Choman Hardiová
Hardi, Choman

Choman Hardiová

Chomaniným otcem je uznávaný kurdský básník Ahmad Hardi. Choman Hardiová píše anglicky i kurdsky.

Narodila se roku 1974 v jižním Kurdistánu na území Iráku. Krátce poté se Choman a její rodina museli skrývat v Iránu. Do rodného města se mohli vrátit až po pěti letech. Když bylo Choman Hardiové čtrnáct, museli znovu uprchnout. Do roku 1993, kdy rodina emigrovala do Velké Británie, žili střídavě na území Íránu a Turecka.

Chomaniným otcem je uznávaný kurdský básník Ahmad Hardi. Choman Hardiová píše anglicky i kurdsky. Vydala dvě sbírky v kurdštině: Návrat bez paměti (1996, v Dánsku) a Světlo stínů (1998, ve Švédsku). Roku 2004 vydalo nakladatelství Bloodaxe výbor z její anglicky psané poesie Život pro nás (Life for Us).

Hardiová předsedá organizaci Exiled Writers´ Ink! sdružující zavedené exilové literáty, kteří píšou anglicky i ve svém rodném jazyce. Cílem organizace je propagace autorů nezapadajících do britského hlavního proudu.

Literatura exilových autorů má nejen v Británii malé publikum. Pro její propagaci hrají významnou roli veřejná čtení, která se snaží prolomit nezájem a ukázat, že tématem této literatury není jen exil, ale obecně lidská zkušenost jedince zrozeného do nepřátelského světa. Exilovému spisovateli vždy hrozí nebezpečí, že se stane vyhnancem svého rodného jazyka nebo kultury. Píše-li pouze v rodném jazyce, má problémy najít překladatele, pokud píše anglicky, zjišťuje, že témata a poetické postupy jsou mnohdy do cizí kultury nepřenosné. Ve vzácných případech se ovšem tímto způsobem autor může bránit kulturnímu odcizení: skrze anglicky psanou literaturu znovuobjevovat svou původní kulturní identitu. To je, podle jejích vlastních slov, i případ Choman Hardiové.

Kontext
Tradiční území Kurdistánu se rozkládá na území východního Turecka, severního Íráku, severozápadního Íránu a na malých částech Sýrie a Arménie. Možnost vytvoření regulérního kurdského státu padla po první světové válce, přesto se Kurdové naděje nikdy nevzdali a o svůj stát dlouhá léta bojovali.

Státy, na jejichž území Kurdové žijí, se dodnes snaží rozbít kurdskou národní identitu. Například Turecko postavilo kurdštinu mimo zákon, zakazovalo Kurdům nosit národní kroj v blízkosti měst a podporovalo jejich rozptylování po svém území.

V Íráku se po převratu roku 1958 zdálo rýsovat kompromisní řešení, nikdy však nebylo naplněno. Nespokojenost s naplňováním dohod vedla Kurdy k vojenským akcím, několikrát se jim podařilo získat kontrolu nad větším územím, vždy jej ztratili. Po skončení „větší války", tj. války mezi Íránem a Írákem (1980-1988), následovaly brutální represe kurdského obyvatelstva ze strany Iráku. Vyvražďování, destrukce vesnic. Bylo přemístěno více než 300 000 Kurdů (a to nikoliv pouze z hraniční oblasti), čímž byla „vyčištěna" více než třetina Kurdistánu na území Íráku. Proti Kurdům byly nasazeny chemické zbraně. Velké množství populace uteklo do Turecka, padlo více než 15 000 kurdských vojáků. Počátkem devadesátých let 20. století byl Kurdský odpor zlomen.

Dnes se, po více než problematické šarádě USA-Velká Británie-Španělsko-Polsko-atd. versus Írák, vracejí přesídlené kurdské rodiny do svých domovů. Naděje na legalizaci Kurdistánu však zůstává, pravděpodobně pro nepřítomnost ropných nalezišť na území kurdského státu, nenaplněna. V předvečer další (v pořadí už třetí) války v Zálivu využilo Turecko (pro které je, soudě pouze z Turecké historie 20. století, genocida národní tradicí) příležitosti, že se média soustředila na Írák, a provedlo další masakr kurdského obyvatelstva. Genocida pokračuje.

Portrét

Spisovatel:

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse