Nietzsche se s Wagnerem, dle vlastních slov, zásadně rozešel v létě roku 1876, v době prvních slavnostních her v Bayreuthu: "Nesnesu nic dvojznačného; od té doby, co se Wagner vrátil do Německa, klesal krok za krokem ke všemu, čím pohrdám - dokonce k antisemitismu..." Také Thomas Mann prošel vývojem od obdivu k Wagnerovi až k hluboké a bolestné reflexi, u jejíhož počátku však stál Hitler. Jako Mann, i Hitler obdivoval Wagnera a Nietzscheho zároveň, a vnucuje se otázka, kterou si klade Thomas Mann sám: "Když se dvěma líbí to samé a jeden z nich je méněcenný - je pak méněcenný i předmět onoho zalíbení?"

Po zkušenostech s postoji umělců k totalitním systémům ve dvacátém století by bylo řešení této otázky prostřednictvím nějaké teorie krásy či zalíbení patrně nevhodné. Jan P. Kučera již v titulu své knihy, v mannovském citátu Je hodně Hitlera ve Wagnerovi, naznačuje předmět svého zkoumání: vztah umění a politiky, který předvádí na příkladu nad jiné názorném - na Wagnerovi. Pro označení obecného problému, o němž pojednává, volí pojem "estetická politika". V úvodu si autor klade několik vysokých cílů. Chce přispět k poznání Wagnerovy tvůrčí osobnosti, k bádání o dějinách politického myšlení v 19. století, a seznámit nás s různými současnými postoji společenských věd k wagnerovskému fenoménu. Tomuto účelu slouží i důkladný poznámkový aparát, obsáhlá bibliografie, vhodným dopňkem jsou obsahy děl a fotografie na konci knihy.

Kučera předem upozorňuje na nedůslednost až zmatečnost Wagnerova filosofického slovníku a na dva zásadní momenty jeho tvorby - mytologizaci a estetizaci. Zkoumá jak Wagnerovu tvorbu, tak částečně i její recepci. Tomu odpovídá rozvržení knihy do kapitol. První dvě jsou věnovány Wagnerově politické biografii. Kučera v nich čtenáři přibližuje životopisná fakta a skladatelovy spisy (v roce 1996 vydal též wagnerovskou monografii Drama zrozené hudbou) a rekapituluje Wagnerův vývoj od barikád roku 1848 ke dvoru Ludvíka II. Bavorského. Dále charakterizuje jednotlivé proudy a osobnosti, které Wagnera ovlivnily, zhruba řečeno od Mladého Německa přes Bakunina a utopický socialismus až po Schopenhauera. Třetí kapitola pojednává o Wagnerově antisemitismu, čtvrtá o "estetické politice hudebních dramat". V páté části o Bayreuthu a "bayreuthském kruhu" se autor dostává k recepci nebo spíše k péči o odkaz Mistrova díla a popisuje jednotlivé osobnosti, které se kolem Bayreuthu pohybovaly (mezi nejznámější patří asi Wagnerův zeť H. S. Chamberlain, autor smutně proslulých rasistických "Základů XIX. století"). Nakonec dospěje ke vztahu Hitlera k Bayreuthu, k Wagnerově rodině a dílu. Zde se dozvíme podrobnosti o Hitlerově obdivovatelce Winifred Wagnerové a další osudy Wagnerova rodu. Závěr tvoří, vlastně ve smyslu výše citovaného Mannova výroku, šikovně volený protipól, totiž zamyšlení nad wagneriánstvím Th. Manna. Tím se autorovi podařilo vytvořit jakousi vyšší rovinu, neboť Mann uvažuje právě, podobně jako autor sám, o vztahu Hitlera a Wagnera.

V průběhu knihy se neustále vrací otázka po vývoji Wagnerova politického myšlení, které je však zároveň propleteno s jeho myšlením uměleckým. Z toho vyplývá, ze řešení otázky, zda je Wagnerův antisemitismus jedním z momentů tohoto myšlení, či zda je jen nějakou výjimečnou úchylkou, bude mít i dopad na interpretaci jeho umělecké tvorby. Kučerova odpověd vyznívá v podstatě dvojznačně. Na jednu stranu polemizuje s tezí Hanse Mayera o vývoji Wagnera od revolucionáře v reakcionáře a poukazuje na fakt, že v závěru života se Wagner v tzv. "regeneračních spisech" navrací ke svým východiskům z mládí. Předkládá obraz Wagnera - romantika a řadí ho přesvědčivě k "hlavnímu proudu západoevropského utopického idealismu s jeho státu nepřátelskými, anarchistickými tendencemi." (s. 16) Zároveň poukazuje na problém tzv. "konzervativní revoluce". Na druhou stranu antisemitismus z kontinuity Wagnerova myšlení nikterak nevyčleňuje. Odkud tedy pramení Wagnerův antisemitismus?

Základním Wagnerovým příspěvkem k dějinám antisemitismu je jeho spis Židovství v hudbě z roku 1850, druhé, pozměněné vydání pak z roku 1969. Možné příčiny Wagnerova postoje, které Kučera předkládá, se překvapivě shodují s těmi, jež bývají uváděny u antisemitských autorů před druhou světovou válkou: osobní důvody, problém vlastního původu, psychologické motivace vedoucí k teorii spiknutí, dobový kontext a jeho klišé. (Je mimochodem zajímavé, v jakém sousedství se antisemitské postoje vyskytují - u Wagnera je to kromě pacifismu, antimilitarismu a odporu k institucím, zejména katolické církvi, kupříkladu vegetariánství, boj proti vivisekci a láska ke zvířatům, v rámci "bayreuthského kruhu" pak zájem o hygienu. Lze doplnit ve wagnerovské literatuře zmiňovaný sklon k hysterii). Tyto pokusy o pochopení ovšem Wagnera neospravedlňují, nýbrž vedou k otázce po charakteru jeho postoje.

Na základě rozboru textů a znalosti dobového kontextu Kučera zastává názor, že Wagner byl antisemitou nikoli rasistickým, nýbrž ekonomicko-sociálně-kulturním. Tuto tezi podporuje mimo jiné paralelou s antisemitismem Marxovým. Zajisté lze souhlasit s Kučerovými výhradami vůči militantním vyznavačům Wagnerovy viny na vyhlazování židů šedesát let po jeho smrti, zejména pokud se tito autoři opírají o skladatelovu mytologickou metaforiku očistného ohne a pod. (např. H. Zemlinsky) Bezesporu existuje rozdíl mezi antisemitismem jako socio-kulturním fenoménem a rasismem "v pravém smyslu", který "tvrdí, že některá rasa má nějakou, především intelektuální převahu nad rasou jinou nebo tvrdí, že jedna má nějakou nedostatečnost oproti druhé." (s. 107) Nicméně rozdíl mezi tímto rasismem a Wagnerovými výroky "o jinakosti jedné rasy", případně způsobem, jakým "zaměňoval výsledky určitého kulturně-historického vývoje za antropologickou danost" se mi zdá jaksi příliš jemný. A zdali byl Wagnerův antisemitismus skutečně "pouze" sociálně-kulturní, není nesporné. Ve sborníku Richard Wagner und die Juden (vyd. D. Borchmeyer, A. Maayani, S Vill), který Kučera necituje z pochopitelných důvodů, neboť vyšel v roce 2000, poukázal Jens Malte Fischer na to, že problém prvního vydání Wagnerova spisu nespočívá ani tak v často citovaných pasázích o "řešení" židovské otázky, nýbrž v tom, že Wagner chápe židovství jako "nezměnitelnou podstatu" (unabänderliches Wesen). Doporučuje-li tedy, aby se židé od tohoto rysu emancipovali, jedná se o rozpor. Fischer dokládá, že právě v této charakteristice židovství jako něčeho vrozeného je Wagner (bohužel) ve své době poměrně originální. K tomu lze doplnit, že Saul Friedländer popsal tři fáze Wagnerova "antisemitismu vykoupení" (Erlösungsantisemitismus): vykoupení židů od jejich židovství, dále osvobození národa a rasy od židů a konečně vykoupení arijsko-křesťanského společenství od židů. Též upozorňuje na to, že spojení revolucionáře s antisemitou zdaleka není vzácné a uvádí mimo jiné W. Marra (1819-1904), jednoho z prvních politických antisemitů.

Pomocí citátů je lehko polemizovat - mohou dokázat v podstatě cokoli. Nicméně pozastavuje-li se Kučera nad tím, že spis "Erkenne dich selbst" bývá považován za jeden z nejhorších důkazů Wagnerova antisemitismu, nelze než ocitovat děsivou definici židů jakožto "plastického démona rozpadu lidstva". Kučera výroky tohoto typu nepopírá a argumentuje celkovým významem Wagnerovy "regenerační" teorie, směřující k "dosažení ducha čistého lidství". Antisemitské žvásty však Wagnerův antisemitismus přinejmenším dokazují a spisek tím, dle mého názoru, diskreditují vcelku dostatečně.

Zdá se, že právě antisemitismus předurčoval Wagnera k tomu, aby se stal Hitlerovým oblíbeným skladatelem. Kučera však ukazuje, že svým teoriím se Hitler od Wagnera neučil, nanejvýš je zde našel potvrzeny. Na podporu tohoto tvrzení lze doplnit, jak napsal již zmíněný Saul Friedländer, že Hitler, ač se Wagnera dovolával, kde mohl, se nikdy nezmínil o jeho antisemitismu nebo rasismu.

Co tedy měl Hitler s Wagnerem společného? Patrně zde opouštíme pole historických pramenů, a nakolik mohu posoudit, i politologie. Právě fakt, že Hitler měl rád také "prosťáčka" Brucknera, v této souvislosti nemusí být, jak píše Kučera, "záhada nad záhadu". Nejen, že se Bruckner, jak Kučera sám cituje, k Mistrovi "modlil", nýbrž třeba v jistých společných rysech obou skladatelů lze hledat některá vysvětlení, například ve sklonu k monumentalitě a patosu. Vzpomeňme též na Adornovu podrážděnou charakteristiku Wagnerova díla jako "kultu byvšího a kultu individua". (Mimochodem, jeho kniha Versuch über Wagner sice v roce 1952 vyšla, jak píše Kučera, napsána však byla před válkou.)

Dává-li tedy Kučera na závěr slovo Thomasu Mannovi, nejedná se jen o efektní gesto, nýbrž vyplývá to skutečně z podstaty veci. Kučera načrtává vývoj Mannova vztahu k Wagnerovi a nutně se tak dotýká otázek uměleckých. Onen zásadní, a pro Manna možná nejsmutnější poznatek však vynechává. Totiž výrok, že něco podstatného pro vztah Hitlera k Wagnerovi se neskrývá jen ve skladatelově osobnosti a myšlení, nýbrž i v jeho - hudbě. Znepokojivé nejsou pouze nějaké antisemitské motivy či narážky, které lze vyšťourat v kdečem - a Kučera sdostatek přesvědčivě ukazuje, že hledat antisemitismus ve Wagnerových operách k ničemu nevede. Mann jde mnohem dál: "nalézám nacistický element nejen ve Wagnerově pochybné "literatuře", nalézám jej i v jeho "hudbě", v jeho právě tak, i když ve vznešenějším smyslu pochybném [fragwürdig, tedy hodném tázání] díle, - ač jsem je zároveň tak miloval, že se ještě dnes otřesen zaposlouchám, když se nějaký vytržený tón z tohoto světa vztahů dotkne mého sluchu. Nadšení, které toto dílo plodí, ten pocit nádhery, jenž se nás před ním zmocňuje a jejž lze srovnat jen s pocity, které v nás vzbuzuje nejvyšší příroda, vrcholek velehor v záři večera, bouřící moře, nesmí nechat zapomenout na to, že toto dílo, které je namířeno a vytvořeno "proti civilisaci", proti veškeré kultuře a vzdělání, tak jak panovaly od renesance, opouští mešťansko-humanistickou epochu stejným způsobem jako hitlerismus; že to dílo se svým Wagalaweia a svými aliteracemi, směsicí z prapůvodovitosti a z boudoucnosti, se svou výzvou k beztřídnímu nacionalismu, svým mýticko-reakcionářským revolucionarismem je přesnou předformou "metapolitického" hnutí, které dnes tvoří hrůzu světa, a které musí být poraženo, má-li dojít ke skutečnému novému společenskému uspořádání v Evropě."

Není pochyb o tom, že Kučerova publikace představuje přínos nejen pro české wagneriány, ale též pro všechny zájemce o pohnuté kulturní dějiny 19. století, z nichž mimo jiné katastrofa 20. století vzešla. Kniha vyvrací mnohá klišé, s nimiž se setkáváme u Wagnerových odpůrců, kteří se často Wagnerovou fascinující hudbou nikdy pořádně nezabývali. Nepochybná je jistě autorova znalost tématu. Nedostatky knihy tak záslužné však i Wagnerovy milovníky roztrpčí, a nelze je prostě opomenout.

Zaprvé knížka vzbuzuje dojem, jako by se jí redaktorova ruka ani nedotkla (odpovědný redaktor Ivan Jager).V poznámkách je na několika místech rušivý nepořádek (str. 65-67), nejen ve jménech se objevují tiskové chyby, v textu se často opakují slova. Tato ledabylost se projevuje v nedůslednosti při překládání cizojazyčných citátů. Od knihy, psané v populárně-naučném slohu, znalost němčiny a francouzštiny (s. 107) od publika nelze očekávat. Tím se dostáváme k autorovu stylu. Je sympatické, dokáže-li obrovské množství fakt předestřít čtivým a poutavým způsobem, vyhne-li se nedbalostem. Místo paraboly vykládá mýtus svět "v jakési mohutné nejednoznačné hyperbole" (s. 128). Třikrát opakovaný Mannův citát o Wagnerových spisech ("eseje úžasné inteligence") je zásadně krácen a posouvá smysl Mannova textu. Kučera se tak dopouští poklesku P. Vierecka, proti němuž se právě Mann ve svém eseji, o němž Kučera sám referuje, ohražuje: "Řekl jsem, že Wagnerovy články jsou umělecké spisy podivuhodné inteligence, že však mají charakter propagandy pro domo a s velkou esejistikou nemají co dělat. O němčině, v níž jsou tyto "umělecké spisy" napsány a která, vnímána čistě jako próza, od veškerého obsahu odhlédnuto, má v sobě bezpochyby něco silně nacionálně socialistického, jsem tenkrát z ohleduplnosti pomlčel." (Jednalo se o slavnostní projev, který po Mannovi žádali zahraniční společnosti u příležitosti padesátého výročí Wagnerovy smrti v roce 1933). Někdy kazí zbytečné soudy dojem z textu: podnětný exkurs o vztahu opery a politiky je uveden nesmyslným poukazem na stav současné opery: "V dnešní době, v době truchlosměšné krize operního žánru, se zdá být téměř nepochopitelné, že revolucionář tak ambiciózní si zvolil žánr, který nemá s politikou téměř nic společného. Ale takový názor na operní žánr je toliko klam vyplývající pouze z dnešní situace opery." (s. 110) Že se v Národním divadle v Praze současné opery nehrají, neznamená, že neexistují, nebo že za to nestojí - stačí se podívat na letošní program opery ve Frankfurtu. Kučera tím upadá do provinčnosti, kterou si jeho záměr nezasluhuje.

Některé úvahy ve čtenáři vzbuzují marnou naději, že se autor k problému vyjádří přesněji. Tvrdí například, že světový názor "bayreuthského kruhu" byl v podstatě názorem Wagnerovým, a líčí bayreuthskou ideologii jako v zásadě neškodnou. Zároveň však v žádném případě nepopírá skutečný vliv Wagnerovy esejistiky v německém kulturním prostředí na konci 19. a počátku 20. století. (Stálo by za to kromě Pfitznera či Hermanna Bahra zmínit i O. Weiningera.) Kučera se často dovolává Nietzscheho a jeho podmanivé charakteristiky Wagnerovy osobnosti. V této souvislosti by možná přispělo k osvětlení těchto problémů několik slov o tom, v jakém smyslu Nietzsche považoval Wagnera za vhodný objekt pro "diagnostiku moderní duše."

Nicméně lze na závěr o knize J. P. Kučery říci, opět spolu s Thomasem Mannem, že tak ambivalentní předmět zkoumání jakým je Wagner, vyvolává, v kladném smyslu, i ambivalentní postoj kritikův: "důsledkem ambiciózní dvojznačnosti tohoto umění je právě taková dvojznačnost každé vyšší kritiky, jejímž je předmětem: takové kritice bude vždy vlastní jakási rozdvojenost a vášnivá ironičnost, vždy se bude skládat z vytržení a nedůvěry a rozpomínat na onu lásku filosofie k "životu", o níž Nietzsche praví, že je láskou k ženě, jež nás ´vede k pochybám´."