Knihu Absolutní dokonalost zločinu zařadili mnozí kritici na samý vrchol žebříčků nejlepších románů loňského roku. Což ještě neznamená, že patřila mezi nejprodávanější tituly. Jen v zasvěcených kruzích si Viel, mladý a dosud téměř neznámý autor, vydobyl dobrou pověst. A po zásluze.
Tanguy Viel publikoval (v nakladatelství Minuit) už i dříve pozoruhodné knihy. Je velmi kultivovaný vypravěč a originální režisér svých knih, nezvykle lačný co do hloubky ponoru do tématu. Třeba Cinéma (1999) má jako námět film Josepha Mankiewicze Špeh - ovšem zpracování námětu je velmi netradiční: vypravěč vede dlouhý monolog, v němž rozebírá jednotlivé scény, vrací je a přehrává znovu a znovu, upozorňuje na detaily, připomíná souvislosti, které při povrchním shlédnutí divákovi nutně musely uniknout… a kniha skutečně není o ničem jiném. O přátelství jazzových muzikantů vypráví román Le black note (1998).
Román Absolutní dokonalost zločinu začíná celkem nenápadně, banálně. V prologu se senamujeme s aktéry, dlouholetými kamarády: Marin právě vyšel z vězení, Andrei, Pierre (vypravěč) k sobě přiberou ještě Lucha. Do party patří ještě Marinova věrná dívka Jeanne. Kdysi se tihle kluci seznámili se "strýcem", starým, až prastarým mafiánem, jenž je zasvětil do umění pít i pohybovat se ve světě zločinu. Teď umírá a Marin cítí jako povinnost honem ještě na jeho počest zosnovat dokonalý zločin. I přesto, že strýc zemře dřív, než se čekalo, parta plán nezruší. Je velkolepý: na Silvestra společně oloupí kasino tak, že Pierre s Jeanne zabaví klienty i zaměstnance scénkou, kdy se jako zazobaný bezstarostný mladý krásný pár nechají v kasinu okrást, Marin zatím vybere trezory a pomocí Luchovy montgolfiéry úlovek přemístí na moře, kde si ho už v klidu vyzvednou… Dlouho připravovaný zločin domyšlený do nejmenších podrobností se ne náhodou začíná pořízením filmových záběrů kasina (moment pohledu kamery na místo děje, detailních záběrů na objekty i postavy, třeba i mimiku obličeje hraje v knize důležitou roli), a skutečně se vyvede. Až na malou drobnost: Lucho byl zrádce. Ani Marin není tak čistý, jak se zdálo, z vězení si přinesl velkou zášť, již rvačka v prologu knihy nevyřešila a nesmazala. Teprve teď čtenář začíná chápat, že román vypráví Pierre Marinovi, že vlastně zpytuje minulost, vzpomíná dopodrobna na jednotlivé scény, vykládá Marinovi o ublíženém přátelství. Sedm let ve vězení pro Pierra, smrt Andreie. Lucho udavač. A Marin i s penězi na svobodě. Celá historie lupu je v knize popsána formou rekonstrukce události pro soudce. Dokonale přehraná akce jen s alternujícími herci, většinou policisty namísto pravých zločinců, a s hlavní rolí pro Pierra. Poslední část knihy, závěrečná scéna, nejzdařilejší Vielova imitace filmu, souboj Pierra s Marinem. Moc neprozradím, jen zmíním bitvu dvou novodobých rytířů třeba v autech na silnici klikatící se útesem nad mořem, výstup z posledních sil na maják, Pierrův odchod, Marinův povzdech o absolutní dokonalosti zločinu… skutečně absolutní dokonalost románu.
Román je zajímavý i jazykově, ačkoli pečlivě popisované dlouhé přípravy na krádež, napínavý děj rekonstrukce zločinu a v závěru marná bitva o ztracený čas vedená šíleným tempem nám ani nedopřejí formální stránku si vychutnat. Viel pracuje s minulým časem podmiňovacího způsobu: co by bylo kdyby, nic se nedělo tak, jak si možná mohli všichni přát. Návrat do minulosti, svět snů dvou přátel. K tomu občas zmiňované obecné pravdy, ošuntělé aforismy. Hromadění větných členů bez spojek, postup užívaný v mluveném jazyce. Navracení se k vyřčenému slovu, jeho převracení z různých stran, promýšlení. To je atmosféra dlouhých příprav zločinu. Věty, z nichž čpí zklamání, nezdar, deziluze.
Dětský svět hrdinů (přátelství, hrdinství, zločin, pomsta, ale i úcta k ženě jsou pojmy s velevážným obsahem) a zároveň zločinecké manýry, literatura a film, detektivka a román, takové různorodé, protichůdné věci dokázal Viel spojit, provázat, stmelit. Výsledkem je skutečně krásná kniha, která se dobře čte, obsahuje velké myšlenky, připomíná, i když velmi vágně, milé zážitky z dětství, je všední i slavnostní, bez nadsázky dnešní a nemyslím, že její náboj rychle vyprchá.