Když hledáte ráj, zažíváte peklo
O’Brien, Edna

Když hledáte ráj, zažíváte peklo

Senzaci vzbudila již její prvotina Venkovská děvčata (Country Girls, 1960), kniha, jež byla v Irsku zakázána, a dokonce i pálena. Ale neméně provokativní je i prozatím poslední dílo V lese (At the Forest, 2002). Česky vyšla zatím bohužel jediná její kniha - v roce 1968 vydala Mladá fronta Děvče se zelenýma očima.

Edna O'Brienová je patrně nejlepší a zároveň nejkontroverznější irská prozaička a dramatička. Narodila se roku 1932 v Twamgraney, vyrůstala na farmě a šest let získávala vzdělání v provinčním klášteře. Venkov však opustila - odešla do Dublinu. V roce 1959 s manželem, s nímž má dva syny, přesídlili do Londýna. V britské metropoli - rozvedená - žije dodnes. Senzaci vzbudila již její prvotina Venkovská děvčata (Country Girls, 1960), kniha, jež byla v Irsku zakázána, a dokonce i pálena. Ale neméně provokativní je i prozatím poslední dílo V lese (At the Forest, 2002), fiktivní verze skutečného příběhu šíleného chlapce a jeho obětí. Česky z díla Edny O'Brienové vyšla zatím bohužel jediná kniha - v roce 1968 vydala Mladá fronta Děvče se zelenýma očima.

Vyrůstala jste v Irsku třicátých let dvacátého století. Poznala jste na vlastní kůži nebo kolem sebe pro tu dobu a prostředí typickou extrémní chudobu?
Ne, nikdy bych neřekla, že jsem poznala kupříkladu hlad. Žila jsem v zaostalé izolované venkovské komunitě, kde nebylo moc peněz, ale vždy tam byly aspoň brambory.

Kdy a jak jste se začala seznamovat s literaturou?
Mí rodiče byli obyčejní farmáři a ti prostě nečetli. Pravda, stejně jako ostatní kolem nich, i oni měli smysl pro příběh, což ale není totéž co literatura. Ani v přilehlém městě nebyla knihovna, a doma jsme knihy neměli - dokonce ani bibli ne. Řekla bych tedy, že poprvé jsem se setkala s literaturou v kostele, kde jsem naslouchala evangeliím a jejich tajemnému jazyku.

Co na vás a na vaší tvorbě tedy z dětství zanechalo největší stopy?
V prvé řadě musím uvést krajinu, která očaruje a posléze pronásleduje všechny, kteří ji znají, a dokonce i ty, kteří ji jen navštíví, a rozhodně tím spíš uhrane spisovatele. Zadruhé musím uvést vlastní rodinu, a zejména matku - milovala jsem ji, možná až příliš, a přesto mi zanechala podivný odkaz - jakýsi všeobjímající pocit viny. Pořád mám pocit, že se mi dívá přes rameno a vše posuzuje, soudí, odsuzuje. A za třetí nelze nezmínit určité lokální postavičky jako třeba jednoho kováře, který strašně rád spřádal fantastické historky, a já si dodnes pamatuji, jak jsem jim věřila. Třeba že šel jednoho dne do města - samozřejmě ne za zábavou, nýbrž za prací - a když tak kráčel ulicí, zastavil ho režisér John Ford, který v Irsku opravdu natočil několik filmů, a ten mu prý řekl, že má překrásné oči a že právě na očích záleží nejvíce, a poprosil ho, aby si u něj zahrál. Vybájil si úplně všechno a byl strašně nápaditý... Z dnešního světa mi toho prostě na mysli tolik nezůstane, ať už hovoříme o jazyku, příbězích nebo o lidech.

Později jste se určitě nevyhnula irskému spisovatelskému monumentu Jamesi Joyceovi...
James Joyce je génius, mistr a čaroděj, a když jsem si poprvé v Dublinu, v době, kdy jsem pracovala v lékárně, koupila za čtyři pence útlý svazek redigovaný T. S. Eliotem a nazvaný Úvod k Jamesi Joyceovi, stal se mi až jakousi modlitební knížkou - četla jsem ji znovu a znovu. Jednou jsem si ji otevřela na úryvku z Portrétu umělce v jinošských letech, uprostřed scény líčící vánoční večeři, kdy se z vánočního pudinku line modrý kouř. Když jsem ji dočetla, uvědomila jsem si jednu věc: že ať už budu psát o čemkoli, nemusím jít nikam dále, než je má vlastní duše, má vlastní zkušenost. Do té doby jsem psala strašně zdobným stylem se spoustou adjektiv. Aniž bych chtěla znít jako svatý Pavel, James Joyce byl pro mě jako zjevení.

Mohla byste jeho význam pro vás s někým srovnat?
Miluji Kafku, Čechova a celou řadu dalších spisovatelů, ale pokud chci znovu načerpat sílu a energii k dalšímu psaní, vracím se k Joyceovi a také k Faulknerovi. Jednou jsem se zeptala Samuela Becketta, s nímž jsem se přátelila, kdo je jeho nejoblíbenějším spisovatelem, a on se na mě s lehkým úsměvem zadíval a řekl: "Edno, nic takového neexistuje." Není to prostě otázka oblíbenosti, ale jakéhosi trvalého vlivu.

Znamená to, že vidíte mezi americkým Jihem a Irskem jisté paralely?
Ano. Silný pocit předků, krve a šarvátek, bojů a nepokojů. Vždy jsem velice ráda, že jsem vyrostla v malém venkovském hnízdě, protože právě tam může spisovatel kutat a cosi vykopávat. Kdykoli čtu Faulknera, vzpomínám na domy a postavy svého dětství - velké rozpadající se domy obývané šílenci.

Hned váš první román, Venkovská děvčata, byl v Irsku zakázán. Proč vlastně?
Důvody byly náboženské a řekněme sexuální, i když jsem sama slovo sex nikdy nepoužila. Zkrátka jsem zobrazovala mladé dívky toužící po lásce, po romantických partnerech, po životě. Kárali mě za to, cituji, že jsem "pošpinila a zostudila irské ženství". Styděla se za mě i vlastní matka a hodně lidí se rozhněvalo. Kněz v naší farnosti požádal od oltáře všechny, kdo si tu knihu koupili, aby ji přinesli na pozemek u kaple. A ten večer se tam konal malý ohýnek. Matka mi řekla, že několik žen omdlelo, a já jí odvětila, že to asi bylo tím kouřem. Dlouze si na dané téma korespondovali i dublinský arcibiskup a ministr spravedlnosti a došli k závěru, že by se v blízkosti knihy neměla ocitnout žádná slušná domácnost, žádná slušná rodina ostatně jejich dopisy nedávno vyšly tiskem. A když mi vyšla druhá kniha, matka ji celou prošla a začernila všechna slova, která ji urážela.

Kdo vlastně disponoval pravomocí zakazovat a na čí popud se tak dělo?
Pokud chtěl tehdy někdo nějakou knihu v Irsku zakázat, a třeba i proto, že prostě žárlil, postupoval následovně. Napsal dopis do úřadu pro cenzuru, který tvořili tři muži, zdůrazňuji muži, jejichž jména nikdo ani neznal, a přiložil jisté pasáže nebo celý svazek s tím, že si přeje, aby byl daný titul zakázán. Pak požádal pár svých známých, aby učinili totéž - a kniha byla automaticky vyhlášena za zakázanou. Úřad pro cenzuru spadal pod vládní instituce, snad byl součástí ministerstva pro vzdělávání a výchovu nebo snad ministerstva pro kulturu, to už přesně nevím. Zrušen byl až někdy v sedmdesátých letech, protože se prostě stal terčem posměchu. Nicméně stačil ještě zakázat asi šest mých dalších knih.

Pořád ještě se vás v Británii drží pocit, že se vlastně nacházíte v exilu?
Ano, stále. Jsem už asi v doživotním exilu. Jistě: do Irska mohu často jezdit, a také tak činím, ale cítila bych se v exilu, i kdybych ve své rodné zemi žila den co den. Ovšem kdybych se měla stát exulantem v zemi, kde bych nerozuměla jazyku, kde bych nedokázala říct ani slovo, kde bych neuměla komunikovat - tak to by mě opravdu děsilo. Takový jazykový exil jsem nezažila. Nicméně i tak dobře vím, že exil vždy znamená, že hledáte jakýsi ideální stav mysli, jehož je prostě nemožné dosáhnout. Člověk jako by hledal ráj, zatímco zažívá peklo nebo očistec.

Jak byste dnes charakterizovala svůj vztah k Irsku?
Určitě bych chtěla, aby mě můj vlastní národ nejen přijímal, ale i vítal, a možná dokonce i chválil. Zatím se to neděje. Vnímám to bolestně, protože Irsko miluji, byť má pouta k němu jsou hodně složitá. Ty temné příběhy, které vyprávím, ať už se týkají třeba i incestu a potratů, prostě vyprávěny být musí. Nechci jimi nikoho zesměšňovat nebo napadat. Jsem napadána s tím, že údajně sama napadám. Irsko má ovšem mnoho tváří včetně té odvrácené, a zrovna tolik by mělo mít spisovatelů. Řídím se jistým morálním imperativem hodlám být jedním z těch reportérů, kteří vyprávějí příběhy své země a své společnosti tak, jak je vidí. Což není vždycky příjemné. Lidé mají rádi lži, nechtějí odhalovat pravdu, a proto se mé knihy v mé vlasti nikdy nemohou stát bestsellery.

Rozhovor

Spisovatel:

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse