Po roce se opět sešli překladatelé a další příznivci české literatury na Překladatelském fóru organizovaném literární agenturou Pluh. Letos se konečně podařilo zapojit i studenty bohemistiky a další adepty literárního překládání z češtiny – první krok k tomu, aby se zajistila budoucnost české literatury v Nizozemsku. Osvědčený model, kdy překladatelé předčítají ze svých překladů (originál se souběžně promítá přes dataprojektor) a vyprávějí o své práci, byl tedy tentokrát příležitostí k seznámení s novými jmény z Nizozemska i Vlámska, zatímco profesionálové – překladatelé, nakladatelský redaktor, pracovnice Nizozemského literárního fondu, literární agent – se postarali o praktické informace o literárním a překladatelském provozu. Vzhledem k účasti studentů Vysoké školy překladatelské z Gentu (HoGent) se fórum konalo 12. března odpoledne a hostitelem byla bohemistika Amsterodamské univerzity (v budově Bungehuis) v osobě docentky češtiny Magdy van Duijkeren Hrabové.

I tentokrát jsme zahájili upozorněním na čerstvá vydání české literatury v nizozemském překladu -  nové „trojče“ edice Moldaviet:
č. 13 Josef Škvorecký: De gekooide charleston (Zamřížovaný charleston – ze sbírky Prima sezona), překlad a doslov Edgar de Bruin, Voetnoot, Amsterodam – Antverpy 2010,
č. 14 Michal Ajvaz: De kever (Brouk), překlad a doslov Hank Geertsová, Voetnoot, Amsterodam – Antverpy 2010,
č. 15 Abbé Appliqué: De kunst van het neuken (Umění mrdati), překlad a doslov Kees Mercks, Voetnoot, Amsterodam – Antverpy 2010
a román Jáchyma Topola: De werkplaats van de duivel (Chladnou zemí), překlad Edgar de Bruin, Anthos, Amsterodam 2010.
Jáchym Topol přitom bude v dubnu a květnu pobývat ve Spisovatelském domě v Amsterodamu a svou knihu také uvede osobně – 8. dubna 2010 během festivalu Border Kitchen v Haagu (bude s ním rozmlouvat Wim Brands, rozhlasový a televizní redaktor s vlastním televizním literárním pořadem Boeken) a 13. dubna 2010 v akademickém kulturním středisku Spui25 v rozhovoru s publicistou Chrisem Keulemansem v rámci cyklu Levende Europese Literatuur (Živá evropská literatura) pořádaného katedrou Evropských studií Amsterodamské univerzity. Protože souběžně vychází i německý a anglický překlad, vyrazí Jáchym Topol z Amsterodamu na týdenní turné po německy mluvících zemích a zajede na křest své knihy do Londýna.

První část fóra byla příležitostí pro adepty překládání představit svou práci před dvojjazyčným publikem. Studenti z Gentu Marjan Van de Kauterová a Collin Jacobus společně přeložili úryvek z Války s mloky Karla Čapka „Náš přítel na ostrovech Galápagos“. Amsterodamskou univerzitu zastupoval Rik Remeijn s překladem dvou básní ze sbírky Vítězslava Nezvala Praha s prsty deště a Pim van der Horst s divadelní hrou Karla ČapkaR.U.R.. Absolvent amsterodamské bohemistiky Yuri de Boer představil úryvek z knížky Adama Georgieva Planeta samých chlapců a profesionální komerční překladatel Petr Hora úvod knihy Petra Šabacha Hovno hoří.

Úryvky tedy byly žánrově pestré, zdá se ale, že studenti si vybírají klasiky (i v neformální části po skončení fóra opakovaně z různých úst padlo, že nejoblíbenějším českým spisovatelem mladých bohemistů je Karel Čapek a že by hlavně mělo vyjít v nizozemštině jeho souborné dílo), kdežto zájem o současné autory vzniká mimo univerzitu. Souvisí to zřejmě i s náplní studia bohemistiky – podle informací Keese Merckse, dlouholetého docenta české literatury na Amsterodamské univerzitě, před rokem penzionovaného, se výuka literatury postupně scvrkla na 19. a 20. století. O současném literárním vývoji se studenti nedozvědí nic. Po Mercksově odchodu přednášela v prvním semestru letošního roku českou literaturu americká bohemistka Clarice Cloutier (působí na UK a NYU v Praze), ovšem kdo se ujme literárních přednášek stažených do jednoho semestru v příštím roce, není známo. Ani budoucnost české sekce na Vysoké překladatelské škole v Gentu není růžová – od příštího školního roku se bude rušit. Plánuje se vytvoření ročního magisterského studia literárního překládání z češtiny na univerzitě v Utrechtu a v belgických Antverpách. O to důležitější tedy je, aby se překladatelé – zkušení i začínající – semkli a dávali o sobě (a hlavně o české literatuře) vědět.

Druhá část programu byla věnována překladatelskému provozu. Hanneke Marttinová z Nizozemského literárního fondu (Nederlands Letterenfonds) vyložila, v čem spočívá činnost této nadace. Ukázalo se, že veškerá podpora se odvíjí od prvního regulerně vydaného titulu, který zpětně získá pozitivní hodnocení, co se týče literární kvality předlohy a kvality překladu. Až na druhý překlad může překladatel žádat o pracovní stipendium, o mentorát, o cestovní stipendium apod. Pro vlámské překladatele je situace o něco jednodušší v tom, že jako tento magický „první překlad“ se za určitých podmínek započítávají i časopisecké publikace. O své zkušenosti s publikováním v časopisech se podělil vlámský slavista Eric Metz (působí na Gentské univerzitě a Artesis Hogeschool v Antverpách, přeložil m.j. básně Petra Borkovce a úryvek z Umělohmotného třípokoje Petry Hůlové).

Nizozemští překladatelé si mnohdy ani neuvědomují, jak dobré podmínky – bez ohledu na finanční podporu fondu – ve srovnání s kolegy v jiných zemích mají: doporučený (a respektovaný!) tarif letos činí 6,2 eurocentu za slovo, také vzorovou smlouvu Nizozemského literárního fondu většina nakladatelů standardně přejímá. Tarif komerčních překladů je vyšší (kolem 17 eurocentů za slovo) – to však platí ve všech zemích. K nedůstojnému smlouvání s nakladatelem o výši tarifu či konkurenčnímu boji mezi literárními překladateli prací pod cenou v Nizozemsku nedochází.

Nizozemští začínající překladatelé tedy musí nejdřív získat první zakázku, což není jen tak, protože někteří nakladatelé se zadání překladu začátečníkovi z principu vyhýbají. Jak na to, se jim snažili poradit přítomní překladatelé: už zmíněný Kees Mercks, Irma Pieperová (docentka na Vysoké překladatelské škole v Gentu, která do Amsterodamu tedy přivezla několik svých studentů), překladatel českého původu Dick Ernest (zaměřuje se především na literaturu faktu) a Edgar de Bruin (jako literární agent mluvil i o způsobech, jak překladatel může spolupracovat s agenturou při hledání nakladatele). O nakladatelské praxi a redakční práci s překladem mluvil Sjoerd de Jong, jediný nizozemský redaktor ovládající češtinu, navíc s překladatelskou zkušeností (Lvíče Josefa Škvoreckého). Ukázalo se, že ani on text neporovnává důsledně s originálem, takže tento důležitý krok v práci s překladem, totiž projít po úřednicku ještě jednou celý překlad s originálem v ruce, aby se předešlo vynechávkám a nepřesnostem, si každý překladatel musí ve vlastním zájmu zajistit sám.

Během odpoledne tedy přišlo na přetřes všelicos, co se týká překládání: rozdíly mezi severní a jižní variantou nizozemštiny (neboli holandštinou a vlámštinou), a jak se vlámští překladatelé vyrovnávají s tím, že překlady se vydávají převážně v nizozemských nakladatelstvích a redigují je nizozemští redaktoři, takže se požaduje text přizpůsobený severní normě. Od Rika Remeijna jsme se dozvěděli, že Nezvalova „kukačka“ ve verši „s prsty kukačky“ nemusí být jen pták, jak napovídá filmová verze této básně na YouTube, ani hodiny, jak napovídá německý překlad, ale i květina (vstavač), takže ve svém překladu došel k řešení „koekoeksbloem“ (což je nizozemský název pro kohoutek luční). Pim van der Horst připomněl aspekt překladu jako čehosi velmi osobního, co člověk nepředvádí snadno v plénu, když ze svého překladu R.U.R. vybral jen pár vět, u kterých si chtěl ověřit své řešení (např. rozdíly ve společenské konvenci tykání a vykání mezi češtinou a nizozemštinou a nakolik se v překladu mají přizpůsobovat cílovému jazyku), ale čtení souvislejšího úryvku se vyhnul. Yuri de Boer nadhodil problém, jak si poradit se slovenskými replikami jedné z postav. A u Petra Hory a jeho překladu Šabachových povídek se rozhovor stočil k otázce, jak zacházet s vulgarismy – je „hovno“ v nizozemštině „stront“, nebo spíš slušnější „poep“, protože se vyskytuje v rozhovoru dvou obrýlených chlapečků? Na závěr došlo i na praktické pomůcky při překládání – Magda van Duijkeren Hrabová předvedla užívání českého korpusu na internetu.

Fórum mělo také samozřejmě funkci společenskou, byla to příležitost k setkání s překladatelkou Hank Geertsovou (jednou ze čtveřice překladatelů české edice Moldaviet) nebo Peterem van Zaanenem, který přeložil Aluminiovou královnu Petry Procházkové a s Keesem Mercksem texty k fotografické publikaci Josefa Koudelky Invaze 68. Z jižní provincie Limburg dorazila bohemistka Ans Linssenová, která své kontakty s českými bohemisty v poslední době rozšířila i o styky s bohemisty korejskými.

Zbývá doufat, že letošní vydání Překladatelského fóra podnítí živější spolupráci mezi literárními překladateli z češtiny a přispěje k tomu, aby zájem o českou literaturu v Nizozemsku neochabl.