Překladatel ze slovinštiny František Benhart obohatil české knižní překlady ze současné slovinské literatury dvěma významnými knihami prozaika Drago Jančara: výborem povídek Přízrak z Rovenské a románem Kateřina, páv a jezuita. Obě knihy představují vyvrcholení Jančarova prozaického díla 2. poloviny 90. let. Za Kateřinu získal řadu prestižních ocenění, mj. cenu Kresnik za nejlepší slovinský román roku.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Kateřina navazuje na znovu objevený žánr historického románu, který ve slovinské literatuře aktualizovali např. Dušan Merc, Miloš Mikeln, samotný Jančar v předchozím Galejníkovi a další. Tři postavy nás zavádějí do 18.století - Jančar tak připomíná typické poutě ze Slovinska a dalších krajů do Kolína nad Rýnem, kde se postavy setkávají a rozehrávají své dramatické osudy.

Jezuita Simon je stigmatizován svými zážitky z jihoamerických misií, které musí opustit v důsledku politického tlaku, který na řád vyvíjely evropské mocnosti. Prochází hlubokým osobním střetem mezi poslušností vůči generálovi řádu a odpovědností vůči pokřtěným indiánům, které do své misijní stanice přivedli, přijali je do svého světa a jsou nuceni je opustit a zříci se jich.

Důstojník Windisch je v mnohém Simonovým protikladem. Je představitelem druhého stavu se zásadně odlišnými hodnotovými prioritami. Je vojákem, který velí svému oddílu a současně podléhá veliteli – je součástí systému, pyramidy moci, po níž touží šplhat vzhůru. Oba zasáhnou rozhodujícím způsobem do života i chápání světa mladé Kateřiny.

Dobrodružná cesta, provázená přírodními překážkami (hory, počasí) i problematickým přijetím ve městech, se postupně mění v tragické osobní drama zmíněných tří postav. Ve střet vášní, pudů i rozumem usměrňované viny a povinnosti.

Jančar se vynikajícím prokreslením historického pozadí i rozehráním ústředního konfliktu primárních emocí blíží k vrcholným klasickým textům autorů 20. století. Česká literatura, i přes velkou tradici vynikajících historických románů, v posledních letech jako by na tomto poli ztrácela dech. Absurdně mnohovrstevnaté romány Miloše Urbana jsou kvalitou i tématy čestnou výjimkou. Způsobem vyprávění je však Jančar bližší spíše Körnerovi, Šotolovi či Křelinovi. Jančar však využívá náročnější rozložitou durychovskou větu plnou vsuvek a přerývání. Zdá se, že tedy také výběr tohoto románu pro překlad do češtiny by mohl vyústit v hlubší a soustředěnější zájem českých autorů o žánr historické prózy, zvlášť je-li zprostředkovaným dílem podobně silný text.

Drago Jančar je autor nesmírně oblíbený, těší se mezinárodnímu věhlasu - ten byl patrný i v českých recenzích na jeho předchozí knihy. Přesto se zdá, že s dnešní českou literaturou příliš typově nesouzní, ostatně jako většina současných slovinských autorů. Ale snad právě proto může slovinská literatura v našem prostředí otevírat neobjevená zákoutí, žánry i formy.