Románová kronika o Češích a Slovácích
Zábranský, David: Martin Juhás čili Československo

Románová kronika o Češích a Slovácích

Kniha rozkročená na téměř šesti stech stranách vypráví příběh o střetávání Čechů a Slováků od vzniku samostatného společného státu až po únor 1948. I při velkém rozsahu je text setrvale hravý a do detailů propracovaný.

David Zábranský, jehož debut Slabost pro každou jinou pláž zaujal v roce 2006 vytříbeným stylem, vydal letos péčí slovenského nakladatelství Premedia obsáhlý román Martin Juhás čili Československo. Spíše než o románu by ale bylo vhodné mluvit o románové kronice, využívající prvky magického realismu. Kniha rozkročená na téměř šesti stech stranách vypráví příběh o střetávání Čechů a Slováků od vzniku samostatného společného státu až po únor 1948.

Autor nabízí čtenáři důmyslně vystavěný příběh, do něhož vkládá jazykovou i stylistickou obratnost a jistou dávku reálií. Navzdory očekáváním spojovaným s názvem knihy zde chybí hlavní postava a děj ztvárňuje vševědoucí vypravěč, který předestírá směřování i myšlenkové pochody aktérů. Od čtenáře se naopak očekává schopnost orientace v množství osob, v prolínajících se časových rovinách a přijetí navrženého konceptu jako víry. To s sebou pochopitelně nese vědomí, že na některé otázky nelze čekat odpověď, a proto je lépe vůbec je nepokládat. Pokud symbióza zafunguje, bude čtenáři odměnou plynoucí text, jenž neulpívá ve statických či zacyklených meandrech hrozících nudou.

Osudy Jána Juháse, jemuž se podaří doslova inseminovat do Strakonic, aby, jak sám říká, „v emigraci u bratrů Čechů bojoval o úspěch“, jsou určující, nikoliv však jediná linie příběhu. Je to však právě Ján a posléze i jeho syn Martin, kteří fungují jako spojovací prvky mezi nesourodými prostředími i uvnitř plejády osob, do jejichž životů se fenomén Juhás a s ním i celá jinakost Slovenska a jeho obyvatel obtisknou. Společenské změny třiceti let, jež příběh obsahuje, jsou reflektovány skrze všednodennost, politiku i mysteriózní přesah reprezentovaný dřevěným klínkem, z něhož za jistých okolností může prýštit voda. Tento nenápadný artefakt původem z Juhásovy domoviny, kde se ostatně odehrává ne nepodstatná část děje, se v čtenářových očích dočká rehabilitace až v závěru, kdy se naplno projeví jeho schopnost proměnit kteroukoliv bystřinu v řeku s vydatným proudem.

Zábranský nehledí na první republiku jako na cosi nedotknutelného; jeho zpodobnění má, tak jako třeba u Jaroslava Haška, daleko blíže k rozmarné nevážnosti, jíž není nic svaté. Ve scénách popisujících obscénnosti, které zůstávají do dnešního dne ve veřejném prostoru tabuizované, si dokonce libuje. Jejich podání je však uhlazeno jazykovou hravostí i samozřejmostí, s níž jsou mimoděk předkládány čtenáři. Ten sice zprvu může pochybovat, zda nejde o samoúčelnou exhibici, leč záhy zjistí, že jde o integrální součást příběhu, a hru akceptuje. Potýkání vypravěče a čtenáře se ostatně odehrává na nepoměrně pestřejší škále poloh. „Neexistuje jediné slovo, které by vystihlo, co v tu chvíli malý pociťoval. Napsal jsem kupříkladu: ‚Sotva tak učinil, zhrozil se.‘ Ale byla to lež. Napsal jsem tedy: ‚Co spatřil, překvapilo ho.‘ Ale ani tohle slovo nefungovalo. Nejschůdnější asi bude popis Martinova duševního stavu úplně vynechat a jenom stručně říct, co přesně malý spatřil, a vy sami uvidíte, co pocítíte, a jestli vůbec něco…“ (s. 483).

Slovenská stopa příběhu nabývá postupně větší a větší váhu. Ke slovu se tak alespoň zprostředkovaně dostávají prezident Slovenského štátu Tiso, primitivní nacionalismus jeho přisluhovačů i hlubší rozpory dané sloučením ne zcela sourodých entit Čechů a Slováků, při němž druzí jmenovaní hráli (na základě principu rozhodující většiny) vždy až druhé housle.

Zábranského román je i přes svou rozsáhlost hravý. Svým vyzněním připomíná i zbytečnost lpění na vnějších pomíjivostech, které, jak ostatně dokládá historická zkušenost, se mohou ze dne na den změnit. Akcentem na slovensko-české soužití a nenaplněné tužby spolu s „východňárským“ mysticismem je i příspěvkem do debaty o identitě a vztazích obou národů, které se na základě osobních ambic i sdílených obav staly na několik desetiletí jediným celkem.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Premedia, Bratislava, 2015, 576 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Ivan Vomáčka,

Aha! čili slovní odpověď na otázku po počtu prstů na ruce nebyla uznána za dostatečně silný důkaz toho, že nejsem robot. Nerobot píše číslice...
Jen jsem psal (obšírněji a elegantněji, podruhé už mě to nebaví), jak mne zklamalo redakční zpracování románu nakladatelem, resp. dvěma dámami uvedenými v tiráži coby redaktorky. Buď je to tím, že nakladatel je na Slovensku a zmíněné zaměstnankyně neovládají češtinu, nebo - méně pravděpodobně - je ona zmetkovitost součástí vyššího plánu na vytvoření jakéhosi gesamtkunstwerku, v němž vše (nejen text sám) je jaksi úmyslně hnuté, zkreslené a tím provokující. Typografie by tomu ostatně nahrávala. No a pak jsem vyčetl jen pár příkladů z prvních cca 50 stran (do okamžiku hrdinova dočasného vymanění se z mateřské dělohy a následného zamanění se tamtéž): chybné použití minulého přechodníku (-ajíce místo správného -uv), chyba ve shodě podmětu s přísudkem (měkké "i" místo správně tvrdého ženského), barbarská chyba v pokusu o francouzštinu ("les petit comuniste" místo správného "petits communistes", bez členu či maximálně se členem neurčitým, se znaky plurálu a dvěma "m"), "ručičkami" nikoli hodinovými nýbrž dětskými, naprostá ignorace pravidel dělení slov na koncích řádek, atd. atd.
No a chtěl jsem podotknout (snad i podotkl, nevzpomínám si), že to je dost velká škoda. Možná si autor měl konečnéou podobu bedlivěji pohlídat. Přijde mi, že ta kniha by za to, chudák, stála. A radil bych případný dotisk neřkuli další vydání v této podobě blokovat. Snad jsem hnidopych, nevím.
Ivan

Ivan Vomáčka,

Nevím, jak tenhle trik funguje. Jeden příspěvek mi sežral beze stopy... Buďte s Bohem!