Zbraně. To jsou pušky, revolvery, granáty, nože, nanejvýš snad vidle. Uplatní se v balkánském muzeu zbraní badatel, který se zabývá výzkumem a někdy také sběrem facek? Ovšem, je přijat hned po vědci, jehož specializací se stalo sbírání nadávek a sprostých slov. Muzeum zbraní z Románu o zbraních Ermise Lafazanovského (Magor, Skopje 2003) se totiž zabývá archivací „nekonvenčních zbraní“. A jak říká ředitel muzea: „Nevšední zbraně svou nevšedností dosahují mnohem většího efektu než zbraně s každodenní aktivitou.“ Muzeum neukládá brokovnice a praky, nýbrž příběhy o upotřebě nevšedních zbraní a s nimi doličné předměty – kolo, televizi, rouru, hliněný střep, zelí a další. „Taková zbraň, abys věděl, stojí na černém trhu dvakrát, třikrát, čtyřikrát i dvanáctkrát, jestli ne dokonce třináctkrát až dvacetkrát víc než obyčejná blbá pistole, kterou dnes mají mimina ve školce a mordují s ní učitelky,“ vysvětluje kustod. „Plastická trhavina dnes frčí v kavárnách, školkách, o základních školách nemluvě.“ Zato pořádná chlapská facka je dnes nedostatkovým zbožím. Hlavní hrdina, sběratel facek, se tedy stane zaměstnancem nekonvenčního muzea a stane se součástí bizarního pracovního kolektivu. Pět zaměstnanců se kromě bádání stará o technický stav budovy muzea a exponátů, o stálý přísun vypsaných formulářů administrativě a o další běžné, avšak státem nekryté, potřeby instituce. Není divu, že odpočívají při veselé hře. Rozestoupí se do prostoru muzea a podle složitých pravidel si vzájemně přehazují některý z exponátů muzea zbraní.

Vypravěč je pro svou technickou neschopnost pověřen pouze bádáním a proto také velmi rychle kariérně roste. Po úžasném objevu nevšední zbraně, zabijácké výbušné roury, se stane nástupcem ředitele. Své mimořádné nadání má vypravěč potvrdit na mezinárodním sympoziu, které muzeum organizuje. Mezi hodnotnými referáty paní profesorky doktorky ze severní jihovýchodní Evropy, pana profesora doktora věd z východní jihovýchodní Evropy, pana inženýra magistra z jižní jihovýchodní Evropy, pána ze severní části západního Balkánu v jihovýchodní Evropě, pána východně od střední jihovýchodní Evropy a dalších vypravěč vyniká se svým příspěvkem Makedonská ponorka. Způsobí převrat v dosavadním pojetí nevšedních zbraní, svět nekonvenčních zbraní už nikdy nebude stejný. Vypravěč triumfuje a na oslavu si s celým pracovním kolektivem muzea a také s účastníky sympozia zahraje oblíbenou hru, přehazování zápalným demižonem. Rozdělení hráčů do dvou družstev však okamžitě vyvolává protesty mezinárodních organizací. „Na radu oněch mezinárodních institucí jsme si vyměnili místa, my jsme byli oni, tedy ti druzí, zatímco ti druzí byli my. Byli mezi námi i tací, kteří to hned nepochopili. (…) Byli i tací, kteří se domnívali, že by bylo nejspravedlivější zřídit komisi mezidružstevních práv, ale to jsme svorně odmítli, protože nám bylo jasné, že by se tím všechno jen zdržovalo. Nakonec jsme se rozdělili takto: reprezentanti našeho muzea do jedné řady jako druzí, vlastně hosté, zatímco hosté nastoupili proti nám jako naši.“ Intervence mezinárodních pozorovatelů ve spojení s fatální nezručností vědeckých pracovníků zapříčinila předčasné ukončení Románu o zbraních.

Ermis Lafazanovski se už v předchozích knihách představil jako obratný vypravěč se smyslem pro jazykový humor. Vytváří novotvary, slovní hříčky, novou terminologii, která si utahuje z politických, novinářských i vědeckých klišé. Lafazanovski vtipně (co také zbývá jiného než vtip) a s velkou nadsázkou naráží na neřešitelné problémy deprimující již dlouho většinu společnosti. Naivní vypravěč bezelstně popisuje své trapné škobrtání světem suverénů. Hrdina předchozího románu Popisovač musí zanechat své neobvyklé živnosti, protože zákazníci, kteří si objednávají přesný popis určitých událostí, odmítají pak tento popis uznat za pravdivý a zaplatit za něj. Popisovač prchající ze Skopje do rumunských hor jako by se teď znovu vynořil v rozbité hospodě ve východní Makedonii. Sbírá facky jako projev lidové tvořivosti. Ztělesnění této lidové tvořivosti jej však přinutí pustit facky k vodě a dát se do výzkumu dějinným zvratů zapříčiněných neobvyklou zbraní. Účelem není najít pravdu, nýbrž zůstat stát na své značce, nestát se hostem na vlastním hřišti.

Lafazanovski dává svým příběhům zcela volný průběh, je tedy vyloučené, aby čtenář na začátku, uprostřed a někdy dokonce stránku před koncem uhodl pointu. Vypravěč přecházející z role popisovače do role výzkumníka se tedy možná časem objeví v dalším příběhu. Kdo ví, jestli nebude stát za plotem hřiště.

Makedonský spisovatel Ermis Lafazanovski se narodil v roce 1961 v rumunské Cluji. Je autorem povídkových sbírek Půlka duhy (Polovina božilak, 1992) a Když ve Skopji vynalezli deštník (Koga vo Skopje gi bea izmislile čadorite, 1999) a románů Šlechtic (Blagorodnik, 1997), Popisovač (Opišuvač, 2001) a Román o zbraních (Roman za oružjeto, 2003). Lafazanovski pracuje ve Folklorním institutu Marka Cepenkova ve Skopji a je autorem mnoha literárněvědných studií a folkloristických monografií. Jeho povídka Palice (Topuz) vyšla v českém překladu v Antologii makedonské moderní povídky Tajemná komnata (Brno 2002).