Bojovka pro paranoiky
Brown, Dan: Inferno

Bojovka pro paranoiky

Děj novinky Dana Browna je zbytečně složitý, nereálný, přitažený za vlasy. Padouši postupují tak komplikovaně, že v reálném světě by neměli šanci na úspěch. Musejí čekat, až Langdon vyluští další anagram, až se přesune odkudsi kamsi. Místo napínavého akčního románu čteme samoúčelný konstrukt, jehož stránky plynou spíše nevzrušivě.

Kdyby Inferno vyšlo 15. dubna 2031, možná by sklidilo příznivější ohlas. To sice vzdálené, ale reálně pojaté datum by totiž slibovalo, že autor snad i do tvorby románu zapojil střízlivé uvažování, nekroutil každý fakt desetkrát jako šílenou závitnici, nepřekombinoval, co se překombinovat jen trochu dalo, nepřeháněl a nepřefukoval každý druhý prvek zápletky ad absurdum tak, že chvílemi nechává čtenáře na pochybách, nečte-li druhoplánovou parodii. Ne, nečte, Brown to všechno myslí smrtelně vážně, musel se hodně zapotit, aby dostál očekávání svých příznivců v tom, že novinka bude ještě vykoumanější a krkolomnější než hrstka jeho předchozích knih, přitom však dodrží očekávanou formuli. Leč docílil jen toho, že i recenzent, který k Da Vinciho kódu přistupoval rezervovaně a s výhradami, o další dva jeho romány později musí konstatovat, že bestselleristova dráha vede od desíti k pěti.

Inferno totiž vyšlo 14. května 2013.

Patrně nerozumíte. Tak si račte uvědomit, že Ludolfovo číslo má hodnotu 3,1415, a musí vám svitnout.

Ani lux, že? A to si vezměte, že Robert Langdon řeší v knize asi tak tucet hlavolamů a hádanek podobného typu, jen mnohonásobně komplikovanějších. Koukne na renesanční obraz, změří, jak kolik verst je to od brány ráje do rajské zahrady, znásobí to počtem neznělých samohlásek staré sumerštiny a ví, že největší metlou lidstva nejsou Cimrmanovi trpaslíci, ale malthuziáni. A může jít dál, k dalšímu stanovišti, kde ho čeká možná lukostřelba, možná lehký test ze stavby DNA, možná budou muset se svou společnicí udržet dvacet minut syrové vejce mezi čely. Po modrých fáborcích, samozřejmě. Červené rozvěsil protivník, aby ho zmátl, naivka.

Tak na vysvětlenou: kdyby Inferno vyšlo 15. dubna 2031, psalo by se to v anglické dataci zhruba takto: 31/4/15. Vidíte ho, filutu, jak z toho vykukuje? Ludolf a jeho číslo? Jenže Brown samozřejmě nechtěl čekat osmnáct let, protože to by vyhládlo nejen čtenářům, ale hlavně jemu (a desítkám lačných krků, které živí), a tak kniha vyšla 13/5/14. To už je trochu kryptovaný Ludolf, ale to nic, tomu se říká anagram, v tomto případě numerický. Dan Brown prostě přeházel v Ludolfovi cifry, aby mu to štymovalo k datu, kdy by mohl Inferno dopsat. Když mu podobně něco neštymuje v knize, kde při tvorbě rébusů a návodných hádanek postupuje v podstatě stejně, přehází si výchozí údaje podle potřeby tak, až se vejdou do kýženého půdorysu. Tím značně narůstá nepravděpodobnost, přetaženost mnoha prvků zápletky, ergo celého výsledného díla; až k nevíře.

Ještě bych asi měl prozradit, proč se Brown tak upnul právě na Ludolfovo číslo. No přece proto, že Dante Alighieri rozdělil své Inferno, tedy Peklo, do devíti… no!… KRUHŮ, jistě. Tolik tedy ke spojitosti Brownova románu a Ludolfova čísla.

Spojitost Brownova románu a Dantovy omamné epické básně je zhruba stejně volná. Pochopitelně zde už Brownovi záleží na každém styčném bodu víc než na náhodné souhře data a geometrie, a tak se všemi silami snaží. Dokonce i silou literární, což zní v jeho případě jako oxymoron a výsledek je přinejmenším rozpačitý. Stačí si přečíst pár veršů z Božské komedie a pak pár Brownových vět, i z ty z nejliterárnějších, aby byl rozdíl zřejmý. Asi není férové porovnávat komerčního bestselleristu s jedním z největších básníků všech časů, ale on si o to svým způsobem říká, když jako by přesadil Dantovy myšlenky do dneška a rozvádí je v nových souvislostech. O Dantově naléhavosti, chmurnosti a hloubce vizí si může Brown nechat jen zdát. Kde v básni sedí každé slovo, Brown sahá k expresivům, bombastickým výrazovým prostředkům a přitom má co dělat, aby mu držely věty pohromadě v rámci pouhého odstavce. Ale že je Brown mizerný spisovatel, o tom už bylo popsáno hodně papíru. Pokud na něj zazní nějaká chvála, jde spíš na vrub zápletky, nápadů.

Infernem patrně zklamal ty, kteří čekali že opět kopne do nějakého vosího hnízda a popudí proti sobě někoho jako církev nebo zednáři. I když v úvodu naznačuje, že podivný spolek zvaný Konsorcium, který táhne děj, by mohl být reálný, rozvíjí kolem něj zcela volnou fabulaci z žánru katastrofických technothrillerů, které stěží potrefí nějakou husu.
Příběh je náležitě komplikovaný, zapeklitý a oplývá potěšitelnými zvraty. Jenže většina z toho je ve stejném duchu jako onen Ludolfův anagram. Zbytečně složitá, nereálná, přitažená za vlasy. Padouši rozhodnutí decimovat přemnožené lidstvo biogenetickým teroristickým zásahem postupují tak komplikovaně, že v reálném světě by neměli šanci na úspěch. Skutečný terorista by nežvanil, nečekal a jednal. Účinně a nezvratně. Tady ale musejí čekat, až Langdon vyluští další anagram, až se přesune odkudsi kamsi, zkrátka až Brown dopíše kapitolu. Místo napínavého akčního románu čteme chvílemi samoúčelný konstrukt, zatímco stránky plynou spíše nevzrušivě.

Zdalipak není samoúčelným konstruktem i zdejší „Langdon girl“, Sienna Brooksová, mladá žena, vyznačující se IQ 208? Ani Langdon netušil, že taková hodnota je vůbec možná. Jelikož Brown má IQ běžného amerického učitele, dozvíme se jen, že Brooksová jako malá holka využila svůj prokletý dar k tomu, že se ze dne na den naučila Sen noci svatojánské, ale jinak neoslňuje a chová se tak, jak jí velí autor, tedy opět nepochopitelně komplikovaně i tam, kde by svoje svedl selský rozum. A také notně věrolomně, měníc polaritu své loajality jako spodní prádlo. Paranoidní konspirátoři si přijdou v tomto směru na své: jednoznačnému pochopení se nevzpírají už jen fakta, ale i aktéři (koneckonců Langdona nevyjímaje – při vší úctě k jeho akademickému renomé a s přihlédnutím k dvěma předchozím dobrodružstvím, která tak tak přežil, si počíná naivně jako taťka Spejbl). Při usilovné snaze proniknout do jejich motivací čtenáři možná unikne, že jsou to šablonovité a do extrému vyhnané klony padouchů z jiných zdrojů, hlavně z bondovek, ale zavál sem i vliv Stiega Larssona.

Když se po bezdechých okružních honičkách dvěma krásnými italskými městy přesuneme k finále do Istanbulu, čeká nás tam neméně krkolomné, ale na rozdíl od předchozí předvídavosti jednotlivých fází alespoň překvapivé završení. Nekoná se nijak zvláštní happy end (i tohle je paranoidně relativní – je to do budoucna šťastná vyhlídka, jaká nás v autorově režii čeká?) a Brown si rozuzlením lehoučce zakoketoval i se sci-fi.

I když on sám je v tom vlastně nevinně, na Browna je nutno uplatňovat obzvláštní přísnost, když je nám předkládán jako fenomenální autor daného žánru. Nic takového. Průměrný spisovatel s tendencemi padat pod laťku, jakých najdeme v tomto typu literatury desítky. Auru geniality mu lze utlumovat jen krutě reálným hodnocením, jinak musíme trpělivě čekat, až se vypíše úplně do nicoty.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Michala MarkováDavid Petrů, Argo, Praha 2013, 424 str.

Zařazení článku:

krimi

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

40%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

kh,

Souhlasím. O znělosti a neznělosti sumerských hlásek máme údaje až z období pozdní sumerštiny. Výpočet pomocí počtu neznělých hlásek ve staré sumerštině je nemožný. O to by se pokoušel jen šílenec!

Adam Svoboda,

Kniha se mi osobně velice líbila, recenze je přitažená za vlasy. Kniha je možná občas překombinovaná, ale tahle část recenze:
" Koukne na renesanční obraz, změří, jak kolik verst je to od brány ráje do rajské zahrady, znásobí to počtem neznělých samohlásek staré sumerštiny a ví, že největší metlou lidstva nejsou Cimrmanovi trpaslíci, ale malthuziáni. A může jít dál, k dalšímu stanovišti, kde ho čeká možná lukostřelba, možná lehký test ze stavby DNA, možná budou muset se svou společnicí udržet dvacet minut syrové vejce mezi čely. Po modrých fáborcích, samozřejmě. Červené rozvěsil protivník, aby ho zmátl, naivka." je totální sračka.

Tomáš Matras,

Je to trošku škoda, že Dan Brown nevyužil možnosti a nevěnoval se o hodně více Dantově Božské komedii, zploštělá detektivní zápletka s bondovskými fetišistickými kulisami a neskutečnými hrdiny by dostala další rozměr, nejen o propojenosti, hloubce a sumě středověkého díla Dantova na pomezí renesance, ale i v historické skutečnosti středověkých, například benátských, dějin. Kdeže bychom se u Browna dozvěděli něco o Dantovi a mnoha rozměrech jeho veršů a významu, skoro téměř vůbec nic. Pouze oslavné tanečky a vyznání bez zjevného důvodu a motivace.

Nicméně i tak je uměnovědné putování reáliemi Florencie, Benátek a Istanbulu celkem zajímavé a čtenář se může dozvědět hodně nových souvislostí. Zajímavé téma je i přelidnění, způsob uvažování, jak mu čelit a některé podnětné myšlenky transhumanismu, musel jsem si vygůglit, neznal jsem a docela jsem se poučil.

Ovšem jestli Brown myslí vážně (opovážlivostí je tam mnoho, ale tento za všechny) v románu eticky chybějící rozměr, kdy vědec vezme do rukou osud lidstva a rozšíří celosvětově sterilizující virus, aniž by kdokoliv z románu vlastně pohnul brvou ve stylu "vyhladit třetinu lidstva pro záchranu civilizace je přijatelné", nevím, co skutečně říct na takovou opovážlivost, kterou se skutečně zodpovědný autor odmítá zabývat. To by mělo být jedno z hlavních témat. Ne, není, kniha je vystavěna jako triviální výstavní skříň současné úrovně masové kultury, tedy lépe řečeno popkultury.

Ostatní je literární odpad, bohužel, a jedno vršení laciného akčního trháku za druhým, povrchní způsob psaní, celkem nuda, ale zejména trapnost. Způsob odkrývání souvislostí je převzatý z dřívějších detektivek, hrdinové nemají nic, žádnou psychologii, vývoj, skutečně nic, jsou to jen mluvící hlavy, kromě potěmkinovské masky nikdy neomylných, nesmrtelných a vždy brutálně inteligentních a neskutečných hrdinů. Kteří nejen že všechno přežijí, ale všechno jim vždy vyjde, přesně, načas, to je návrat do akčních béček osmdesátých let. Žádný Achilles, který v Homérově podání odmítne bojovat proti Tróje, Robert Langdon nikdy nezaváhá a nikdy nemine cíl, James Bond z dělnického londýnského předměstí může jen tiše závidět usedlému americkému akademikovi a superhrdinovi v jednom.

anna,

Přečetla jsem tuto knihu za pouhý měsíc a velmi mně zaujala, miluju film Šifra mistra Leonarda a tak jsem si pořídila tuto knihu na první pohled jsem si pomyslela že je to strašně velká kniha a že mi bude trvat čtení hrozně dlouho,ale kniha se četla jedním dechem. Můj názor je že Dan Brawn je génius a že jeho knihy se líbí nejen starším čtenářům ale i mládeži. Je mi 15 let a Inferno od Daniela Browna na mně udělalo velký dojem

Oto Horák,

Zajisté, když necháme stranou čtenáře, kteří u knihy jenom "odpočívají" (zaplaťpánbu, že aspoň čtou), je třeba plně chápat i čtenáře náročné literatury, kteří se občas čtením chtějí jen "pobavit". Výběr titulů je pak individuální: mnozí sáhnou po detektivce či fantasy, já místo nich (ve svém staromilství) dám přednost idylickým, humorně laděným - ale nikoli blbým - prózám Vojtěcha Rakouse, Ignáta Herrmanna či Geralda Durrella. Porovnávat Dana Browna s Padesáti odstíny bych se neodvážil: už proto, že z této trilogie se mi - což je u mne zcela výjimečné - nepodařilo přečíst více než dvacet stran... Co se týká Arga a posuzování jeho nakladatelské strategie, tady bych byl též opatrný. Na jedné straně je nesporné, že toto nakladatelství vydává řadu nekomerčních, z hlediska kvality překladu, ediční přípravy a výtvarné podoby vzorných titulů a tudíž si/nám může vydávání Browna (Coelha, Lukjaněnka etc.) dobře odůvodnit. Na druhé straně bych rozuměl stejně dobře - ne-li lépe - argumentům nakladatelství, které by nechtělo svou značku s tímto typem literatury či s podobnou řemeslnou úrovní psaní spojovat...

Mirek Skala,

Za sebe musím říct, zaplaťpánbu za takové knihy jako Inferno! A zaplaťpánbu, že ho Browna vydává zrovna Argo, protože díky ziskům z těchto bestsellerů může financovat třeba Borgesovy spisy, historickou edici a mnohé další náročnější tituly, jejichž prodeje se jistě ani neblíží Brownovi. A zadruhé: čtu většinou dost náročnou literaturu včetně třeba esejů, literárních studií či poezie, ale někdy si rád "odpočinu" i se pobavím třeba zrovna u Browna. Navíc, chce-li člověk něco kritizovat, měl by to znát... Brown je prostě čtivo a nelze ho brát ve všem vážně a jistě se najdou daleko lepší spisovatelé takového čtiva než je on. Brown ale umí zvolit atraktivní témata a pěkně je "zabalit". Je ale pravda, že Inferno už je na hraně a chvílemi se člověk "baví" spíš na účet hrdiny nebo autora, než že by se bavil samotnou četbou. Ale snad je to pořád o třídu lepší než Padesát odstínů, byť vím, že jde o zcela jiný žánr...

Jakub Ehrenberger,

Vážený pane Horáku, jsem rád za to, že jste názor upřesnil. Pokud to tak vnímají sami čtenáři, je to pak především problém čtenářské obce. Proto myslím, že nebylo zcela fér to připisovat na účet nakladatelům, kteří nadšení publika pro nějaký produkt přirozeně využijí. To jim snad nemůžeme mít za zlé. Navíc ze zisků z řady bestsellerů se financují i tituly, které by jinak vyjít třeba nemohly. S potřebou rozlišovat souhlasím. Jistě se ale najdou i recenzentky a kritici, kteří budou prosazovat řekněme jeden nepohyblivý hodnotící systém a budou na to mít přirozeně plné právo. Každopádně díky za Váš názor.

Oto Horák,

Vážený pane Ehrenbergere, v zásadě s vaším rozdělením čtenářů souhlasím. Vždy samozřejmě záleží na tom, co kdo od "toho či onoho" (v daném případě knihy) čeká a chce. Knihy čteme - nebo se díváme na televizi - z velmi rozdílných a často roztodivných důvodů. Problém by se tady dal rozebírat, ale o to mi v mé reakci nešlo... Napsal jsem o potřebě odlišování i při vědomí, že jsme na webu, který není příliš určen pro "nenáročného čtenáře, pro něhož je kvalitní knihou taková, od které se třeba stěží odtrhne, neřku-li zapomene na každodenní starosti" a jinak nad ní příliš nepřemýšlí. Máte pravdu v tom, že prodejci nám zpravidla přímo nenabízejí "kvalitu". Zůstávají u tvrzení (někdy ne úplně pravdivého), jak je daný titul prodejný, že je - v případě knih - bestseller. Ve vědomí nenáročného čtenáře tato informace funguje však tak, že když je něco "bestseller", musí to být logicky kniha špičková, nejlepší. S takovýmto pojetím zaměňování úspěchu a kvality jsem se u konkrétních konzumentů setkal opakovaně. A nemusí přitom jít jen o knihy, ba ani kulturu, ale třeba i hospody, auta atd. Jejich úspěch také může být dán špičkovými vlastnostmi jejich produktu, ale nemusí: může být záležitostí reklamy, shody okolností (být včas na pravém místě), podbízení nižší cenou atd.

Jakub Ehrenberger,

Vážený pane Horáku, ačkoliv se domnívám, že vím, jak to myslíte, dovolím si tvrdit, že diskuse o synonymitě slov kvalitní a úspěšný je naprosto nemyslitelná a zcela bezpředmětná. Kvality samotné nabývá dílo vždy pro jednoho konkrétního konzumenta a jinak ji tedy vymezí literární vědec (rozumějte "profesionální čtenář", a to třeba bohatostí jazyka, neotřelostí frází etc), jinak historička zabývající se tématem (např. nakolik je zpracování dějinné události věrné skutečnosti), opět jinak nenáročný čtenář (pro nějž je kvalitní knihou taková, od které se třeba stěží odtrhne, neřku-li zapomene na každodenní starosti) apod. Současně s (literární) kvalitou přirozeně vůbec nesouvisí to, zda autor zohledňuje zákony fyziky (což vy přirozeně také netvrdíte, souhlasím nicméně s Marií, že považuje-li to recenzent za vhodné, může, ale nemusí tyto nedostatky zmínit).

Dále si na rozdíl od Vás nemyslím, že by nám knihkupci a nakladatelé vnucovali prodejnost coby známku kvality. Prodejnost je známkou úspěchu u čtenářek a čtenářů. Vždy se v tomto kontextu objevují víceméně slova "nejprodávanější" či (komerčně) "nejúspěšnější". Přiznám se, že jsem se ještě nesetkal s tím, že by mi někdo tvrdit "je to kvalitní autor, protože se ho prodalo tolik a tolik kousků".

Oto Horák,

Myslím, že spousta lidí - ale i Dan Brown sám - vědí, že píše nesmysly. Jeho čtenářům to však nevadí, což je nutné respektovat. Celý problém je v tom, zda slova kvalitní a úspěšný jsou synonyma. Trh – včetně knižního – se nám snaží sugerovat, že ano, že nejlepším arbitrem kvality je množství prodaných výtisků (a hodně čtenářů tomu věří, jak o tom svědčí fenomén bestsellerů). Naproti tomu jiní (včetně mne) jsou přesvědčeni, že množiny těchto slov se - za zvláštní konstelace, spíše zřídka, než často - sice mohou protnout, ale v zásadě mají tato slova odlišný význam a výrobky, které s použitím těchto termínů charakterizujeme, mají jiné (občas až protichůdné) imanentní vlastnosti...

Marie,

S panem Horákem nesouhlasím, pokud někdo píše nesmysly a čtou to spousty lidí, není od věci připomenout, že jsou to nesmysly...

Oto Horák,

Upřímně: Kritiku úrovně, laciných triků a lapsů tohoto druhu čtiva považuji za skoro zbytečnou, míjející se s cílem. Zane Grey, Ouida či Edgar Wallace byli kdysi také "fenomenálními autory daného žánru". Nikdo soudný jim však nepřičítal "auru geniality", nechtěl po nich (a dnes chce tím méně), aby byli Hermanem Melvillem, Thomasem Hardym či Virginií Woolfovou. Vědělo se, že jde o "průměrné spisovatele s tendencemi padat pod laťku, jakých najdeme v tomto typu literatury desítky". No a co? Šlo jim snad o víc, než aby měli co nejvíc "svých" čtenářů (kteří se na jejich výtvory těšili) a s pomocí specifických schopností vyhovět poptávce se dobře uživili? V tomto bodu nemá smysl moralizovat, nýbrž - odlišovat...

Jiří,

Jiří Zelený: Musím se autora článku zastat. Dan Braun často píše ve svých románech technické nesmysly. Například v Andělech a Démonech záporák ukradne v CERNu pár gramů antihmoty a umístí je do přenosné bateriemi napájené!!! schránky a odveze je do Vatikánu. Zeptejte se absolventa gymnázia, který maturoval z fyziky a potvrdí Vám, že je to nesmyl. To samé se opakuje ve Ztraceném symbolu.

Jiří,

IQ 208. V USA jsou IQ testy měkčí takže IQ 208 odpovídá evropskému IQ 160.

Jiří Zelený,

Pane Romane, stručně řečeno: píšete nesmysly. Čekat na vydání knihy 18 let? Blbost. Když knihu napíšete, vydáte ji. Na tom, aby lépe sedělo datum vydání, nezáleží. Dále píšete o IQ Sienny. Takové IQ je samozřejmě vyjímečné a já sám pochybuji, že vaše IQ se blíží vysokému číslu. Nevíte, jak se tito vyjímeční lidé chovají a tak se prosím pŕíště zdržte bez komentáře. A nakonec to dovršilo to Vaše "sci-fi". Nejspíše se nevyznáte v žánrech. Brownovy knihy jsou plné záhad a sci-fi to není ani omylem. Jeho dějové zápletky jsou dokonalé, což se ani zdaleka nedá říci o Vaší recenzi.

Tomáš Matras,

"I když on sám je v tom vlastně nevinně, na Browna je nutno uplatňovat obzvláštní přísnost, když je nám předkládán jako fenomenální autor daného žánru. Nic takového. Průměrný spisovatel s tendencemi padat pod laťku, jakých najdeme v tomto typu literatury desítky. Auru geniality mu lze utlumovat jen krutě reálným hodnocením, jinak musíme trpělivě čekat, až se vypíše úplně do nicoty"

............................................

pokud si uvědomíme, že zde se jedná o pouhý marketingový produkt snadné konzumní spotřeby, troufám si tvrdit, že tak, jako není nabídky bez poptávky - a třeba prostitutek bez zákazníků - nikdy by takové a podobné braky nevznikly, kdyby pro ně nebyl "trh", "poptávka"........"čtenářů" a hlavně "kupujících" Dana Browna. Myslím, že zvlášť v jeho případě je dost a dost o hodně vznešenějších způsobů, jak si vydělat na chléb náš vezdejší.