„Jistě ne nejlepší, ale určitě nejpozoruhodnější román letošního podzimu“ o cynismu západní společnosti je ne náhodou pop román.

Teheránem v předvečer islámské revoluce – v roce 1979 svrhli přívrženci ajatoláha Chomejního vládnoucího šáha a jeho prozápadní režim – projíždějí poněkud naivní mladý německý architekt a jeho přítel, inteligentní, vzdělaný a dekadentní Christopher. Zatímco na ulicích stojí tanky, baví se oba protagonisté o pánských sandálech a potazích na pohovku. Christopher, vypravěč příběhu, je poté na cestě za duchovním prozřením do Tibetu zajat čínskou policií a dopraven do pracovního tábora. Ani tam ho neopouští jeho blazeovanost a lhostejnost.

Výsměšná parodie krasoduché cestovní literatury, pro kterou byl Východ, Persie, odjakživa exotickým rájem, odhaluje Západu jeho vlastní ošklivost a ignoranci. Kritiky, že Kracht zde rozvíjí „fantazie vyhlazení“ a ukazuje sebevražednou fascinaci násilím nejenom u islámských fundamentalistů, tak reflektují, stejně jako Krachtovo „lehčí čtivo“, posuny ve vnímání vlastní kultury.