) a autorka jím na sebe upozornila v roce 1993. Útlý text složený ze sedmapadesáti fragmentů spojuje pouze téma nemožnosti se domluvit a dílem i postava dívky Marianny. Tu na první stránce postihne náhlá nevolnost a ona příznačně vyzvrací celou abecedu, aby z ní posléze povstal text, který se vůbec nesnaží předstírat románovou nebo povídkovou strukturu, natožpak nějakou významovou hierarchii. Metafory jsou tu brány za slovo, jazyk a skutečnost nelze rozplést. Jistá žena například „o dva bloky dál“ umře smíchy, smích pak visí ve vzduchu a nakazí funebráky, kteří ženu snáší ze schodů a zle se potlučou. Často jako by tu na člověka zkoumavě hleděl sám jazyk a v jednom z pseudoslovníkových hesel nazvaném „Slova, aneb co říkají“ se dočítáme, že lidstvo se dělí na jazykové skrblíky a slovní chrliče. Helle Helle patří jednoznačně k těm prvním.

Po experimentální prvotině se Helle zaměřila na klasický žánr povídky a v roce 1996 vydala sbírku Zbytky (Rester). Autorka je v ní skoupá na slovo, takřka nepoužívá přídavná jména, rezignuje na jakékoli vysvětlující komentáře – a velký díl práce vkládá na čtenářova bedra. Ten třeba za příslovcem potom uvozujícím nový odstavec, v němž se dočítáme, že dvojice náhodných známých si kdesi na pláži vytřepává z bot a vlasů písek, musí sám dešifrovat soulož. A to přitom předchozí odstavec končí tím, jak (ženatý) muž (neprovdané) dívce, s níž se vytratil z večírku, vypráví o svém šťastném a spokojeném manželství. Straní-li se Helle velkých slov, nevyhýbá se velkým tématům, jako samota, existenciální úzkost, nedostatečnost jazyka a vadná komunikace. Ve všech povídkách první sbírky mezi lidmi zůstávají nestrávené a překážející zbytky citů, vztahů, domovů. Naštěstí ale Helle knihu od knihy tříbí a vybrušuje subtilní humor a ironii.

Uklízečka Susanne v komorním románu o třech postavách nazvaném Představa o nekomplikovaném životě s mužem (Forestillingen om et ukompliceret liv med en mand 2002) tak přemítá o svém nepříliš utěšeném vztahu s věčným spisovatelem a „mrťafou“ Kimem (jak jej počastoval recenzent Vít Kremlička) a utěšuje se – představami:
„V druhé představě se chystala sepsat jeho nekrolog. Napsala ho tak smutný, že se až rozbrečela nad vlastní statečností. Na pohřbu by taky mohla pronést velkolepý proslov. Ale tahle představa byla ještě prchavější, protože kdo by zaplnil kostel? A které noviny by nekrolog otiskly, když ještě tu svou knihu nedokončil? Svou první knihu.“
Několik stránek nato se čtenář dozvídá o poslední chlácholivé představě dívky Susanne, představě naplněné samotou a krásnými hrnečky s modrými proužky, ale potíž spočívá v tom, „že se jí nechtělo hledat jiného. A pokud by se jí chtělo, bylo by jen otázkou času, než nad ranní kávou opět začne smolit nekrology“. A tak Susanne dál pracuje a vydělává na živobytí, její přítel zatím píše svůj román a do jejich dvoupokojového bytu se navíc jednoho dne nastěhuje Susannina známá Ester v pokročilém stadiu těhotenství. Jistý kritik výstižně poznamenal, že jde o román o dvou lidech, kteří po sobě mermomocí chtějí něco zanechat, a člověku, který se snaží po sobě veškeré stopy zahladit. Kim si chce postavit pomník v románu, Ester v dítěti a Susanne po sobě úzkostlivě uklízí.

Helle líčí výhradně všední den. V textech bývá nejdramatičtějším zvukem vrnění radiátoru a nejvzrušivějším úkonem máchání mopem ve tvaru ležaté osmičky nebo vlévání smetany do polévky. Autorka kdysi prohlásila, že ve smíření s trivialitou všednodennosti je krása. A Lars Bukhdahl v nadšené recenzi autorčiny románové prvotiny z roku 1999 nazvané Dům a domov (Hus og hjem) výstižně konstatoval, že v knize „se děje úplné prd, ale to prd se děje a děje ohromně neodbytně a intenzivně“. Hlavní postava románu Anna se s přítelem stěhuje do města svého dětství a čtenář s ní prožívá několik týdnů, v nichž má zabydlet a zútulnit dům, který si s přítelem koupili. Anna ale spíše takřka antropologicky zkoumá své bývalé sousedy, spřádá drobounké intriky a subtilně lže. Zhruba v půli knihy se dočítáme, že „dokud to není vybalené, působí to uklizeně.“

Druhý a zatím poslední román o trajektech pendlujících mezi dánským Rødby a východoněmeckým Putgardenem (děj se odehrává na sklonku 80. let) líčí sestry Janu a svobodnou matku Tinu, které obě pracují na lodi v parfumerii. Styl knihy je stejně nesentimentální a nepatetický jako obvykle a autorka se tentokrát vrací do kraje svého mládí, na ostrov Lolland, který je pro mnoho Kodaňanů vtělením provinční nudy. Helle se tu obloukem vyhýbá problémům městským třicátníkům a čtyřicátníkům, kteří přelidnili dánskou literaturu a kinematografii, a jimž se přezdívá „segment popíječů café latte“. Román připravuje k vydání nakladatelství Paseka pod názvem Ženy bez mužů a v roce 2005 za něj autorce Cech literárních kritiků udělil nejprestižnější literární ocenění v zemi, Cenu kritiků (Kritikerprisen).

Helle Helle si nevypomáhá efektními scénami, líčí jen povrch, má ho prý ostatně moc ráda, jenomže za všemi těmi banálními úkony to znepokojivě vibruje a čtenář často obrací stránky plné rozpoznatelné a přesvědčivě odposlouchané skutečnosti stejně napjatě jako stránky detektivky. I proto je učitelé gymnázií rozebírají se svými studenty, literární vědci o nich píší vědecké práce a čtou je lidé, kteří v literatuře žádné další vrstvy nehledají.