V českém překladu Jiřího Našince vyšel v loňském roce román Štěkání na měsíc klasika rumunsky psané literatury z Moldavské republiky Aurelia Busuioca. V našem prostředí se nejedná o neznámého autora, v češtině mu již vyšly dva romány. Oba připomínají tragické osudy historické Besarábie ve 20. století, která se stala nárazníkovým pásmem mezi Rumunskem a Sovětským svazem, respektive Ruskem. Smlouvání s ďáblem (2003) zachycuje přelomové časy druhé světové války a poválečnou dobu z hlediska oběti režimu, zatímco Říkej mi Johny! (2012) je vyprávěno z hlediska „kata“.

Ve Štěkání na měsíc autor nechává ožít jezevčíka Enriqua s nevymáchanou tlamkou. Enrique se svým pánem žije v moldavském hlavním městě Kišiněvě na začátku devadesátých let. Dýchá na nás atmosféra turbulentní doby, kdy Sovětský svaz je minulostí a samostatné, sebevědomé Moldavsko v nedohlednu. Ostatně tuto vidinu si Moldavsko hýčká doteď. Očima malého jezevčíka procházíme tzv. přechodným obdobím, kdy staré dávno nefunguje a nové ještě nevzniklo. Při četbě Štěkání na měsíc se neubráníme pocitu, že si autor chtěl udělat radost. Z řady románů plných boje s tajnými službami či totalitními úřady a generačních výpovědí milé vyprávění o jezevčíkovi s nadpřirozenými schopnostmi zcela vybočuje.

Majitelé psů se lačně ponoří do uvažování svých čtyřnohých kamarádů. Enrique totiž umí psát, díky čemuž se čtenáři otevírá paralelní zvířecí svět. Sledujeme, jak čtyřnožec Enrique nahlíží na lidské zvyky i morálku, která počátkem devadesátých let v Moldavsku procházela mnoha zatěžkávacími zkouškami. Jezevčík Enrique však žije i svůj zvířecí život, který si s lidským v ničem nezadá. Enrique jako správný čenichal miluje své dvounohé majitele. Ani bezbřehá oddanost však nebrzdí Enriquovy názory. Odstup mezi lidským a psím světem mu dovoluje mít po břitvě ostrý jazyk.

Majitel, vlastně větší a starší kamarád, zahrnuje malého Enriqua láskou se stejnou intenzitou. Ve Štěkání na měsíc funguje klasický vztah psa a pejskaře. Každou z kapitol uzavírá krátké vyznání dvojnohého pána svému čtyřnožci.

Enrique ne náhodou žije v rodině uznávaných intelektuálů. Kratochvilné líčení psích skopičin převyšují doporučení, která Enrique dostává od svého pána. Nezapomeň, že nic tě tak nesvazuje jako svoboda! Enrique by měl víc poslouchat než říkat, míň říkat než myslet a myslet ještě míň... Opravdu tyto rady náleží jen čtyřnohému Enriquovi? Aureliu Busuioc ve Štěkání na měsíc nemá vyšší ambice než čtenáře pobavit, potěšit, rozehrát fantazii, co se asi honí hlavou našich čtyřnohých miláčků. Přesto se neubrání několika filozofickým výpadům.

V České republice žije podle odhadů na dva miliony psů, o které se starají celé rodiny. V které jiné zemi by proto úsměvné vyprávění o myslícím jezevčíkovi mělo vyjít? Štěkání na měsíc je důkazem, že oddychová knížečka se dá napsat vkusně a může mít úroveň a kvalitu. Ukazuje, že i „školním slohem“ se dá blýsknout.