Svou útlejší sbírkou povídek Karivani navazuje Miljenko Jergović na předchozí povídkový opus Sarajevski Marlboro. Narozdíl od této knihy, která zachycovala především atmosféru Sarajeva během občanské války v polovině 90. let 20. stol., se sbírka Karivani věnuje daleko širšímu poli. Širšímu jak v prostoru, neboť řada příběhů se odehrává na bosenském venkově i maloměstech, tak v čase, protože kromě současných zde vystupují i lidské osudy doby rakousko-uherské, královsko-jugoslávské i socialisticko-jugoslávské. Svým způsobem tvoří tato kniha jakýsi ideový přechod od Sarajevského Marlbora k Mama Leone (pokusu o románovou fresku zachycující obyvatele Bosny z jedné lokality v delším časovém horizontu). Jinými slovy, každý příběh Karivanů se odehrává na jiném místě v Bosně a Hercegovině a v jiném období. Prostředí jsou jak chorvatské, tak muslimské i srbské rodiny, a doba jde od anexe Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uherskem (příběh Lutky – Loutky, kdy mají obyvatelé pod novou správou pocit jako figurky na šachovnici, tj. o nás bez nás) až do poslední občanské války v 90. letech (povídka AV, příběh pána a psa, které rozdělila válka). Často je zastoupené železničářské prostředí, pro které má Jergović zjevnou slabost (např. povídka Selitba – Stěhování, o rodině, jejíž živitel pracuje na dráze, a proto se musí stále stěhovat; či Nesreće – Neštěstí, o hypotetických problémech mezi jízdním řádem a životem).

Jergović minimálně využívá ich-formu, téměř všechny příběhy jsou vyprávěny třetí osobou či z pozice vypravěče-nadstraníka, jehož úlohou je maximálně tu a tam jízlivě či ironicky „rýpnout“. K pocitu „záznamu skutečného života“, o který se Jergović ve všech svých pracech snaží, tu bývají užívána konkrétní místa, názvy ulic, jednotek, pracovišť apod. a hrdinové jsou označováni obvykle iniciálami, někdy celým křestním jménem, ale málokdy něco víc (celé jméno známe u hlavní postavy povídky Nitko – Nikdo, neboť to je hlavním cílem příběhu, kdy za občanské války zjišťují vojáci totožnost nalezeného mladíka). Povídky jsou obvykle sice velmi krátké (2-5 stran), ale většinou poměrně slušně odvyprávějí tu kterou zápletku. U některých příběhů si ale čtenář začne klást otázku Proč? Neboť již v této sbírce se objevují náznaky problému, který pak pokračuje v Mama Leone a Kažeš anđeo, tj. banálnost a silná bezpříběhovost, halící se do pestrého šatu „každodenního života“. Nicméně Karivani jsou příběhy čtivé a naznačí nám leccos z bosenské mentality. Kniha vyšla poprvé v roce 1995, do češtiny přeložena nebyla.