Už osmým rokem se v časopise Respekt každý týden objevuje strip Lely Geislerové (nar. 1975) Zen žen. Za tu dobu si získal množství příznivců a také dvě ceny Muriel za nejlepší komiksový strip roku (v letech 2012 a 2014). Není divu, že se dočkal knižního vydání, spíše je překvapením, že k němu došlo až tak pozdě – mnohým slabším stripům ke knižní edici stačil podstatně kratší čas.

Jeho název je nejspíš především slovní hříčka, přesto se zenovými kóany má společné jedno – víru v to, že podstata (života i vtipu) se často skrývá ve věcech a činnostech obyčejných, ba banálních. Hrdinky (a hrdinové, byť muži tu vystupují převážně ve vedlejších rolích) jsou semílány každodenní rutinou zejména v domácnosti, ale také v partnerských vztazích. Sama autorka k tomu v rozhovoru se svou sestrou Ester, který je na závěr knihy zařazen místo doslovu, přiznává, že když ji tehdejší redaktor Respektu Ondřej Nezbeda oslovil s možností kreslit pro týdeník komiksy, hledala inspiraci ve svých záznamech z doby, kdy byla doma sama na dvě malé děti a „v zoufalých chvílích si kreslila minipříběhy z mateřské dovolené“, přičemž slovo dovolená dává do uvozovek. Právě rozpor mezi sny a ambicemi mladých žen a únavnou realitou, která na ně padne v souvislosti se starostí o děti, je jedním z podstatných motivů, který je navíc případně rozvíjen jako protiklad k bezstarostnému sobectví dětí, které přece mají ještě život před sebou, zatímco matka už má takzvaně splněno či ještě hůře hotovo. Geislerová je nemilosrdná v tom, jak často, detailně a s hořkým humorem glosuje ony každodenní drobné šarvátky doma i na veřejnosti, které život s dětmi nutně přináší. A manžely, babičky a kamarádky kolem: všichni mají hlavně „chytré“ rady.

Děti jsou nejspíš nejzábavnějším, ale nikoliv jediným motivem. Geislerová (či editor svazku Ondřej Kavalír) stripy rozdělila do čtyř nestejně dlouhých oddílů Partneři, Děti, Matka a Kamarádky. První dva jsou nejrozsáhlejší, ale ve štiplavosti je překonává oddíl Matka, který ostře relativizuje známé rčení o tom, že maminka má vždycky pravdu. Jistěže nemá, jen si to mnohé matky (nejen ty v autorčiných mikrodialozích) odmítají připustit a dokážou své mylné nebo přestřelené soudy a reakce obhajovat argumenty už úplně absurdními.

Zpřeházené řazení jednotlivých stripů trochu znesnadňuje sledovat autorčin kresebný vývoj a koneckonců i proměnu scénářů poté, co k jejich tvorbě přizvala o tři roky mladšího Martina Macha Ondřeje. Oproti původní nervní a jaksi syrové kresbě působí obrázky z posledních let až protikladně jemně a elegantně, a zatímco původní styl jako by vycházel z komiksového undergroundu, v těch aktuálních lze nalézat podobnost třeba s malířem Janem Šafránkem. Obojí má své kouzlo i své minusy: živelné stripy z let 2010–12 mají velkou energii a bezprostřednost, ale prozrazují, že autorka občas neměla koncept tří (nebo čtyř) obrázků úplně promyšlený, a promluvovou bublinu tak narušuje hlava nebo ruka postavy, případně jiný předmět, což komplikuje a ztěžuje četbu promluvy. Naproti tomu pozdější kresby už jsou vycizelované, čitelnější a srozumitelnější, obecně profesionálnější, ale místy poněkud chladné. Zároveň si však Geislerová stále uchovává sympatický a svým způsobem amatérský přístup: nepracuje s žádným hotovým fontem, všechny texty vypisuje ručně, nepoužívá jeden obrázek pro všechna tři okna, jak to běžně autoři stripů dělají, ale kreslí vše znovu (či přinejmenším překresluje výrazy v obličeji a gesta rukou). Je to pracné, zvláště když autorka zaplňuje celý strip když ne barvami, pak alespoň odstíny šedé a černé. A obdivuhodné, protože obvykle se autoři stripů s kresbou takto nepachtí.

Podobné je to se scénářem. Zejména když si je Geislerová psala sama, počínala si dosti marnotratně: tam, kde by zkušenější autor stripů začal opakovaně využívat několik vracejících se a výrazně typizovaných postav či situací, tam Geislerová vždy začíná znovu, s postavami novými, anonymními. S příchodem Macha Ondřeje se to začíná trochu měnit, ale v přítomném souboru najdeme jen několik málo stripů, které využívají stejné postavy (v obdobné situaci) – zatímco ikonické stripy jako Peanuts nebo Red Meat s něčím takovým pracovaly zcela samozřejmě; a stále dostatečně invenčně. Není to vada a dost možná se tím Lela Geislerová chtěla vyhnout situaci, kdy by těmi vracejícími se postavami byli členové její rodiny (pro pořádek dodejme, že Lela je nejstarší, nejméně známá a povahově nejkřehčí z trojice sester Geislerových, přičemž jak nejmladší Ester, tak především nejslavnější Aňa jsou pod trvalým dohledem bulvárních médií, k čemuž je předurčuje jak mediální sláva, tak eskapády jejich partnerských vztahů). Jen to měla o něco těžší.

Ne, že by to bylo fatálně znát, stripů průměrných, s pointami obehranými či nevýraznými v souboru není mnoho a jsou zastoupeny i tam, kde už přispěl Mach Ondřej. S přehledem je vyvažuje převaha těch jiskrnějších, včetně nejlepšího stripu, který jako svůj oblíbený uvádí i autorka, totiž Perníček maminka. Z plejády etud utahaných, zklamávaných i sarkastických třicátnic a čtyřicátnic jej výrazně vyděluje smysl pro nadsázku. Angažování scenáristy i místy rutinní povaha některých novějších stripů naznačují, že Lele Geislerové už trochu dochází přísun historek od kamarádek a rodiny. Možná právě hyperbolizovanější, odvážnější nadsázka by pro budoucnost Zenu žen mohla být tou správnou cestou.