Setkání s Thierry Luterbacherem
ve středu 11. srpna 2004 v jeho půvabném domku v jurské vesničce Romont (kanton Bern)

rozhovor/1

- Vaše popisy těchto postav jsou velice silné a pravdivé. Zažil jste sám takové situace?
- Ne, já pocházím z měšťácké rodiny, kterou jsem sice opustil, ale člověk se nikdy nemůže svého původu zříci. Z domova jsem odešel v sedmnácti letech, přestal jsem se s tímto prostředím stýkat a od té doby jsem žil vždy na pokraji společnosti. Měl jsem velmi složitý vztah k otci, vedli jsem spolu hroznou válku. Když Lucien Luthier říká, „porvé, kdy mu pohled otce nic nevyčítal, bylo po jeho smrti,“ tento pocit jsem skutečně u svého otce zažil. Mám však velice vřelý vztah ke své matce a své rodině celkově, i když se jejich život od mého liší.

- Obě postavy mají naprosto odlišný vztah ke svým otcům....
- Přesně tak, jeden je vůči otci naprosto lhostejný, zatímco druhý svého otce miluje. Projevuje se to tak nádhernými skutky, jako například když Jurije otec jde pro syna do třídy a odnese ho v náručí až do postele, aby mohl dodržet slovo: „Neodejdu odtud.“ Nebo když čte slohovou úlohu, kterou mu profesor roztrhal, nebo když mu vypráví, proč mu dal jméno Jurij: na počest Gagarina, to nádherné štěstí, které jako dělníci ve fašistickém Španělsku prožívali. Nezáleželo na tom, co ve skutečnosti stalinismus představoval, pro tyto lidi ztělesňoval něco velice pravdivého, věřili v komunismus jako v nádherný ráj na zemi a Sovětský svaz byl tohoto ráje centrem. To štěstí, ta jistota jim dávala smysl života. Členové komunistických stran ve Francii, Itálii, Španělsku nikdy neuznali, že Stalin byl krvavým diktátorem. Uznat to by znamenalo, že všechnu tu bolest a utrpení prožili pro nic za nic, že i v tomhle se zmýlili, a to nebylo možné. A tohle Jurij Suarez věděl, a proto to v něm vřelo hněvem. Nejenže viděl svého rebelského otce, jak ohýbá záda a nechává se ponižovat v zemi, která měla rovněž býti zemí naděje, která se však stala zemí útlaku. Vzít mu navíc tu představu o štěstí Sovětského svazu, Jurije Gagarina, který zvítězil nad kapitalismem, bylo vzít mu smysl života. Od své bývalé ženy Lizy, která pocházela z dělnické rodiny, jsem slyšel větu, již její otec říkával, když šel po ní na záchod: „Nesplachuj, půjdu po tobě.“ Tohle je právě rozdíl mezi měštáckým a dělnickým prostředím. Šetřilo se dokonce vodou na záchodě. Nedovedete si představit, jak mocně se mě tato věta dotkla, jak mě přiměla k zamyšlení. Protože když je člověk mešťákem, byť rebel, anarchista, zastánce levice, stejně si nedovede představit, co to znamená - život dělníka. Protože mám za sebou bezstarostné dětsví, nic mi nechybělo, a tato věta mi to říká hrůzným způsobem.

- Ve vašich knihách se objevuje řada šedivých, průměrných lidí, kteří zárověň žijí ve svém vlastním, tajuplném světě (Miche, Léon Boudaf, René Gorin, Roule, Dědek a jiní). Vzdáváte tímto hold průměrnosti? Co pro vás průměrnost znamená?
- Moje poslední výstava se jmenovala Pocta quidamovi, ostatně moje příští kniha se bude jmenovat Quidam (Kdosi). „Quidam“ je člověk beze jména, bez identity, je to nikdo. Tito lidé mne fascinují, trávím mnoho času pozorováním lidí na ulici. Když jsem žil ve městě, nejraději jsem se s nimi setkával večer, protože večer si jsou všichni rovni, v noci se všichni stanou neviditelní. Vidíte světýlka v domech a za těmi světly se skrývají osudy, šťastní či nešťastní lidé, hrozné či podivuhodné věci. To mi vždycky dávalo chuť psát, vyprávět příběhy těchto světýlek, těch očí, s nimiž jsem se setkal během vteřiny, jež se stala věčnou. Představte si, že některé tváře, s nimiž jsem se setkal, si pamatuji dodnes. Říkám tomu „tajuplné líbánky“. Velice rád se procházím venku zejména za zvláštních večerů jako o Vánocích nebo na Nový rok. V těchto chvílích je zvykem, je "normální" být doma a oslavovat, jde prakticky o oficiální nutnost. A lidé, kteří jsou v té chvíli venku, jsou zvláštní, nejsou jako ostatní. Díváte se na sebe, jako kdybyste se znali odnepaměti. Tito „quidamové“ mají sny, které si nikdy neodvážili připustit, žít, kteří vždycky chodili, jak se sluší a patří, kteří by si tolik přáli sejít do parku, jako v Angel Park (povídka napsaná hlavní postavou románu Podivuhodné štěstí chudých – pozn.překl). Celý život chodí kolem toho parku a říkají si: „Kdybych měl odvahu vyjít ven a ten park přejít.“ Ale nikdy se neodváží a vědí, že zemřou, aniž by se o to kdy pokusili. Nakonec je k tomu pohne náhoda. A to mne fascinuje, tito šediví a průměrní lidé, které život, náhoda přiměje klopýtnout a ocitnout se ve světě podivuhodna. Na psaní mne fascinuje právě ta možnost vyprávět příběhy takovýchto lidí, kteří jako kdyby neměli co světu říci. Jsem přesvědčen, že mají nějakou vizi, nevyplněné sny, které si zakazují. A moje spisovatelská role je pokusit se tyto světy objevit a přimět je náhle klopýtnout. Vystoupit z normality, z rutiny, z obyčejna a ocitnout se v neobyčejnu. To je důvod, proč píši.

- Jde o důvod skrývající se za všemi vašimi umělecká výrazy? Co je vzájemně spojuje?
- Když píši divadelní hru, postupuji přibližně stejně. Vyprávím příběhy. Moje poslední divadelní hra Posvátný les je monologem, příběhem jedné ženy. Bylo velice zajímavé hledat ve svém nitru vše, co je ženského, a pokusit se prožívat, co pociťuje žena – tu agresivitu ze strany mužů, pohledy, gesta, oči, které propichují, svlékají, od neustálé znásilňování ženy od počátku věků. Postup u divadla je tedy stejný. Co se týče filmu, například v případě dokumentů, velice rád se odevzdávám do služeb země, lidí, skutečnosti, pokouším se pochopit, popsat příběh, který není mým vlastním. Pokud maluji, jde o příběh, který vyprávím pomocí barev a štětců. Mezi všemi těmito tvůrčími činnostmi tedy není velký rozdíl.

- V čem hledáte inspiraci?
- Nevěřím příliš na inspiraci. Při psaní poslouchám velice často hudbu. Kapitoly mého prvního románu jsou věnovány různým muzikantům, mojí třetí knihu doprovází hudba Boba Dylana. Rovněž sbírám slova, která kolem sebe zaslechnu, neustále mám při sobě kousky papíru a v jakoukoliv denní dobu si zaznamenávám věty, které mne přijdou na mysl, kousky dialogu, který zaslechnu na ulici, kolem sebe, ve vlaku, při čtení nějaké knihy, při poslechu nějaké písně. Myslím, že každý má právo sbírat nápady a věty všude kolem sebe. Literatura, hudba, vše tvůrčí je zde pro nás, abychom z nich čerpali. Nejde o plagiát, jde pouze o způsob, jak se obdivovat tomu, co nás obklopuje. Jsou chvíle, kdy vás cosi nutí psát - chuť, potřeba, ale nevím, zda jde o inspiraci. Jsou však i chvíle, kdy se člověk musí do práce vyloženě nutit, psát znamená také jen pracovat.

- Jaký vztah máte ke slovům?
- Když napíši nějaký text, předčítám si jej nahlas. Jsou slova, která znějí stejně falešně jako hudební noty. Pokud mi nějaké slovo, ať už z jakéhokoliv důvodu, nepřipadá být na správném místě co do své zvuřnosti, přečtu jej nahlas a zaměním ho za jiné. Kvůli jeho zvuku, rozhodně nejde o otázku estetičnosti či gramatických pravidel. Samozřejmě se v mém způsobu psaní odrážejí kousky z divadla, filmu i malby, mísí se a prolíná. Dlouho jsem si vydělával na živobytí jako filmový osvětlovač, trochu jako Lucien Luthier. Je to vidět na mých obrazech, plných světla a stínu, a rovněž i na mém způsobu psaní. Mnoho lidí mi říká, že moje knihy jsou velice kinematografické, takže vše na sebe vzájemně působí.

- Na čem právě pracujete?
- Měl jsem štěstí, že jsem získal autorské stipendium od nadace Pro Hevletia a rovněž od kantonu Bern. To mi umožňuje psát ve větším klidu, což je velice příjemné. Měl jsem chuť napsat příběh, který začíná narozením a končí smrtí. To je jediné, co vím. Znovu čerpám z prožitků, které jsou mi blízké, z mého dětství. Jako obvykle postupuji od jistého obrazu. Když jsem byl malý, měl jsem italskou chůvu, zůstala v naší rodině třicet let, takže mě viděla při narození. Moje matka mi vždy vyprávěla, že jsem se narodil doma, protože můj otec měl strach, aby mu v nemocnici dítě nevyměnili, chtěl vší mocí, abych se narodil doma. V nemocnici se narodila pouze moje sestra, což je dosti zajímavé. A když jsem přišel na svět, prý jsem vůbec nebrečel, a tak mi naplácali na zadek, abych se rozbrečel. A tento obraz novorozence, kterého plácají přes zadek, naprosto pobouřil moji italskou chůvu, Mariettu, a to mi přišlo na mysl a tím začíná moje kniha. Přečtu vám začátek:

"Na svět jsem přišel bez breku. To bylo nepřipustitelné. Děti při narození pláčí a nic nesmělo této povinnosti stát v cestě. Doktor mě za pomoci porodní asistentky držel za nohy a plácal přes zadek. Nakonec jsem podlehl a rozkřičel se na plné plíce. Všichni byli spokojení s výjimkou Marietty, mé italské chůvy, která je osočila jako barbary. K životu bylo tedy třeba pláče."

S touto představou jsem tedy začal a od ní se příběh odvíjí. Postupně přidávám další události, aniž bych věděl, kam jimi dospěji. Poté, co jsem vyprávěl o útlaku člověka, o jeho vykořisťování jiným člověkem a jeho celoživotním utrpení, jsem měl chuť vyprávět o vykořisťování dětství. O dítěti, které je neustále ovládáno, ponižováno, vyháněno dospělými ze svého světa. Mám napsáno přibližně sto stran a stálě ještě nevím, jak se odvine pokračování. Objevuji postavy postupně během společného soužití s nimi. Je úžasné nechávat je oživnout, milovat, rozhodovat o jejich životě a smrti. V takových chvílích se stávám tak trochu bohem. Je to nádherný pocit. Neumím si od svých postav udržet vzdálenost, pokud píši o utrpení, trpím s nimi, pokud postava zemře, umírám s ní, žiji zcela ponořen do svých příběhů, a to je pro druhé často k nevydržení. Nemohou tušit, proč se mám nebo nemám dobře. Je to vždy překvapení, často neexistuje žádné vysvětlení. Z tohoto důvodu žiji také sám. Ale ve své samotě se cítím dobře.

- Hlavní postavy obou vašich románů, Lucien a Jurij, jsou také samotáři, kteří však zároveň snadno navazují kontakt, často velice intenzivní, s neznámými lidmi. Myslíte si, že se lidé díky své samotě stávají citlivějšími k ostatním?
- Otázkou je nejprve, zda je samota vůbec volbou člověka. Znělo by poněkud namyšleně tvrdit, že jsem díky samotě citlivější. Není to nikdy snadné. Jde o zvláštní směs štěstí být sám a zároveň tím zoufale trpět. Ostatně psaní se samotě velmi podobá, jde rovněž o směs utrpení a naprosto nádherného pocitu štěstí, ale také to znamená práci, nic než práci. Podivuhodné štěstí chudých jsem přepsal nesčíslněkrát. Když jsem rukopis odevzdal svému nakladateli Bernardu Campichovi, chtěl se mnou mluvit. Sešli jsme se v restauraci, poobědvali jsme a on mi začal vyjmenovávat vše, co nebylo úplně v pořádku. Ze schůzky jsem odešel zdrcený a vyčerpaný. A protože jsem od nátury velice netrpělivý, přišel jsem sem a začal jsem přepracovávat, škrtat, přepisovat. Chtěl jsem, aby byl text hutný. Po deset dnů a nocí jsem se nezastavil. Poté jsem rukopis poslal nakladateli a ten mi odpověděl, že to není možné za tak krátkou dobu text přepsat. Čekal, že dostane rukopis za šest měsíců. Tohle je tedy rovněž spisovatelské řemeslo, najít v sobě tu sílu, kdy máte v jednu chvíli pocit, že nejste naprosto ničeho schopní, prostě z ničeho nic začít kopat, zanořit se do uhelného dolu a pokusit se objevit něco na dně jámy. A potom pomalu vystoupat zase nahoru. Psaní, stejně jako samota, jsou právě touto směsí.

- Ženy mají va vašich knihách roli osudových žen, nejen Fadhila, ale i Nicole, Da či Mathilda...
- Moje mužské postavy jsou vždy ženami překvapeni, nikdy je nepronásledují. Vždy jsou postaveni před holou skutečnost. Jsou to velice klidní muži, které najednou překvapí, že se před nimi ocitla nějaká žena. I když jsou jí naprosto uchváceni jako Lucien. Lucien Luthier nedělá nikdy nic, nikdy se o nic nepokouší. Je mužem bez původu, jen čeká, nikdy nic nepodniká. Akce si ho vyhledá sama, nikdy to není on, kdo vyhledává akci.

- Ale tato nečinnost jim zvláštním způsobem dodává v očích žen tím větší půvab...
- Možná. Myslím, že Jurij a Lucien se rozhodli žít s tím, co jim život sám intimního přinese . Nechtějí způsobit utrpení, ale sami rovněž nechtějí trpět. A v tomto duchu žijí. Takže neustále čekají. Ostatně nejlépe ilustruje vztah Luthiera k ženám okamžik, kdy stoupá po schodišti – je naprosto dojat tou překrásnou ženou, ale co udělá? Beze slova si k ní přisedne. Nedokáže jen tak pokračovat v cestě a zapomenout na ni, ale zároveň nedokáže promluvit, jednat. A tato nečinnost je způsobem, jak říci: „Tady mě máš, nabízím ti svoji přítomnost, ale nevnucuji ti ji, nechceš-li ji, odejdi. Nabízím ti svoji schopnost býti člověkem.“ Sedne si a čeká. A ona mu později řekne, že to ji na něm právě upoutalo, dojalo. Muž, který jí neklade otázky, který se nesnaží dozvědět se víc, vychloubat se, dělat to, co dělají všichni muži. Ostatně jde o dosti běžnou představu – nejvíce přitažliví, fascinující jsou ti, kteří čekají co nejméně, kteří nemají čím se pochlubit, protože to nikdo právě nečeká. Čím jsem starší, tím více nade mnou moje postavy nabírají vrchu. Stále více se jim podobám, svým vztahem k ženám. Čekám od nich stále méně, a vyžaduji, aby ode mne rovněž nic nečekaly, což je velice obtížné. Proto je se mnou k nevydržení. Je těžké žít s někým, kdo nic nečeká. Svět, který stále něco od druhých vyžaduje, vás nedokáže přijmout. Proto dávám přednost samotě.

- Považujete se za švýcarského autora píšícího francouzsky?
- Cítím se jako autor francouzského Švýcarska, i když neuznávám pojmy jako národ nebo vlast. Tyto věci naprosto ignoruji. Mám dvojí národnost, švýcarskou a francouzskou přes svoji bývalou ženu, která se narodila ve Francii, ale je ruského původu. Nemám pocit, že mi švýcarský pas dává více práv než někomu z Afriky či z Čech, žíjícímu v mé zemi. Ale cítím jistou zakořeněnost. Chci říci, že když se procházím po kantonu Jura, cítím svoje kořeny, ve stromech, zvířatech, polích, pastvinách. V němčině existuje nádherné, do francouzštiny nepřeložitelné slovo „heimat“, které nemá nic společného s vlastí. Řekněme, že jsem autor francouzského Švýcarska bez domova, který žil v mnoha koutech světa a mnoho cestoval, který se buď nikdy necítil cizincem tam, kde se ocitl, nebo se naopak cizincem cítil neustále, ať už kdekoliv. Měl jsem vždycky tak trochu pocit, že jsem cizincem ve stejném slova smyslu, jako je cizinec Camusův, cítím jistou „něžnou lhostejnost světa“. S tímto Camusovým popisem se ztotožňuji. To je můj status lidské bytosti. Přeženu-li trochu, řekl bych, že jsem „člověk bez původu na zemi nikoho.“ Vůči světu pociťuji něžnou lhostejnost.

Děkuji za rozhovor.