Po hybridní publikaci Zdeňka Ležáka a Jonáše Ledeckého Karel IV. – Pán světa, kde byl komiks sice hojně avizovanou, avšak podstatně menší částí knihy, vychází v roce karolinského výročí také komiks čistokrevný. Jakkoliv jej – snad ze zpozdilého strachu, že by to pod titulem „komiks“ babičky svým vnoučatům nekoupily – nakladatelství Fragment uvádí jako „obrázkové čtení“. Kniha nazvaná prostě Karel IV. je dílem dvou vystudovaných historiků Martina Pitra a Petra Vokáče, kteří se již více než deset let snaží různými formami popularizovat zejména českou historii dětem školního věku. Pitro byl jedním z prvních českých autorů, kteří pochopili kouzlo série Terryho Dearyho Děsivé dějiny, a připravil několik domácích variant tohoto „nekorektního“ dějepisu, vesměs ve spolupráci s kreslířem Petrem Heroldem, jehož karikaturní styl sice úplně neodpovídal tomu, jak vypadal zahraniční vzor, ilustrovaný Martinem Brownem, nicméně vynikal řemeslnou jistotou, měl jiskru a nápady. Bohužel kmenovým autorem nakladatelství Fragment i edice Obrázkové čtení je už dlouhá léta Antonín Šplíchal, a komiks o Karlu IV. byl tedy svěřen jemu.

Pro nakladatelství to byla sázka na jistotu a je dost dobře možné, že se vyplatí. Šplíchalovy naivně roztomilé a krotce uličnické ilustrace na nás mrkají ve výlohách knihkupectví už dlouho, navzdory snahám progresivnějších nakladatelů, médií i odborníků prosazovat ilustrátory, kteří nejsou takto prvoplánoví a barvotiskoví. Ke cti kreslíři se sluší přiznat, že v Karlu IV. se místy opravdu snažil, že se mu některé portréty docela povedly, že třeba na předsádku, ozdobenou právě portréty hlavních historických postav, se docela dobře kouká; avšak jen do chvíle, než ji a celý komiks začneme studovat podrobněji. Čtenáře brzy začne rozčilovat omezená škála (převážně křiklavě jasných) barev, autorova neschopnost nějak výrazněji rozlišit postavy a především do očí bijící umělost kresby, tvořené v počítačovém programu zřejmě nějaké starší generace.

Šplíchal si kromě tohoto zjednodušení práce navíc často počíná dosti nedbale. Že kresby skládá pomocí počítače, odhalí i sedmiletý čtenář nejpozději na straně 25, kde je na třech (bezprostředně po sobě následujících!) oknech identická kresba Arnošta z Pardubic ve třech různých situacích a prostředích. Šplíchal si nedal ani tu námahu, že by ji alespoň otočil na druhou stranu, a tak nebohý Arnošt je jako socha, kterou kdosi stěhuje. Podobně si Šplíchal zjednodušil práci jistě i jinde, jen to není tak nápadné. Co se ale přehlédnout nedá, jsou zjevné chyby: Jan Lucemburský jednou drží meč v levé (str. 7), jednou v pravé ruce (str. 32). Na stejné stránce je zachycena v Česku notoricky známá bitva u Kresčaku, ale nějak na ní není onen slavný kopec, z nějž Angličané kosili francouzské rytíře svými šípy, vše se odehrává na rovině jako u Kolína. Kresba navíc často trpí technickými nedostatky, jejichž vrcholem je opět jedno okno z bitvy u Kresčaku, na němž kůň jistého bojujícího rytíře postrádá hlavu: ve vřavě je na místě, kde by se podle všech zákonů anatomie měla nacházet, jen prázdno.

Mimochodem onen hlavní důvod, proč Francouzi tehdy u Kresčaku prohráli, není vůbec zmíněn. V práci obou scenáristů je to nicméně spíše ojedinělé opominutí. Jinak se snaží podat události spojené s panováním Jana Lucemburského a Karla IV. srozumitelně a názorně, věcně a přitom celkem poutavě. Pomáhá, když vyprávění rozdělí do epizod. Nejlepší jsou ohraničené, obvykle dvoustránkové pasáže o tom, jak se Karel IV. vypořádal s loupeživými šlechtici nebo jak byla založena pražská univerzita. Každou kapitolu uvádějí portréty hlavních historických postav a krátké shrnutí děje, což je skvělý nápad, který dává možnost následnému komiksu trochu si odpočinout od tíhy historických dat a dát přednost ději, akci nebo humoru. Jenže zde Vokáč s Pitrem jako komiksoví scenáristé příliš často selhávají a komiks bývá jen ilustrací již řečeného. Přitom zajímavých ucelených příběhů je v Karlově životě docela dost: pokus otrávit jej v Itálii, zajetí piráty a útěk z obsazené lodi při cestě na korunovaci nebo náhlé úmrtí Ludvíka Bavora v době, kdy na něj Karel vytáhl s vojskem. Namísto aby autoři využili potenciál těchto příběhů a událostí k dynamickému (klidně i akčnímu) obrazovému vyprávění, spokojí se s jedním ilustrativním obrázkem a komentářem.

Škoda, že k sobě dvojice historiků nepřibrala také nějakého zkušenějšího komiksového scenáristu, který by jejich popularizační práci s mnoha užitečnými pasážemi oživil také výraznějším, invenčnějším využitím komiksového média. Takto přichází jejich solidní, věcný a střízlivý přístup, tolik kontrastující s pokusem dvojice Ležák-Ledecký udělat z Karla IV. komiksového superhrdinu, tak trochu vniveč. Pitrův, Vokáčův a naneštěstí především Šplíchalův Karel IV. osloví jen ty nejmladší, nejméně zkušené čtenáře. A to ještě hlavně takové, které historie už zajímá – aby od tabletů dostal i ostatní, na to nemá.